Epizoda vědec a dítě

Dítěti bylo osm a počítalo skvěle. Na svůj věk. Vlastně počítalo skvěle i na věk mnohem starších. Malý klučina, vlásky lesklé, žluté – asi mu padaly do očí, tak mu je matka ostříhla podle hrnce – modrá očka, nosík a plné rtíky. Pruhované tričko s obrázkem televizní postavičky a džínky. Bačkůrky měl s sebou. Vědce štvala snad už jeho existence. Bylo to snad tou upjatostí, která často postihuje vážené členy inteligence, kteří zkoumají s odporem realitu, nad kterou se povznesli. Projevuje se právě snad nejvíce, když mluví, myslí, sledují nebo vůbec cokoliv dělají s dětmi. Mluví s nimi jako… no jako s malými dětmi. Mluví o nich se zásadním opovržením a nazývají je podivnými jmény anebo zájmeny.

Tedy, tento vědec je matematik a pro pojmenování dětí používá raději zájmena. Jeho nynější výzkum je založen na zkoumání možností lidského mozku v oboru matematiky. Jaké hodnoty je schopný přijmout, zapamatovat si, zpracovat, podržet, pozměnit. Co si dokáže představit a co si už nedokáže představit, a tak dále, a tak dále…

„A jak dlouho už umíš číst?“ Zeptal se pán (tak musel pana vědce chlapec oslovovat).

„Dlouho.“ Odpovědělo dítě (tak si umínil vědec, že bude v duchu nazývat toho chlapce).

„Jak asi dlouho?“ Zeptal se pán a zalistoval mezi papíry na stole. Dítě pokrčilo rameny a pán konečně našel, co hledal – kartu s údaji o dítěti. Všechny subjekty (další hezký vědecký název pro pozorované lidi) experimentu měly svou kartu a na ní se někde píše…

„Od čtyř let!“ zvolal pán jako by právě objevil nový světadíl.

„Ale píše teprve od sedmi, myslel jsem, že ti je… jak dlouho už umíš psát?“

Dítě se zamyslelo:„Né moc dlouho.“

„Dysgrafie… navštěvuje speciální školu pro nadané děti a jak se ta škola jmenuje, to nenapíšou…“

„U Svaté Markéty, nebo tak ňák…“

„Aha… nehraj si s tou propiskou. Dej mi ji!“ Propiska se dokutálela přes celý stůl k pánovi a ten s ní nadrápal jméno školy do karty. Ale pak ho napadlo, co když se ta škola nejmenuje u Svaté Markéty, ale tak ňák. Co když je to u nějaký úplně jiný ženský?

„Ale, sakra, kluku, co když se škola jmenuje jinak?“

Dítě jenom pokrčilo rameny, jako že na tom přece vůbec nezáleží.

„Maminka říkala, že tady budeme počítat.“

Pán mu nevěnoval pozornost, svoji pozornost totiž věnoval telefonu, na kterém zrovna vytáčel nějaké číslo.

„No...ahoj Marcelko, pusinko, mohla bys… cože...aha...já jsem Veselý, no doktor Veselý ze sedmýho, promiňte, tak pane Stránský mohl by jste se mi podívat do počítače na subjekt... počkat...jo...nula...dva...pět...dva...jedna...sedm?“

Někdo takový o sobě tvrdí, že je veselý.

„No, tak pane Stránský, podíval byste se mi na to, kam chodí subjekt do školy?“ ...chvíli nic… „A jak to mám asi tak vědět? Asi v kolonce vzdělání, co já vím...“ ...zase chvíli nic…“No, U Svaté Markéty! To jsem chtěl vědět. Tak vám děkuju.“ Řekl pán a prásknul s telefonem.

„No vidíš, to bychom měli.“ Usmál se na dítě a zase zabořil nos do karty.


***

Subjekt by počítal rychleji, kdyby se zvýšil jeho zájem o samotný výpočet, a snížil jeho zájem o malování si po papíru. - Poznamenal si pán do svých záznamů.

Pán dal dítěti papír, propisku a slovní úlohu a čekal, po několika minutách mu dítě odevzdalo papír pokreslený Spider-many a jinými xichty.

„A co slovní úloha?“ Zeptal se pán

„Myslím, že čtyřicet dva.“ Odpovědělo dítě.

„Čtyřicet dva švestek?“ Zeptal se pán. Vzpomněl si na školu, kde mu neustále vtloukala do hlavy paní profesorka Vytáková: „Odpovídejte vždy celou, děti, celou větou.“

„Né...návštěvníků, přece…“

***

Každý subjekt prochází jednou týdně dvouhodinovým pozorováním a z toho jedna hodina je matematické sezení u doktora Veselého. Doktor Veselý dává subjektům matematické úlohy a pozoruje jejich schopnosti. Úlohy jsou různě obtížné, přičemž se vždy začíná od jednoduchých a pokračuje k obtížnějším. Subjekty také dostávají práci na doma, ovšem je přísně zakázáno, aby se tomu říkalo domácí úkoly, subjekty by mohly mít k takto pojmenované činnosti negativní vztah. Tyto úlohy jsou vymyšleny tak, aby byly zábavné a k jejich spočítání bylo použito netradičních postupů, aby tak probudily v subjektech zájem o matematiku.

„Uměl bys spočítat tohle?“ Pan podal dítěti kartičku s úlohou. Dítě ji chvíli zkoumalo. Pak řeklo téměř zklamané ne.

„Hmm... nevíš co znamenají ty symboly?“

„Myslíte ty značky?“

Pan ukazoval na symboly na kartičce a vyjmenovával jejich názvy. Pak zašel za stůl a ohnul se ke spodnímu šuplíku.

„Co kdybych ti dal knížku, kde se ty symboly vysvětlují.“ Řekl, když se vrátil. V ruce držel starou knížku barvy oranžovo-hnědo-něco.

„Knížku s obrázkama?“ Zeptalo se dítě a otevřelo ji.

„No… myslím, že tam jsou nějaké obrázky.“ Pan otočil pár listů a našel stránku zaplněnou diagramy.

„To nejsou obrázky, to jsou čáry a čísla!“ Dítě knížku zaklaplo s opovržením nad něčím tak nudným. „Taková knížka je na prd.“

Opovržení to bylo spravedlivé, knížka byla totiž učebnice matematiky pro kvintu gymnázia. Navíc dvacet let starou. Pána se to ale stejně dotklo, a aby ne, před dvaceti lety ji napsal on sám a naštval tak celou generaci žáků gymnázií po celé republice. Jaké bylo překvapení, když mu ji ze školy před pěti lety přinesl ukázat jeho synovec.

Podle zprávy psycholožky je subjekt skutečně výjimečně nadaný, ale vzhledem k věku není možné provádět podrobnější šetření. Rodinné zázemí není dostačující, matka (letuška na mezinárodních spojích) ani otec (hokejista momentálně působící v Rusku) nemají na výchovu čas.
Hokejista+Letuška=Matematický génius?!

Subjekt je tedy vychováván v Čechách zčásti prarodiči, především ale televizí. Nízká schopnost soustředění se a dysgrafie, špatná výchova a nedostatečné rodinné zázemí odlučují subjekt od schopnosti vnímat současný svět. Je psychicky uvězněný někde mezi minulostí přítomností a budoucností.

„Takže, paní Novotná…“ Paní Novotná je mladá a krásná... „....během série pozorování jsem s vaším synem prošel matematikou základní a střední školy.“...dlouhé, lesklé černé vlasy, velké zelené oči, pěkná tvář... „Dokážete si jistě představit, jaký je to úspěch pro mnohé dospělé, natož pak pro osmiletého chlapce...“...velice odvážný výstřih jaký by mělo nosit více žen, zvláště ženy obdařené tak jako ona... „....měli jsme trochu problémy se slovními úlohami a s prostorovou geometrií...“....mini je skvělá móda, upnuté tričko obkresluje úžasné křivky... „...avšak váš syn vykazuje skvělé výsledky v aritmetice, logice a statistice...“....těžký pásek a džínové kalhoty, schválně jakoby obnošené. Vypadá vlastně jako rocková hvězda, než jako letuška.... „...Pro mě je přijatelný. Doporučím ho.“

Ještě chvíli tlachají, letuška se zvedá a odlétá, její zadek funguje jako hodinky hypnotizéra...tam a zpět...tam a zpět...