Protože on chtěl (10. kapitola)

„Ten zbabělec vzal roha?“ Vyptával se Sam se smíchem hned jak vylezl z auta.
Až teď jsem viděla jejich sourozeneckou podobu. Stejně šibalsky se usmívali, házeli stejné pohledy.
„Tak nějak. Bylo pro něj docela ponižující ti volat.“
„Nabídl mi výhodný obchod.“ Usmál se mím směrem.
„Je ti zima?“ Dodal ještě.
„Trošku,“ špitla jsem.
Jen se přátelsky usmál a podal mi koženou bundu, kterou držel v ruce.
„Na, vezmi si ji, ať se zahřeješ. A běž si sednout do auta, je tam větší teplo jak tady.“
„Děkuju,“ dodala jsem a zalezla si do vyhřátého BMW.
Když jsem za sebou zavřela dveře útulného autíčka začalo se mi hlavou honit spostu věcí. Překvapilo mě, jak milý byl. Teda, alespoň na mě. Nenavíst k Nickovi nebyla novinkou. Trošku mě zaskočilo jeho chování vůči mě. Víc a víc sem začínala věřit tomu, že mě má rád.
Chvilku jsem sledovala jejich boj s kapotou Nickova auta, ale otevření té co patřila BMW mi to mírně zkazilo. Pořád jsem se snažila nemyslet na to, co bude. Mohl by se mnou dělat cokoli a nikdo by mu nezabránil. Docela jsem byla ráda, že tam s tím bojují tak dlouho, trochu jsem se obávala návratu do domu. Toho, jak se bude Nick chovat. Nečekala jsem, že ho tak vytočí. Moje dumání nad tím, co bude přerušilo zaklapnutí kapoty. Alex už seděl na místě spolujezdce Nickova auta a mile se usmíval. Sam se vydal směrem k jeho auto a zdálo se, že příjemně naladěný.
„Tak, hotovo. Můžeme vyrazit.“ Prohlásil když nasedl dovnitř.
„Pořád je ti zima?“ Usmál se na mě.
„Nene, už je to dobrý, děkuju.“
„Museli tě moc přemlouvat, abys jela se mnou?“
„Ani né,“ vrátila jsem mu úsměv.
„Tak to se divím. Musíš o mě vědět jen všechno špatný.“
„No, jak od koho.Alex se tě docela zastává.“
„On byl vždycky ten, kdo mi věřil. Je to skvělej kluk.“
Jen jsem přikývla.
„Jo…a děkuju,“ dodala jsem.
„Děkovat by měl spíš Nick, jeho auto se rozbilo.“
„Nemyslím za dnešek,“ usmála jsem se na něj.
„Takže se nezlobíš?“
„Už ani ne. Bude asi lepší žít s váma než ležet v márnici.“
„Sem rád, že to bereš takle…“ Smál se.
„… Jen mě trošku mrzí, jak se k tobě ostatní chovají,“ Klesl.
„Jak to myslíš?“
„Berou tě jako nějakou věc. Hlavně Gabriel mě zklamal, nevěděl jsem, že je tak bezcitný.“
„Nick říkal, že to dělá proto, aby ti neublížil.“
„On si myslí, že tě zabiju, když vím jak chutná tvoje krev. Vůbec mi nevěří, chvilkama si myslím, že ani není můj táta. Dokonce mi zakázal se s tebou bavit.“
„Počkej…cože?...Vždyť Alex mi nabízel tu školu. Že by jsme chodili oba.“
„Jo, ale to je něco jinýho… bude tam hafo jiných lidí. Mezi nima bych neublížil někomu, koho mám rád už vůbec. Co ty na ten nápad vůbec říkáš?“
„Já nevím, ještě jsem o tom nepřemejšlela. Nemám hodně lidí v jedný místnosti moc ráda.“
„Byl bych tam furt s tebou…ale to tě asi moc neláká… já to chápu.“
„Příjmu to.“
„Počkej. Jako vážně?“ Ptal se nadšeně.
„Jo, bude lepší vypadnout z toho domů aspoň na pár hodin.“
„Děkuju.“ Prohlásil šťastně.
„Nedělám to kvůli tobě.“
„Jasně. Já vím, ale stejně jsem rád, že jsi na to přistoupila.“
Auto zahlo na příjezdovou cestu a moje druhé já mě donutilo se zamyslet nad další věcí. Naprosto jsem zapomněla na Alexovu radu. Vnímat ten pocit, kdy se mi Sam vrtal v hlavě. Neměla jsem ale domění, že bych ho pocítila, nadruhou stranu jsem to nebyla já. Ikdyž… musela jsem uznat, že je Sam moc fajn…