Věštba

Polehnou lány, nenarodí se nová mláďata… svět skončí s tragickým odchodem jednoho z rodu, spálený popel sežehne lesy, zem i pole, a ostatní jen nečinně hledí jak se mohlo stát, když jako malá své zlaté rybce četla pohádky z knížky pro pedofily. Jak jen může ztrouchnivět světlo, jenž dávalo smysl světu, před břehem který se motal okolo potoka plného mrtvých víl? Pociť krutost svého bytí nad všemi jenž se mohli vzdát svého života pro jiné, ale přeci to neudělali, z pouhopouhé nečitelnosti vlastního písma v knize svého Osudu. Přece se dá ještě něco dělat než jen tak si číst a vybarvovat obrázky nakreslené na posledních stránkách. Dalece se dostane jen, tak kdo dočte dokonce a bohužel se pak dozví, že pointa je nic, že se hnal za smutným chtíčem vlastního ducha, který mu nemohl říct pravdu, aby neranil to, co pro něj cíl jeho cesty ve skutečnosti znamenal. Přesně tak se cítil strom, když ho utkli v půli jeho mladého těla a tiše skonával, dohořívajíc posledních kotlíků v ohni zapáleného jen obyčejným příslibem krutosti ve vlastním životě. Přeci se nenecháme jen tak zmást, a odstraníme ze svých životů krásu neštěstí… strachem z vlastní hlouposti se rodí slib něčeho, co sami nedokážeme popsat a vykrádáme slova básníků z citelných knih jako stvořených pro tento svět. Třebaže se tohle mohlo zdá pouhým výmyslem choré mysli jednoho z přeživších, stalo se, tak jak předpověděli a přeci to mohli změnit jen, kdyby se ohlédli a pod sebou spatřili prastarou hloubu života. Kdyby věděli kolik toho ještě máme před sebou nedovolili aby čas plynul dopředu. S posledním z rodu zemře vše tak jako s posledním vše ožije jen pro okamžik naprostého neštěstí a zklamání dvou mladých, kteří si slíbili něco, co ani jeden z nich nemohl splnit pro vlastní omezenost rozumu jaká je lidem vlastní. Kdo se dnes ptá, co bylo dříve než čas a strach… jen déšť ví, že příští se změnit může, jen když to bude bolet bez větších okolků. Buditelé ohavnosti se střetli na velkém plátně a pustili hudbu z osmahlých desek vařených v dvojitém igelitovém sáčku… kdo se jim podiví, že přispěli svou troškou do rozjetého kola předzvěsti? Teoreticky se nezmění nic, oč bychom dříve neznali z vyprávění mladých přicházejících na svět v podobě, jakou jim udělili přehnaná přání rodičů a snažící se objednat si jídlo po telefonu aniž by se ho dotkli. Doufají jen v to, že se jim jednou podaří překročit hranici a najít posledního z rodu, kolik ještě tedy zbývá východů a západů když nikdo nepočítá co se děje kolem ale jen počítá s vlastním jednáním bez ohledu na ostatní, kteří by tím mohli trpět a strnout v bodě nula, ze kterého už není úniku a přesto se stává, že i oni se sunou dál po stupnici, jen ne nahoru a dolů ale šikmo, tam kde vítr nefouká, a slunce nezasvítí. Svíce jim hoří nejdéle ze všech, protože jsou obětování pro obyčejného opileckého kamaráda z deště do slunce. Hadrovou panenkou si umývají umaštěný obličej a pak utíkají spát do své malé krabičky od zápalek, tam kde jim je teplo a všude okolo smrdí síra z vyprahlých dětských duší, které neměly možnost se narodit a spolu s nimi a tou umaštěnou hadrovou panenkou usínají, protože by jinak byly samy a opuštěné? Stane se, tak jak pravili, přijde velký zlom v bodu nula už nebude koho obětovat jen se smát a brečet nad tím co se jim už stalo a pak přemýšlet nad tím jestli to vůbec bylo potřeba, obětovat tolik hadrových panenek pro tolik krabiček od sirek. Pamatuješ na den, kdy se to všechno začalo? Já ano byla jsem první kdo si uvědomil co se děje a pak jsem přišla, do světa kde jsem měla žít jako obyčejný člověk, uvědomující si lásku a bolest takéhoto života .. Neposlali nás sem za odměnu ale za trest, protože jsem jim dali málo ze svého obětování se pro ostatní, musíme prožít jeden lidský život abychom vůbec poznali co to znamená a pak se jen vrátit a odejít ... a nejednou se všechno vypnulo a my slyšeli tikat hodiny a později padat suchý déšť na mokrou zem jen tak bez dovolení.