SETKÁNÍ S LÁSKOU BOLÍ. kapitola 3

Máš krásné oči, když pláčeš…
Kapitola 3

Zítra mi bude osmnáct. Moc se těším. Budu plnoletá, zamilovaná a šťastná. Pohrávala jsem si s myšlenkou nikomu nic neříkat, neslavit.
Vypadala jsem vždy starší, než jsem, a to mi taky dělalo dobře. Ale jak si tak o tom přemýšlím, slyším kamínky na okně. Bylo už pozdě, Pavel byl v práci. Přesto se jdu podívat. Pod oknem stojí Tomáš a mává na mě obrovskou kyticí. Co se děje? Zbláznil se? Jdu dolů otevřít a k mému úžasu na zápraží sedí veliký plyšový medvěd.

„Chtěl bych být první gratulant k tak významnému výročí. Pozveš mě dál? Za chvíli bude půlnoc a nerad bych to prošvihl,“ vysypal ze sebe jedním dechem a políbil mě na čelo.

„Samozřejmě, pojď dál,“ povídám a hlavou se mi honí, je-li to správné. Ale je to přeci kamarád a je od něj moc hezké, že si vzpomněl.

Otevřeli jsme si lahvičku vína, kterou držel onen medvěd v náručí a povídali si o všem možném, ale hlavně o tom, jak to oslavíme již dnes, protože bylo pár minut po půlnoci.
Čas tak ubíhal, že nás oba překvapil zvuk kamínků na okně. Trochu jsem ztuhla, a i když jsme nic, co by mě mělo znervóznit nedělali, šla jsem se podívat. Pod oknem stál Pavel:

„Jseš překvapená, kotě moje, viď? Chtěl jsem být první, kdo tě políbí a popřeje k tak významnému datu.“

„To teda jsem,“ pronesla jsem tiše a seběhla dolů. Vzal mě opět do náruče a vynesl po schodech. Ve dveřích do pokoje zůstal stát jako opařený, pustil mě na zem a ptá se:

„Tomáši, co ty tady?“

„Co bych? Nemusíš být všude první, ale ber to tak, že jsem ti ji hlídal, než přijdeš z práce,“ pronesl se smíchem Tomáš a kupodivu to Pavel vzal jako normální.
Zasmáli jsme se všichni. Nedal na sobě vůbec znát, že mu to vadí. Ani po odchodu Tomáše se k tomu nevracel, ale chvíli trvalo, než se rozpovídal.

Co by pro něj asi bylo důležitější. Kamarád, nebo já?

Třeba se nebudu muset nikdy touto otázkou zabývat. Nebo ano?

Takže se přeci jenom slavit bude. Domluvili jsme se na večer, že se sejdeme v restauraci kde nás všichni znali, a to dělalo Pavlovi dobře. Nebudu zapírat, že mě ten zájem taky těšil.

Číšník nás odvedl k rezervovanému stolu, kde už naši přátelé čekali. Pavel objednal sekt a spoustu skleniček.
Až po chvíli jsem pochopila proč. Postavil z nich úžasnou pyramidu a naléváním do skleničky, která stála na vrcholu, se utvořila krásná bublající fontána. Zavolal číšníka a něco mu pošeptal.

Najednou se začal z restaurační kuchyně trousit personál. Číšníci, kuchaři, pomocné síly, recepční, kotelník i uklízečky. Všichni se postavili do špalíru a jeden po druhém mi začali přát k narozeninám. Někdo měl v ruce růžičku, jiný tulipán, prostě každý něco.
Byla jsem z toho vyjevená jak dítě poprvé na kolotoči.
Celou událost završilo, když přišel vedoucí podniku s obrovskou kyticí šeříku, který rozvoněl celou restauraci. Šeřík, byl můj nejoblíbenější a každý rok na mé narozeniny taky v největším květu. Pochopitelně to byla Pavlova práce. Jednou jsem mu to vyprávěla, a on nezapomněl. Bylo to úžasné divadlo pro všechny hosty, kteří v restauraci byli.

Každý kdo nás znal, mi tam posílal "paňáčka" nebo čokoládku. Cítila jsem se jako princezna. Vše se točilo jenom okolo mě. Pořád mi ale něco scházelo. Nebyl tam Tomáš. Každou chvíli směřoval můj pohled ke dveřím, až si toho Pavel všiml.

„Ty někoho vyhlížíš,“ zeptal se, a jen tak lehce pronesl, „za chvíli dorazí ještě Tomáš, tak všechno nevypijte a nesnězte.“
Podíval se na mě a já cítila, jak červenám. Modlila jsem se, aby to nebylo vidět.

„Neboj, Tomášovi plně důvěřuji, nežárlím. Mně tady taky schází, je to přeci náš nejlepší přítel,“ usmál se a mně se hrozně ulevilo. Neměla jsem chuť vysvětlovat nic hlavně sama sobě.
Po večeři jsme šli ještě tančit do vinárny, kde Pavel pracoval, a tam už se Tomáš objevil u stolu se slovy:

„Smím poprosit oslavenkyni o tanec?“
Ráda jsem šla a trošku mu vynadala, že přišel pozdě. Jak tak tančíme, vidím najednou Pavla, jak tančí s takovou hezoučkou zrzkou. Připadalo mi, že ji drží trochu jinak, než by se mi líbilo. Kdo to jenom je? Povídali si a smáli se.
Nechtěla jsem se ptát, abych nevypadala žárlivě, ale na náladě mi to nepřidalo. Šli z parketu rovnou k baru. Začala jsem být trochu smutná. Tomáš si ke mně přisedl.

„Nic si z toho nedělej, někdy je prostě na roztrhání. Na to si budeš muset zvyknout,“ řekl a já přemýšlela, jak to, že mě tak dobře zná a vidí mi až na dno mé dušičky.
Nekomentovala jsem to. Čekala jsem ještě pár minut a když jsem viděla, že se s tou zrzkou dobře baví, s omluvou, že jdu na toaletu jsem z vinárny odešla.
Co si myslí, pacholek, že takhle jsem si představovala oslavu svých narozenin? Že bude zkoušet, co vydržím? Ne! Ani neuznal za vhodné mi ji představit! Stejně vypadala jak z levného baru, a to mě uráží. Jen ať se panáček baví!
Než jsem došla ke stanovišti taxíků, dohonil mě Tomáš:

„Pojď se vrátit, nekaž si večer.“

„Já si ho nekazím, kazím ho jemu,“ odpověděla jsem vztekle.

Nastoupila jsem do taxíku a odjela. Co se to děje? Žárlím? Nebo se jen tak zlobím, že jsem chvíli nebyla středem jeho vesmíru? Neměla jsem odcházet, měla jsem se zachovat jako dáma a být s úsměvem nad věcí. No, teď už to musím s hrdostí dotáhnout do konce. Ale jak to dopadne, to nevím.

Když jsem dojela domů, bylo mi všelijak. Sedla jsem si do křesla, pustila gramofon, odkud se linula jemně a tesklivě píseň od „FEŠÁKŮ“.
Už takhle sedím asi tři hodiny, mám narozeniny, je mi osmnáct, cítím se sama a opuštěná. Fešáci mi zpívají „Neplač malá, neplač malá, to ti nesluší...“ a já si vzpomněla, když mi říkal, jak mám krásné oči a zářím, když pláču. Ale tenkrát to bylo štěstím.

Rozplakala jsem se. Hrozně mě bolelo, že nejsem s ním. Pocit, že už nic nebude jako dříve, byl tak silný, že jsem se oblékla a šla se projít, abych se nezbláznila. Prostě to nějak rozchodit.
Když jsem se asi po půl hodince vracela, viděla jsem temnou postavu u baráku a lekla jsem se.
Je to zloděj, násilník, nebo kdo se tam motá? Přicházím opatrně blíž a vidím Pavla opřeného o futra dveří:

„Kotě moje, proboha, kde jsi? Hrozně jsem se o tebe bál. Kam jsi zmizela? Už mi to prosím nikdy nedělej, nemůžu bez tebe být.“

Objal mě, přitisknul vší silou k sobě, a tisknul až k udušení. Byla jsem trochu na koni, stouplo mi sebevědomí, a tak jsem se lehce vymanila z jeho náručí se slovy:

„Ale jdi ty, neříkej, že jsem ti scházela. Vždyť jsi se měl s kým bavit,“ popíchla jsem ho, a pomalu odemykala dveře.

Úmyslně je nechávám otevřené a jen tak mírně pootočím hlavu směrem k němu, abych se přesvědčila, že jde za mnou, a taky abych malinko provokovala. Když jsem viděla, že jde pomalu a zamračený, rozběhla jsem se po schodech a smála se.
Už jsem nevydržela hrát uraženou, když jsem ho měla u sebe.

Dohnal mě, strhnul k sobě a dveře do pokoje rozrazil. Je to tak, jak se říká, usmiřování je nejkrásnější akt na světě.Ráno bylo trochu ve spěchu, tak až v taxíku jsem jen tak prohodila:

„Copak to bylo včera za kolegyni, že jsi mi ji ani nepředstavil?“

„Je to opravdu kolegyně, a starší, nemáš proč žárlit. Jenom jsem se s ní trochu zapovídal o problémech, které má v práci, a chtěl jsem jí pomoct. Nic v tom nehledej, nic jiného to opravdu nebylo,“ říkal tak lehce a bezprostředně, že jsem byla v ten moment naprosto klidná a naštvaná na sebe, že jsem se zachovala jako puberťák.

Ale co, všechno zlé je pro něco dobré. Snad jsem se poučila já i on. Zdálo se, že vše jde, jak má. Ale pouze zdálo. Aniž by mi to zvlášť docházelo, Pavel ke mně začal docházet méně a začala jsem za ním běhat já. Většinou do vinárny, protože to byla taková jistota, že ho tam najdu.

Jednou večer jsem se opět udělala krásnou a vypravila se za ním do vinárny s tím, že na něj počkám a půjdeme spolu ke mně.
Jaké však bylo moje překvapení, když místo pěkného přivítání, jak to Pavel uměl, jsem při vstupu do vinárny uviděla, jak sedí u baru opět s onou zrzkou. Dívá se na ni jak na svatý obrázek. Jednu ruku okolo ramen a druhou ji hladil po tváři. Bylo mi, jako když do mě uhodí hrom!
Co teď? Jak se zachovat?
Buď dáma, řekla jsem si. Sebevědomá a usměvavá jsem šla k baru. Jen mě Pavel zahlédl, natáhl ruce směrem ke mně:

„Kotě moje, to jsi hodná, že jsi přišla,“ povídá a obrací se k zrzce, „to je moje kolegyně Anita, opouští ji manžel, tak je smutná.“
Usazuje mě ke stolu pro personál, kam směli pouze prominenti.
Přinesl mi skleničku vína, políbil mě na tvář a odešel obsluhovat zrovna příchozí pár.
Anita mě od baru pozorovala zkoumavým pohledem, zato já se snažila ji přehlížet.
Přesto jsem cítila, že něco není v pořádku. Ale co? Jak na to přijít? Zeptat se přímo, nebo oťukávat okolo? Ani na jedno jsem neměla dost odvahy.
V podstatě jsem se bála, co bych se dozvěděla.

Moc jsem Pavla milovala a představa, že bych o něj přišla, mě přiváděla k šílenství. Anita se zvedá od stolu a míří rovnou ke mně. Nemám zrovna chuť se s ní bavit. Byla sice hezká, ale starší.
Viděla jsem v ní sokyni. Jak lépe ulovit chlapa, než si hrát na opuštěnou a smutnou?
Došla ke stolu a sedla si, jako kdyby tam sedávala neustále, a říká:

„To víš, děvče, chodit s číšníkem je řehole. Pavel je moc hodný, a jestli na něj čekáš, tak čekáš zbytečně. Musí mě doprovodit domů, slíbil mi to.“ Arogance v hlase se nedala nepřeslechnout.

Zůstala jsem překvapená a neschopná jakékoli odpovědi. Ani to nečekala a zavolala:

„Pavle, přines nám prosím dva drinky.“
Otočila se ke mně a trochu domýšlivě, jako by tam ona byla pánem domu, povídá:
„Ťukneme si na tykání, ne?“
Jen jsem kývla. Pořád jsem nevěděla, která bije. Napily jsme se.

Následoval další drink a další a další. Povídaly jsme si o jejím vztahu s manželem, až mi jí nakonec bylo líto. Trochu jsem začala cítit účinnost drinků, ale snažila jsem se být neustále za dámu, protože vím, že to měl Pavel rád. Jenomže další drink to trochu změnil. Dáma byla ta tam a už jsem začala být nepříjemná. Snažila jsem se vysvětlit Anitě, že Pavel je můj.
Arogantně se usmívala a já najednou měla pocit, že mě opíjí schválně. Už se zavíralo a já se těšila, že pojedeme s Pavlem ke mně.

A tak jsme všichni tři směřovali k taxíku. Napadlo mě, že Anitu odvezeme domů a tím to vše skončí.
Jaké ale bylo mé překvapení, když taxi směřovalo přímo k nám domů.
Nejdříve jsem myslela, že bydlí někde po cestě, nebo ji snad chce vzít k nám na kafe? To snad ne?! Taxi zastavilo před domem, Pavel vystoupil, otevřel mi dveře a říká:

„Dobrou noc, kotě, hezky se vyspi. Dnes jsi toho vypila až moc. Uvidíme se zítra.“
Doprovodil mě k domovním dveřím, dal mi pusu na čelo, nasedl do taxíku k Anitě a odjel.

Stála jsem tam ohromená, nešťastná a opilá. Trošku jsem se motala i po schodech. Sakra, vždyť ještě před týdnem mě po nich nosil. Upadla jsem na postel a plakala lítostí, vztekem a bolestí.
Hrozně to bolelo, a jestli někdo říká, že srdce z lásky nebolí, tak bolí. Můj pláč nebyl vůbec k zastavení, až jsem začala i hlasitě vzlykat.
Ta bolest se nedá popsat, ale moji bytnou Jarušku to vzbudilo.

Když jsem ji plačíc vše řekla, lépe řečeno vyvzlykala, prohlásila:

„Je to zmetek, nezaslouží si tě, rozejdi se s ním, než bude pozdě!“
Ani nevěděla, jak se trefila. Díky ní se mi trochu ulevilo. Uplakaná, oblečená a opilá jsem usnula.

Ráno bylo těžké a smutné.
Musela jsem do práce, a tak jsem se rozhodla, že půjdu dřív a pěšky, abych si tu hlavu pěkně provětrala. Chodila jsem vždy okolo malého, příjemného penzionu. Jak tak bezmyšlenkovitě jdu a nevnímám, padly mé oči na dveře penzionu a nevěřím co vidím.
Z penzionu vychází Pavel, rozhlížející se opatrně na všechny strany. Co tam proboha dělal? Najednou jsem dostala chuť se k němu rozběhnout, vlítnout mu do náruče, ale okamžitě mě to přešlo.
Za ním pomalu vycházela Anita.
Bylo to víc než jasné, strávili spolu noc. Jako kdyby mi celým tělem projel ostrý nůž. Zůstala jsem zkoprněle stát. Nezahlédli mě. Pomalu jsem couvala mezi domy, kde byla úzká ulička.
Nevedli se jako milenci. Šli vedle sebe jako staří známí, kteří se zrovna potkali.

Horší bylo, že směřovali přímo ke mně, a já se musela okamžitě rozhodnout, co dál. Jestli se schovat, nebo pokračovat v cestě přímo jim naproti.
Schovat se, zvítězilo.
Třásla jsem se tak, že by setkání s nimi nedopadlo důstojně. Přitiskla jsem se více mezi domy a čekala, až přejdou, doufajíc, že mě nezahlédnou. Když procházeli okolo, slyším Pavla, jak říká:

„Tohle už jí dělat nebudeme, vždyť jsme opravdu přátelé, mám ji rád a ještě teď mě z té tvojí whisky bolí hlava.“

„Máš pravdu,“ zasmála se Anita, „je mlaďounká, nebudeme ji trápit.“
Krve by se ve mně nedořezal. Zaplavilo mě horko. Tak oni spolu nespali, Pavel jenom zkoušel, co vydržím? To tedy pozná, co vydržím.

pokračování příště.