SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 4

Krásná Marie…
kapitola 4

Najednou jsem měla hroznou radost a jakoby se štěstí opět vrátilo. Jenom nesmím dát najevo, že něco vím. Budu teď trucovat, a čekat, jaké omluvy, výmluvy a překvapení z něj vylezou.

Dorazila jsem do práce s lepší náladou, ale čekání na to, až se Pavel objeví nebo zavolá, mě znervózňovalo. Končila jsem v práci okolo dvacáté hodiny.

Ačkoliv jsem moc chtěla alespoň nakouknout do Pavlovy vinárny, vidět ho, překonala jsem se a šla rovnou domů.
Koukám na televizi zcela nepřítomně a čekám, jestli mě bytná nezavolá k telefonu. Nezavolala.

Už bylo daleko po půlnoci. Podřimovala jsem, ale nespala. Kamínky na okně mě probraly. Vylítla jsem k oknu jak střelená. Ale byl tam Tomáš.

„Promiň, ale vidím, že svítíš, tak mi to nedalo. Mám lahvinku, dáme si skleničku,“ volal rádoby šeptem pod oknem.

„Jistě, pojď dál,“ řekla jsem smutně, ale byla jsem ráda, že přišel. Snad mě trochu rozptýlí. Kupodivu jsem mu nemusela nic říkat. Jako kdyby vše věděl.

„Copak, máš problémy s Pavlem,“ zeptal se a pokračoval, „víš, je to takový proutník, ale tebe má rád. Taky rád provokuje, tak si z toho nic nedělej.“

Povídali jsme si o vztazích, o životních hodnotách, a moc se mi jeho názory líbily.
Byl přece jenom trochu jiný než Pavel. Ne lepší, prostě jiný.

Když jsme dopíjeli láhev, cítím, jak mě drží za ruku, a ještě mi to dělá dobře. Zároveň jsem se toho pocitu lekla a lehce jsem svoji ruku vymanila z jeho.

„Měl bys už jít,“ říkám tiše se sklopenýma očima.

„Jo, to bych měl,“ odpověděl, políbil mě na čelo a směřoval ke dveřím.
Najednou se otočil a vrátil se ke mně.
Vzal mě za obě ruce a v ten moment se ozvalo zaklepání na dveře. Asi bytná, blesklo mi hlavou.
Než jsem stihla říci dále, dveře se otevřely, a v nich Pavel.
Asi jsem dole zapomněla zavřít. Vypadalo to všelijak. Stojíme s Tomášem proti sobě a on mě drží za ruce. Pavel se trochu zarazil a jízlivě pronesl:

„Tomáši, Tomáši, snad mě nechceš zastupovat? Ještě, že jsem přišel včas.“

„Kdepak, tebe zastoupit nelze, ale být tebou, dávám si větší pozor, nástrahy číhají všude,“ zrovna tak jízlivě odpověděl Tomáš a bez dalšího slova odešel.
Bylo vidět, že Pavlovo chování poslední dobou není Tomášovi po chuti.
Bylo kolem páté hodiny ranní a já jsem čekala na vysvětlení. Přece sem nemůže chodit jako do holubníku. Co na tom, že mi dělalo dobře, že přišel. Bylo jasné, že jde rovnou z práce, a to už taky něco znamenalo. Sedla jsem si do křesla a čekala, co z něj vypadne.

„Copak tady Tomáš tak pozdě dělal?“ jen tak jako by mimochodem se zeptal a připravoval kávu.

„Co by? Přišel na kus řeči,“ odpovídám.

„Ale já si nepřeji, aby tady byl jen tak celou noc,“ řekl zvýšeným hlasem.

„Ale já si taky nepřeji, abys trávil noci s Anitou,“ vztekle ze mě vypadlo.
Pavel se začal trochu ošívat, koktat a bylo vidět, že najednou neví kudy kam. Byla tady naše první hádka.
Začal mi slibovat, že se s ní už nesetká, že miluje jen mě, a různé jiné bláboly, které se v ten moment říkají.

Zajímavé, jindy bych za tahle slova dala vše, ale dnes mi to připadalo laciné, neupřímné, nevím, co to bylo za pocit, ale rozhodně ne uspokojivý. Začal mě hladit svýma velkýma rukama. Ví, že to mám ráda. Ano, ty jeho ruce mě opět přesvědčily. Daly mi zase ten krásný pocit lásky a důvěry.
Copak neumím alespoň chvíli dělat fóry? Je to tak, mám ho příliš ráda na to, abych vydržela být uražená víc, jak pár hodin.

Asi po třech dnech, kdy jsme se vůbec neviděli, mě najednou v práci volají k telefonu.
Trochu jsem se lekla, neměla jsem ráda překvapení, ale přišlo. Ve sluchátku se ozvalo Pavlovo obvyklé:

„Kotě moje,“ a následovalo pozvání na večeři k nim domů.

„Tatínek se na tebe už těší, pošlu pro tebe taxi, těším se.“
Aniž by mě nechal odpovědět, jako kdyby se bál mého odmítnutí, zavěsil.

No, moc pěkné, řekla jsem si. Do večera zbývá pár hodin, a ty prožiji v trémě a nervozitě. Bylo to první pozvání k nim domů. Že by se opravdu začalo dít něco vážnějšího? Věděla jsem jenom, že jeho a sestru Janu vychovává tatínek sám.
O mamince nikdy nemluvil, a já se neptala. Věděla jsem, že až bude chtít, poví mi to sám.

Měla jsem po šichtě a v šatně jsem kontrolovala poslední úpravy.
Čisté nehty, vhodný a skromný make-up, bílé boty sladěné s kabelkou v bílé barvě, a nakonec bleděmodrá minisukně v kombinaci bílé halenky s modrým puntíkem.
Byla jsem sama se sebou spokojená, ale co na to ostatní, na to si budu muset počkat.

Vyšla jsem z kavárny a taxi už tam stálo připravené. Taxikář mi galantně otevřel dveře a rozjeli jsme se. Teď teprve začalo to pravé peklo.
Začal se ve mně hádat čert s andělem. Kdo že, a co že mě na té návštěvě čeká?
Okolo žaludku jsem měla křečovité sevření a zároveň chvění, vyschlá ústa začala provázet škytavka. Taxikář se usmál, zastavil a dal mi napít vody:

„To chce klid,“ povídá, „taky si vzpomínám, když jsem šel prvně na návštěvu ke tchyni, a podívejte, ještě žiji,“ rozesmál se, tím i mě, ale neuklidnil.

Zastavili jsme na okraji silnice před krásnou dvoupatrovou vilou, za kterou už byly jenom lesy.
Bála jsem se vystoupit, když tu náhle z vrátek vyběhla krásná, černobílá, německá doga, která se opřela předními tlapami o střechu auta.
Teď se pro změnu začal třást taxikář a držel se volantu, jako když mu ho chce někdo ukrást. Vystoupila jsem z auta a zavolala:

„Pojď ke mně, čí ty jseš?“

Doga se začala kolem mě lísat a jemně do mě strkala hlavou. Co to mělo znamenat, nevím, ale vidím u vrátek Pavla, jak se náramně baví.
Jak pohledem na taxikáře, tak se zálibným pohledem na mě a psa. Pochopila jsem, že pes je jeho a pohled na taxikáře mě taky bavil. Po té, co mu Pavel zaplatil, byl rád, že odjel.
Bony, tak se pes jmenoval, šel před námi a já už byla najednou bez trémy.

Pokoj byl veliký se starožitným nábytkem a prostřený stůl jen vybízel k usednutí. Jak tak stojím a zírám, za mnou se ozve:

„Dobrý večer, slečno.“

Otočím se, a přede mnou stojí vysoký, štíhlý, prošedivělý pán s hezkým úsměvem. Když viděl, jak mě rozhodil, nečekal na odpověď a nabídl mi židli. Přece jenom jsem se trochu vzpamatovala a než jsem usedla, představila jsem se.
Teď jsem začala chápat, že Pavlovo chování není naučené, ale zděděné. Byl to opravdu charismatický pán.
Při večeři jsme se bavili o všem možném. Tatínek byl trochu překvapený, že mohu hovořit na jakékoli téma, a tak bylo vidět, že jsem se mu snad zalíbila. Hodně jsem četla a to přece jen dá každému rozhled na vše a v jakémkoli úhlu. Po kávě a desertu nás starý pán opustil.

Pavel vzal sklenky, lahvinku vína a pozval mě k sobě do pokoje. Byla tam krásná, hrozně veliká postel, dvě křesílka a malý kulatý stolek. Stojací lampa vydávala příjemné světlo, které se přesně hodilo k tomu, co následovalo.
Objetí, krásná slůvka plná lásky, melodie písní od táboráků. To vše předcházelo milování, které pomalu sílilo na prudkou vášeň, kterou jsem dříve nepoznala.
To mě jenom víc a víc utvrzovalo, že se těžko najde někdo, kdo by mohl Pavla jen zdánlivě nahradit. Celý svět byl pro mě zalitý sluncem. Všechno bylo jako od začátku.

Začali jsme jezdit na chatu. Léto v plném proudu a my jsme byli šťastni.
Někdy jsme jeli celá parta, někdy jenom sami dva. Obojí bylo fajn, až najednou...

Když jsem se jako obvykle stavila pro Pavla v práci, představil mi krásnou dívku s příhodným jménem - Marie.
Byla opravdu božsky krásná a byla to dcera muzikanta, který ve vinárně hrál. Dost jsme se spolu skamarádily, a tak jsem ji také pozvala na chatu Pavel proti tomu nic neměl. Bylo vidět, že je rád, když si s někým rozumím, aniž bych žárlila.

Tentokrát nás bylo víc, a tak nás byl skoro plný motoráček. Rozdělali jsme oheň, vybalili špekáčky, otevřeli víno, a když jsme se najedli, rozhodli jsme se pro koupel. Rybník byl přímo před námi a teplá voda nás vlákala všechny. Když jsme se zabalení v prostěradlech sešli opět u ohně, zjišťuji, že Pavel s Marií chybí.
Tomáš, který seděl vedle mě, jen prohodil:

„Klídek, děvče, za chvíli jsou tady.“

Ale to mě moc neuklidnilo. Co když se něco stalo? A stalo! Ušla jsem pár kroků k rybníku. Vidím, jak ho Marie objímá a snaží se ho políbit.
Začala jsem hlasitě kašlat. Marie od Pavla odskočila a šli ke mně, jako kdyby se nic nestalo.
Ono se sice nestalo, ale co kdybych nepřišla?
Pavel mě přitisknul k sobě, vzal mě do náruče a odnesl k ohni. Marie si přisedla k Tomášovi a začala s ním flirtovat.
Tomáš byl velice taktní, a tak jí se slovy:

„Já už jsem zadaný, děvče,“ dal najevo, ať si hledí svého.

Ale ji to neodradilo. Začala to zkoušet na každého a myslela si, že je ohromně zajímavá. Byla sice krásná, ale víno jí bralo soudnost.

Za pár dní jela Marie opět s námi na chatu. Jela jsem jenom já, Pavel, Marie a Tomáš. Noc byla teplá a nebe plné hvězd, seděli jsme u ohně a najednou se Marie obrátila k Pavlovi:

„Došly mi cigarety, Pavle, byl bys tak hodný a odvezl mě na loďce na druhou stranu?“

Tam byla totiž hospůdka. Bylo vidět, že Pavel neví, co říct, a tak jsem mu trochu pomohla.

„Jen jeď, nám už dochází cigarety taky.“

Chtěla jsem se přesvědčit, že mu můžu věřit? Nebo jsem si chtěla jenom dokázat, že nežárlím, že jsem si jistá, že mě prostě nějaká Marie neohrozí!? Sama nevím.

Seděli jsme s Tomášem u ohně. Oba už trochu nervózní. Začínalo pomalu svítat. Pavel s Marií už byli pryč dvě hodiny. Položila jsem Tomášovi hlavu do klína a sledovala, jestli nespadne nějaká ta hvězda, abych si mohla něco přát. Co se tak asi děje? Proč nejedou?
Tomáš se šel podívat k rybníku, já se neodvážila. Za minutku už byli zpátky všichni tři. Marie plná humoru a rozesmátá, kdežto Pavel jenom procedil skrz zuby něco o vodě v lodi.
Prošel okolo mě se sklopenýma očima a zalezl nahoru do chaty si lehnout. Šla jsem za chvíli k němu.
Viděla jsem, že nespí, a tak jsem ho pohladila po vlasech a šeptám mu do ucha:

„Lásko, jsem vedle tebe a moc tě miluji.“

Pomalu se otočil, vzal mi hlavu do dlaní, dlouze se na mě zadíval a řekl:

„Já vím, kotě moje, já to vím, jsem unavený.“

Položil mě vedle sebe, obejmul mě, přitiskl se, zavřel oči a spal. Nebo dělal, že spí?Jeho hlas byl smutný, divný, nevím, co se stalo, ale něco mi říkalo, že se to brzy dozvím.

pokračování příště.