Kozy

KOZY



Koza mečí, div nepukne, až přestane, hned tě trkne.
Jestli trávu nedostane, tak snad mečet nepřestane.



Michal držel pevně řídítka své motorky a cítil, jak ho její paže ještě těsněji sevřely. Byl nepředstavitelně šťastný, protože všechna přání se mu nyní, jako by mávnutím kouzelného proutku vyplnila. Chtěl, strašně moc chtěl motorku. A krásnou holku, se kterou si vyrazí někam do neznáma. Daleko od své matky, od statku a jejich koz.
Jana se k němu ještě víc přitiskla a něco řekla.
„Neslyším“, zakřičel do větru a hlasitě se smál.
„Zpomal. Chceš snad ze mě vytřást duši?“
Ubral plyn, takže teď jeli hodně pomalu a mohli se slyšet.
Jana měla na sobě volné kalhoty, které byly tehdy v módě a říkalo se jim „prdeláče“. Vlastnoručně pletený modrý svetr s velkými, perleťovými knoflíky a semišové boty od Baťi. Šátek, který dostala od Michala jí sklouznul po vlasech na krk a jeho cípy vlály jak ocas komety. „Kde to vlastně jsme?“
„Na Slovensku.“
Stiskla ho ještě víc a pravou ruku mu položila na břicho. Zatnula prsty do jeho tlustého svetru a políbila ho zboku na krk.
„Tak na Slovensku, hm. A já myslela, že v Maďarsku.“
„Podíváme se na mapu. Někde zastavím, ať se protáhneme.“
„Nechceš zastavit, až vyjedeme z toho lesa? Třeba to pak bude lepší.“
Zakroutil hlavou. „To může být ještě dost daleko a já musím. Daleko bych to už nemusel vydržet.“
Zasmála se a sjela rukou ještě níž. „Ty že bys něco nevydržel?“
Povolil sevření řídítek, pustil plyn a zařadil volnoběh. Motorka dojížděla setrvačností po mírně se svažující okresce, která se klikatila listnatými lesy jižního Slovenska. Ovládal těl stroj pouze levou rukou a pravou ji hladil po stehně. Je to paráda, řekl si. Jo, fakt nádhera.
„Jano“, řekl furiantsky. „Ujeli jsme víc jak tři sta kilometrů a každým kilometrem tě miluju víc a víc.“
„Já tebe taky. Tak zabrzdi. Víš, že nemáme náhradní kalhoty.“
Zastavil a oběma nohama se opřel o zem. Mírně stroj naklonil a počkal, až z něj sleze. Potom ho odtlačil pár metrů ze silnice mezi stromy a nasadil na stojan.
Došla k němu ve chvíli, kdy odložil helmu a oběma rukama si prohrábnul vlasy. Chvíli se na něj dívala, pak vzala jeho hlavu do dlaní a pořádně s ní zatřásla.
To bylo nejlepší rozhodnutí tvýho života“, řekla nezvykle vážně. „Uvědomuješ si to vůbec?“
„Co? To že jsem si tě vzal, nebo že jsme na svatební cestě?“
„Obojí. Však ty víš co by bylo, kdybys ji zase poslechnul.“
Jako by ho někdo polil studenou vodou. To byla chyba. Neměla o tom teď mluvit. Byl tak šťastný. Zapomněl na matku, na statek, na kozy. Myslel jen na ni, na svoji ženu, na jízdu, na pocit dosud nepoznaný, na volnost a svobodu. Ustoupil o krok a projel si rukou po čele. „Já fakt musím.“ S provinilým úsměvem naznačil pohyb k poklopci, otočil se a zmizel mezi stromy.
Milovala ho, toho kluka z kozího statku. Milovala ho, proto že se konečně, skoro ve třiceti dokázal vzepřít matce a prosadit si svou. Vyndala z rance mapu a rozložila ji na sedadlo motorky.
„Tady jsme sjeli ze státní“, říkala nahlas, tak aby to mohl i na tu vzdálenost slyšet. Jela prstem po červené čáře, která se klikatila od Moravských hranic Bílými Karpatami a znovu se narovnala téměř do přímky vedoucí přímo na východ.
„Tady není žádné město, až Galanta“, řekla. „Takových dvacet kilometrů. „Do večera bychom tam mohli dojet a zůstat na noc. Nebo chceš spát venku. V lese?“
Vracel se k ní a k motorce a pravou ruku si instinktivně otíral o nohavici. „Jak chceš ty. Já budu spát tam, kde budeš ty.“
Zvedla oči od mapy a podívala se na něho. Blížil se k ní, vysoký, urostlý s vlnitými černými vlasy a výraznou bradou. Opravdový chlap. Její chlap. Náhle se výraz jejího obličeje změnil. Objevil se v něm strach a hrůza, když zvedala ruku a prstem ukazovala nalevo od něho.
Zastavil se a otočil hlavu tím směrem. V té chvíli měl dojem, že čurat bude až teď. A ani si nestihne rozepnout kalhoty. Něco odporného ho draplo za varlata a chtělo mu je vyrvat z těla. Do slabin ho bodaly desítky nožů. Ocitnul se zpátky doma, u matky na statku. V krku se mu roztahovala houba a nemohl mluvit. Ještě párkrát to mezi nohama škublo a bylo po tom. Zalitý potem nemohl popadnout dech. Upřeně hleděl na ten strom a krve by se v něm nedořezal.
„Koza“, řekl hlasem, který mu samému zněl cize. „Jano, řekni že to není pravda“, zaúpěl směrem ke své ženě.
Její tvář byla bílá a panenky se jí natolik rozšířily, že zcela překrývaly bělmo očí. Ta piča! Ta stará kunda nás nenechá na pokoji. Nikdy nás nenechá být! Tak díky maminko.
Udělala krok bokem a zlomila se v pase. Zvracela.
Na vrásčitém kmenu starého dubu bylo drátem přivázané kozí tělo. Už delší dobu, proto že kůže i s masem se na některých místech oddělovala od kostí a žebra barvy mramoru byla celá obnažená. Místa kde zbyly chomáče špinavé srsti se hemžila brouky. Hlava zvířete byla oddělena a přibita zvlášť ke stromu velkým hřebem. Procházel rovnou středem čela. Prázdné oční důlky výsměšně pozorovaly novomanželský pár na líbánkách. Čelisti byly mírně pootevřené a celé to dávalo dojem neskrývaného výsměchu.
Stál tam mezi motorkou a tím kozím stromem, když se přistihnul, jak bezmyšlenkovitě hladí kmen stromu. Rukou jezdí nahoru a dolů a drobounké šupinky uschlé kůry poletují kolem. Jana seděla na zemi a prstem kreslila ve spadaném listí neviditelné kruhy. Slyšel ji, jak si pro sebe něco mumlá.
Díval se přímo na ten strom a napadlo ho, co asi teď dělá maminka. Jestli přece jen neměl zůstat doma, Porušil daný chod věcí a teď bude muset platit. Ale hovno. Je to náhoda. Jana má poslední dobou nervy v kýblu.
„Michale“, rozvzlykala se. „Nechceš, nechceš…..“. Zbytek věty zanikl v pláči.
Přišel k ní, pokleknul a vzal její hlavu do dlaní. Janička, uklidni se“, konejšil ji jako dítě. „Je to blbá náhoda. Nic se přece neděje. Pojď, pojedeme dál a všechno zase bude dobrý.“ Pomohl jí na nohy a rozmazával po tváři slzy.
„Nech toho. Počkej“, pronesla už klidnějším hlasem „Najdu kapesník. A taky musím.“ Vymanila se z jeho sevření a několikrát potáhla nosem. Sledoval její krásně tvarovaný zadek, jehož tvary nemohly zakrýt ani příliš volné kalhoty. Vstoupila mezi stromy a rázem se zšeřilo.
Bzukot much, které přilétaly a zase odlétaly, krmily se, kladly vajíčka a lezli…..
Kolem toho pařezu byly nepřehlédnutelné cákance tmavé krve. Teď v tom šeru vypadaly téměř černě. Srdce bylo na pařez přibito stejným hřebíkem, jako kozí hlava na stromě. Stovky much s ocelově se lesknoucími zadečky nerušeně hodovaly.
Tehdy poprvé uslyšel to slovo, které se později stalo jakýmsi motem, leitmotivem celé jejich svatební cesty. Jana začala příšerně ječet s očima přibitýma k tomu pařezu. Třásla se jako v zimnici, střídala pláč a smích a mezitím opakovala to jedno jediné slovo. „Kálí.“
Dvěma skoky byl u ní a pořádně s ní zacloumal. Záchvat přestal.
„To je Kálí. Durga. Bohyně si žádá krvavou oběť.“
„Cože? Co že to je?“ zeptal se na slova, která jakživ neslyšel.
„Durga. Kálí. Černá bohyně.“
„Co to meleš Jano? Ty ses úplně pomátla. Někdo tady zabil kozu a ty hned…..“
„Hovno někdo. To všechno tvoje matka. Matka, matička.“ Prozpěvovala si poslední slova jako pomatená. Vlasy jí poletovaly kolem hlavy a nohama podupávala do rytmu. „Matka, matička, i ta naše kozička.“
Překvapil ho její slovník. Nikdy neslyšel, že by kdy řekla jediné sprosté slovo. A k tomu ty bláboly o bohyni. Jaká Durga? Jaká Kálí? Pevně ji objal a přitisknul k sobě. „Jano, slyšíš. Co je to s tebou. Co se ti stalo?“ Pořád dokola opakoval tichým, konejšivým hlasem otázky, až se nakonec zklidnila a celá v jeho náruči jakoby zvadla. Tělo se uvolnilo a opustily jí všechna síly. Vypadali jako dva podivní tanečníci. V romantickém záběru listnatého lesa, plného vůní a barev s částmi zvířecího těla přibitých na strom.
„Pojď, pojedeme“, řekl, když nabil dojmu, že je znovu při smyslech. Držel ji kolem ramen a odváděl zpátky k motorce. „Dej mi klíčky, miláčku.“
„Klíčky?“ Odstrčila ho a nepřítomnýma očima se zadívala mezi stromy. „Já nemám žádný posraný klíčky. Nic jsi mi nedával.“
Začal se zběsile šacovat, ale zbytečně. „Kurva, kde jsou.“ Skočil k motorce a rukou šmátral zcela zbytečně kolem zámku v naději, že zůstaly v zapalování.
„Sledují nás.“ S očima rozšířenýma hrůzou se dívala do lesa. Všude kolem jen listnaté stromy a sem tam křoví.
Šla. Potácivým krokem šla dál, opatrně našlapovala, aby ani větvička nezapraskala. Rozběhl se za ní a v duchu si nadával do blbců a hovad, kteří si nedokáží vzpomenout, kam strčil klíčky od motorky.
„Co je zas toto, do prdele?“ Prudce se zastavil a nevěřícně hleděl tam, kam směřovala její ruka. Jana zypnotizovaně zírala na další strom. Pomalu ji obešel a zastavil se těsně před ním. Chtěl si na tu věc sáhnout, dotknout se jí, ale už natažená ruka sama od sebe klesla zpět. Mlčky k němu přistoupila a řekla kupodivu klidným, vyrovnaný hlasem: „Thagové. Jsou tady. Někde tady, kolem.“
Na stromě byly křížem přes sebe přibity zkřížené kozí hnáty, tak že kopýtka směřovala dolů. Kosti byly pečlivě zbavené zbytků masa, šlach a kůže. Ten, kdo je oškrabával, zanechal na nich patrné škrábance od nože. Nad tím bylo v kůře vyryté slovo „Obětuj.“ Rovnými, pevnými tahy kdosi vyřezal písmena a odstranil kůru, tak aby slovo svítilo svou bělostí na dálku.
„To si někdo pořádně vyhrál“, řekl. Jana neopověděla. Mlčky si prohlížela své ruce s roztaženými, chvějícími se prsty. Pak najednou, z ničeho nic se začala smát. Byl to hysterický smích, plný hýkavých, přerušovaných zvuků.
„Co je na tom k smíchu?“
„Ten nápis přece. Obětuj!“ řekla a začala škytat. „Copak ty to nechápeš, nebo co?“
„A co mám jako chápat?“ odsekl Michal s očima vytřeštěnýma na další strom, kde byla přitlučena plechovka od barvy, ke které podnikaly nálet množství much. Puch, co se linul v tom horku se nedal jen tak ignorovat. Nad plechovkou byl v kůře vyryt stejný nápis, jako nad kozími hnáty. Obětuj.
Další salva hysterického smíchu následovala.
„Jsi v pořádku Jano?“
„Jasně že jsem. Naprosto, Není dnes čirou náhodou neděle?“
„Nevím. Asi jo. Proč?“ Odpověděl Michal jako by o další odpověď ani nestál. Opatrně nahlédnul do plechovky, ze dvou třetin plné sražené, černé krve.
„Proč, proč“ pokračovala Jana hysterickým hlasem. Každou neděli nás tvoje matka honí do kostela. A tady v lese asi těžko nějaký bude.“
„Nepřeháněj. Proč bychom jí nemohli vyhovět v takové maličkosti.“ Jít jednou za týden na mši svatou nám nijak neublíží, pomyslel si. Co má společného návštěva mše svaté s tímto hnusem? Do kostela chodil pravidelně odmalička, protože maminka si to přeje, ale žádné větší povědomosti o víře neměl.
„Vidíš to“, řekla téměř šeptem. Hysterie se z jejího hlasu kamsi pozvolna vytrácela. Jakoby už mozek rezignoval.
Na dalším stromě vysel na drátěném háčku srp. Obyčejný srp na trávu s ohmatanou rukojetí, vyhlazenou pravidelným a častým užíváním.
Přiblížila se k němu jako náměsíčná. Oči jí plavaly v průsvitném oparu zapomnění a napovrch se draly jiné, dávno zaniklé světy našich předků. Trhavým pohybem zvedla pravou ruku a zcela neosobně se dotkla koncem ukazováku dřevěné rukojeti. Potom stále natažený prst přiblížila ke svým rtům a olízla ho.
Michal ji pozoroval se směsicí vzrušení a obav. Je pravda, že toto vrcholně erotické gesto v něm vyvolalo řadu asociací, žel ani jedna nebyla spojena s osobou jeho ženy. Špičkou jazyka znovu přejela prst, tentokrát opačným směrem, od dlaně ne k nehtu a ve tváři jí zdomácněl chlípný výraz, který u ní nikdy dřív nepozoroval.
„Jano“, chtěl se jí na něco zeptat, chtěl jí říct ať s tím přestane, chtěl na ni jenom normálně promluvit, vyslovit její jméno. „Jano“, zkusil to podruhé a potom zaslechl ten zvuk.
„Slyšíš to“, zeptal se jí a došel až těsně za ni. A potom z lesa, pře nimi zaslechli hlasy.
„Už jdou. Slyším je. Ty ne?“ Podívala se na něho těma svýma mrtvýma očima.
Stáli v paprscích zapadajícího slunce, které se dralo skrz listy a cáry pavučin rozvěšených mezi větvemi. Vzpomněl si na maminku, jak chodí po chodbě, oblečená do svých nejhezčích šatů, s vlasy vyčesanýma do drdolu, který se nosil v dobách jejího mládí, hůlka klapala po kamenné dlažbě a když se zastavila, ukázala na jednu z dlaždic. „Tady to je.“ Jenom tak trhla bradou, nepatrně se jí zavlnily rty a to stačilo. Byl to rozkaz, stejný jako všechny ty její jemné pohyby hlavou nebo přivření očí. Vybavila se mu ta vůně, která se mu na vždy zahnízdila v nose, něco jako její parfém, fůra sena, čerstvě posečená jetelina.
Je to stejné, pomyslel si. Něco těžkého, nasládlého. Jako doma, v chodbě, v tom místě, o kterém maminka řekla: Tady to je!
„Tak jo“, řekl Michal a vrátil se do přítomnosti. Jana stála strnule těsně před ním, takže cítil horko vycházející z jejích zad. Pár metrů od nich se objevily dvě postavy s ústy roztaženými do širokého šklebu. Každá držela v ruce srp. Michal pocítil potřebu ironického porovnání. Jako poloviční bolševici. Chybí jim kladivo.
Vystoupili zpoza stromů a bylo jasné, že tam nejsou náhodou. Celkem lhostejně se dívali na Michala, který stál nepohnutě, jako solný sloup. Pak jedna z těch postav ukázala prstem na Janu a jejich škleb se změnil v dobrosrdečný úsměv.
„Michale“, vykřikla Jana. „Míšo, co to má být?“
Byla načisto ochrnutá strachem. Pochyboval, že by si vůbec všimla toho gesta.
Byli to muž a žena. Oba tmaví, ona výrazně tmavší, až skoro dočerna. Jako hodně tmavá cigánka. Oba na sobě měli potrhané hadry, jakousi kombinaci pracovních oděvů doplněnou kusy látek přes ramena a kolem boků. Žena měla navíc na hlavě potrhaný, děravý hadr zavázaný vzadu na uzel. On byl prostovlasý. Přibližovali se krok za krokem. Pak se najednou ta žena prudce pohnula směrem dopředu a volnou rukou chytila Janu za ramena. Škubla a ta se ocitla na kolenou.
Michal ustoupil o dva kroky dozadu a fascinovaně hleděl na tu černou ženu. Ve tváři se mu mihnul obdivný úsměv. „Já jsem Michal“, řekl milým hlasem. Žena s dlouhými, černými vlasy, tuhými jako koňské žíně zdvihla oči a řekla: „Fšak hej, Michalko.“ Pak se obrátila dolů k Janě jako by se nic nedělo a vzduchem se mihl její srp.
Díval se zájmem, s mírně pootevřenými ústy na svoji ženu. Halenku měla vpředu rozseknutou a dva bílé prsy vypadly ven jako vodní melouny z košíku. Na rozetnuté podprsence zářila kapička krve. Sledoval tu scénu a znovu se mu připomněl ten zápach. Před očima se procházela maminka, ťukala holí po dlažbě v šedé chodbě a mlčela.
Zvednul oči a vedle něho stál muž. Přátelsky se usmíval. „Servus Mišo.“ Přehodil srp z pravé do levé a natáhnul ruku.
„Peter, boha jeho.“ Michalův hlas zněl o poznání měkčeji a téměř mazlivě.
„Pomodli sa za svoju dušu“, smál se Peter a třásl Michalovi rukou, jako by pumpoval vodu.
„Pomodlím se za její“, ukázal na svoji ženu, stále ještě zhroucenou u cigánčiných nohou. „Ještě dnes bude souzena před Jeho trůnem. Hlavně za čtvrté přikázání.“ Díval se na trochu unaveným, trochu lítostivým pohledem člověka, který vyčerpal veškeré možnosti, jak tomu druhému pomoci. „Cti otce svého i matku svou.“
„Hej, Miško“, vykřikla cigánka a povalila Janu na záda. „Ako sa ti páčí?“
Hleděl na svoji ženu s odhalenými ňadry a velkou, tmavou skvrnou, která se táhla od rozkroku až ke kolenům. Pochcala se, pomyslel si. Cigánka se hlasitě rozesmála, hlubokým, chrčivým smíchem těžkých kuřáků. Přidřepla a naznačovala tak polohu, ve které ženy vykonávají potřebu.
„Zab ju“, ozval se Peter, jako když švihne bičem. Pánovitý příkaz, o kterém se nediskutuje. Cigánka ji uchopila za vlasy a přinutila znovu pokleknout. Potom jí nasadila srp zepředu na krk, pod bradu.
„Zober ho“, přikázala. Jana mechanicky uchopila rukojeť nástroje. Ruka se jí třásla a ostří jí poskakovalo po ohryzku a zanechávalo za sebou červené skvrny sedřené pokožky.“Urob si to sama, hej! Čo sa buděm babrať s hen takú.“
Její oči hledaly úpěnlivě Michalovy. Oči svého muže. Seděl opodál na zemi a vedle něho stál ten cizí, strašný chlap. „Proč to děláš Michálku?“ Měla dojem, že těmito čtyřmi slovy spotřebovala devadesát procent veškeré své energie.
„Však víš“, odpověděl netečně. „Znáš to místo u nás doma. Jediný místo na dědině, možná na okrese, kde se ještě dodržuje Zákon. A modlitba.“
Dívala se na něj krví podlitýma očima se srpem pod krkem. „Jsi nemocný Michálku“, snažila se tímto oddálit blízkou budoucnost. „Musíš“, hned se opravila, „musíme k doktorovi. Pomůže nám.“ Ruka se srpem se jí začala pomalu odtahovat od jejího hrdla.
„Táraš, táraš“, zachrchlala cigánka a připlácla jí srp tam, kde byl před tím. Peter odkudsi vylovil cigaretu a zapálil si. „Stále nefajčíš Mišo?“ Ten mlčky zakroutil hlavou a znovu ho praštil do nosu ten zápach.
Smrad se nám vybavuje často jako jakýsi zdroj odkud si vytažený. Stoupá z hlubin našeho zapomnění, aby nás nutil k přemýšlení a vzpomínání. Odkud to známe, co nám to připomíná? Napadne nás, ale jo, je to jako žumpa, jako kravín, nebo kočka. Jenže tento je jiný. Je to odér domova, puch ve stále do šera pohroužené chodby s chladnou, kamennou dlažbou. Se stěnami vlhkými od vysrážené páry a s několika obrázky, které se svou barvu odráží od skla.
Vítr ohýbal vršky borovic tak jemně a lehce, jako když muž hladí ženu po vlasech. I stromy vydávaly slaboučké vrnění, ne nepodobné, předení spokojené kočky nebo milenky. Přistihnul se, jak myslí na to, jaké to asi je, zabořit se do hustých, kaštanových vlasů, nořit se do nich prsty, obličejem, strávit v nich celý den, zabloudit v nich a dostat se zase ven s vůní heřmánkového šamponu, nesmazatelně vtisknutou do svých rtů. Ale ten rozpor mezi puchem v chodbě rodného domu a vůní toho vodopádu ženských vlasů byl tak hmatatelný, ta nepravděpodobnost, že by mohl být hnilobný puch domova vyměněn za heřmánkový šampon byla tak obludná, že sahala kamsi až k nebesům. A co dál, co by bylo dál? Tam doma nebo na nebesích!
„Mišo!“ vykřiknul na něj Peter. „Nie je škoda takých pevných kozlenek? Hen sa pozri, Pána Boha, ako sa komíhajů, belostné ako rybací mněchuriny. Čo keby zme ju zobrali…..“
Jeho řeč zanikla v jejím vzlykání. Sluneční paprsek proniknul korunami stromů a ozářil pavučinu rozepjatou mezi uschlými stvoly divizny. Slunce se klonilo k západu. Bylo slyšet mouchy, jak přilétají a hodují na pozůstatcích koz. Cítily pot a čerstvou krev. Najednou mu ta mýtina připadla jako místo celé pocákané krví. Všechny barvy lesa přešly do šarlatu, jako kontrast k jeho vzpomínce na vybledlý obrázek chladné dlažby doma v chodbě.
Krvavou jednotu narušoval hermelín Janiny hrudi. Klečela zborcená u cigánčiných opálených nohou. Prsty její levé ruky se křečovitě zarývaly do lesní hlíny plné jehličí. Pravou držela srp, který ji cigánka kolenem tlačila ke krku. Pramínky potu jí stékaly z obličeje na krk a po bělostných prsou odkapávaly z bradavek na zem. Dostala hysterický záchvat. Chrlila věty, kterým nerozuměl, slzy se mísily s potem, ale ústa se smála. Napadlo ho, že to ona ho zatáhla do té mizérie, to ona se snažila dělat svou malou, soukromou revoluci v domě, do kterého ji přivedl jako svoji nevěstu, to ona se vzepřela matce a on zůstane zase sám. Bez ženy. Zase bez ženy! Přišel k ní, sklonil se a udeřil ji do obličeje. Tolik ji v té chvíli nenáviděl.
Okamžitě zmlkla a tvářila se celkem normálně. Jenom oči jí ztmavly. „Tohle ti neprojde Michálku, tohle ne. Za to tě čeká kriminál,“ řekla s pousmáním a pokusila se mu plivnout do tváře.
„Ale kdepak děvče. Já a do basy? A za co?“ Dřepnul si vedle ní a starostlivě sledoval každé hnutí v jejím obličeji. „Trest je připraven jenom pro ty, kteří porušují zákon.“
Zlehka se dotknul konečky prstů jejího ňadra. Ukazováčkem několikrát pomalu obkroužil bradavku ztuhlou hrůzou. Uvědomil si, že všechny ty ženy, jejichž těla byla naházená jen tak, bez ladu a skladu na hromadách, měly bradavky ztuhlé, jako by prožívaly bůhví jakou rozkoš. Rozkoš vysvobození z toho utrpení s názvem Oswienczim-Birkenau. Pozoroval ty ženy, jako kluk oknem dřevěného baráku, kde přebíral věci vypárané z podšívek kabátů, z lemu sukní a korzetů podprsenek. Sledoval ty hromady mrtvol, které ještě před chvílí byly ženami s povadlými prsy a volnou kůží, která jim vysela přes kostnaté boky. Do nosu se mu pět vrátila vzpomínka na ten odér pálených těl, na mastné saze padající z výšky, na puch zákona a odplaty. Bradavky mrtvých žen ztuhlé hrůzou či štěstím z vysvobození, dech vyžraných kápů, který se valí z jejich věčně rozeřvaných tlam, rány klackem po kostnatých zádech a tichý, tlumený zpěv těch, co na vysvobození teprve čekaly: „Jerušalájim šer zaháv….. „
„Vina!“ rozkřiknul se jakýsi hlas v jeho hlavě. Podíval se tázavě na Petera, ale ten seděl na zemi s očima upřenýma na Janiny ňadra.
„Jen v krvi a ohni je vysvobození!“
„Kúrí sa!“ „Z komína sa kúrí!“ Ta slova opakoval pořád dokola, v jakési extázi malý cigánek, jen kost a kůže, v trestaneckých hadrách a okopaných kožených botách o několik čísel větších, docpaných novinami. Stál jako přikovaný uprostřed noci na buzerplacu s hlavou vyvrácenou k temnému nebi, na kterém se rýsovala šedivá silueta komína. Z komína vycházel dým a mazlavé saze padaly na sněhem pokrytou zemi. Pozoroval toho kluka škvírou mezi dveřmi a počítal. Od jedné do třiceti. A nic. Kluk tam pořád stál. Od třiceti do padesáti. A nic. Jako by byl neviditelný. Žádný strážný ho neviděl a neodstřelil, žádný kápo ho neukopal k smrti. Padesát až sto. A nic. Zázrak. Odvážil se potichu vylézt ven a dojít k němu. Chytil ho za ruku a trochu ho zatahal. „Nech toho a pojď k nám. Pojď spát.“ Kluk se nechal odvést a pořád si mumlal. „Kúrí sa. Z komína sa kúrí!“
Tak se poprvé seznámil s Peterem. Vydrželi spolu a přežili. Mnohokrát si potom vzpomněl na tu scénu, ale nikdy spolu o tom nemluvili. Byl to momentální zkrat, výpadek mozku důsledkem hladu a zimy, nebo jen nelíčená, přirozená fascinace ohněm a kouřem.
„Z hromady popela vstane nový život!“, řekl ten hlas poněkud hlasitěji. „Život“ ozvalo se kdesi na pozadí jako sborová zvěna. „Přece každý kdo chce žít, musí nejprve zemřít. Jak by jsi chtěla žít bez zkušenosti smrti. Proč si myslíš, že já žiju? Nebo Peter? Protože jsme tam zemřeli. V lágru, v zimě a sněhové vánici se z nás stal popel a pak jsme vzlétli.“
„Proboha Michálku“, vykřikla Jana, a chtěla ještě něco dodat, ale srp jí to nedovolil. Vyšel z ní jenom jakýsi bublavý zvuk, který uniknul z jejího těla spolu s tmavou a horkou krví. Cigánka ještě chvíli držela Janinu hlavu vzhůru, dokud proud krve nezeslábnul. Potom ji pustila a začala si otírat ruce i srp o zem.
„Proboha Michálku“ ozvalo se cosi v jeho hlavě, jako ozvěna výkřiku hodně vzdáleného. Slova duněla jeho lebkou a jejich nesmyslnost dokázaly přikrýt těžké, kamenné dlaždice v chodbě rodného domu. „Kdy už je sakra konečně napadne, že nejdřív musí zemřít?“ Proč se tomu pořád tak úporně brání. A ještě se chovají jako by jim patřil svět. Polykaly všechny ty keci o budoucnosti co má patřit jenom jim, div že se nezalkly.“
„Gatě“, řekl Peter. „Zober jej gatě a košelu….aj topánky…..a….. šak vieš.“
Cigánka si nadhodila bezvládné tělo a začala rozepínat úzký pásek kalhot.
Michal se na ni zběžně podíval, jako by chtěl mrknutím oka zkontrolovat, jak se vykonávají pánovi příkazy a víc už ho ta věc nezajímala.
„Preca len…..taká mlaďučká…..večná škoda Michalko“, řekl Peter, ale spíše jen sám pro sebe.
„Jo mladá, mlaďučká, no a co. Mladého masa je na světě jako sraček. Víš co je na tom všem strašný? Uvěřily tomu svému mládí. Že je to nějaká výhra nebo co. Myslí si, že každý se posere z toho jejich mládí. Dobře ví, jak s tím zacházet, jak se kroutit, jak všechny ostatní ovládnout a potom vydírat. To umí všechny. Měl bys to vidět kamaráde, jak to teď u nás chodí…..važ si toho co máš.“ Peter chápavě pokyvoval hlavou a šmátral po další cigaretě. Životní způsoby se v jejich společenství už po staletí neměnily. Mladá žena neměla větší hodnotu než mladá klisna. A nic na tom nezměnily ani světové války ani změna poměrů. Převzetí moci pracující třídou a vítězící proletariát na šestině zeměkoule do vztahů cigánských komunit na Slovensku nezasáhnul ani v tom nejmenším.
„Vem si třeba tu moji první. Marii. Usměvavá Marie. Ještě jí nebylo ani dvacet a už si myslela, že se všichni budeme točit kolem ní. Když maminka mluvila o pekelným ohni kde shoří pýcha, jenom se smála. Prej jednou budem dál. Kráva jedna nedojená. Zkracovala si sukně nad kolena a když šla, tak jí byly vidět i spoďáry. A to jí ještě nebylo dvacet.“
„Ale dobre stě to s ňou zrobili, veru dobre“ ušklíbal se Peter, ale spíše sám pro sebe. Procházeli řídnoucím lesem a stromy s kůrou posetou mechem je oddělovaly od okolního světa. Cítili sílu, která vycházela z těch stromů a vstupovala do nich samých dotykem kmene nebo žmouláním malé, smrkové šišky v dlani. Když došli na paseku, stál tam žebřiňák s jedním hubeným koníkem, okusujícím líně trávu. Vzpomněl si, že nejvíc se jim v Osvětimi stýskalo právě po stromech. Chybělo jim tam oběma spadané jehličí a vůně pryskyřice, pevné kmeny s rozpraskanou kůrou tyčící se kamsi vysoko, kde už jen létají ptáci. V lágru nebyly ani stromy, ani listí ba ani ptáci. Jenom bolest a komíny. Petr odsunul hromadu potlučených hrnců a jakési hadry aby si mohli sednout. Hověli si v pozdním slunci a každý myslel na své věci. Michal byl duchem doma, v tmavé chodbě kam doléhal z kuchyně maminčin panovačný hlas. Nařizovala cosi jeho bratrovi, možná že jeho ženě, jak lépe dojit, kam dát brambory, co s řepou, pořád dokola, jako by si to už konečně nemohli zapamatovat. Bratrova žena alespoň mlčela a poslouchala. A dělala co se jí řeklo. Nevěřila na rovnost, na odstranění vykořisťování. Na beztřídní společnost a všeobecný blahobyt. Byla z chalupy a věděla, jak to na světě chodí.
Ne jako Marie. To musel být úplně mimo když si ji dovedl domů. „A neposlušní budou sprovozeni z toho světa a čekat je bude hrob tmavý a vlhký a psi budou močit na ona místa.“ Všechno se splnilo až na ty psi. Maminka by nikdy nedovolila, aby se jí pes vymočil v chodbě. „Jen ti jsou v rukou Božích, kdo kráčí na výsluní Páně.“
Michal seskočil z vozu a strčil do Petera. „Málem bych zapomněl na motorku.“
Peter se vrátil do reality v pravý čas. Znovu ho přepadnul ten krátký sen, při kterém nespal, ale který ho provázel téměř po celý jeho život. Ty mrtvé ženy naházené na hromadách jak klády. V jeho mysli zázračně ožívaly. Už se sbíhaly a vytvořily kolem něj kruh. Nahé, tlusté i vychrtlé ženy se divoce smály a vlasy jim poletovaly ve větru. Každá z nich něco držela v ruce. Nůž, klacek, bič nebo jen kus cihly. Kruh kolem něj se uzavřel a stahoval. Chtěl cosi zařvat, ale nevěděl co. Chtěl se zeptat, ale nevěděl na co? Přibíhaly další a další ženy, zpoza baráků strážných, kolem budov úřadovny, ze vrat hal nacpaných až ke stropu ostříhanými vlasy, brýlemi, protézami a klobouky s propocenými dýnky. Mávaly svými zbraněmi, plivaly a prskaly na něj, na malého cigánka, který stál nepohnutě uprostřed zmenšujícího se kruhu jako zmrazený a pozoroval pletené střapce na koncích bičů, drobné oblázky v rozlomených cihlách, ty žilnaté, bílé ruce které drtily v dlani kámen, ty prsty zkroucené artritidou co na něj ukazovaly, píchaly do něj a vysmívaly se mu.
„Přeruš ten kruh!“ vykřikl na něj Michal. „Rozetni ho!“
Ale Peter byl příliš ztuhlý hrůzou na to, aby něco udělal. Dost možná ho ani neslyšel. Dost možná nic takového Michal neříkal. Dost možná se mu i toto jenom zdá. Potom se najednou uvolnil, záda se mu ohnula a nohy se mu zhouply přes postranici toho žebřiňáku a jeho vytřeštěné oči sledovaly pomyslnou dráhu jakéhosi předmětu, který se mihnul vzduchem. Michal ho včas zachytil, aby nespadnul na zem a něco si třeba nezlomil. Pak mu nadskočil loket levé ruky a napadla ho směšná myšlenka, že ho snad něco trefilo. Bolest zesílila jako by skutečně něco udeřilo do lokte, rovnou do brňavky. Podíval se na ten poraněný loket a ještě pořád držel Petera, bezvládného jako pytel hadrů. Košili měl na tom místě roztrženou a pomalu se začínala barvit krví. Chvíli na to konsternovaně hleděl a snažil se probrat ze zlého snu. Chtěl být už konečně zase doma, v domě svých rodičů, ovládán povely a příkazy své maminky, kde život byl tak jednoduchý a zároveň krásný. Stačilo jen poslouchat a pracovat a modlit se. Ta chvíle mu připadala jako věčnost. Pod rukama ucítil, že Peter začíná ožívat, záda se mu narovnala, svaly zpevnily. Nakonec jeho tělem projela jakási vlna křeče, po které se otřepal a sám se postavil na zem. Zatřepal hlavou jako pes co si vyklepává vodu z uší a podíval už částečně při vědomí na Michala. Ten pořád ještě konsternovaně hleděl na svůj krvácející loket, neschopen pochopit jak se to stalo.
Mezi stromy uviděl vracející se cigánku pokropenou krví od hlavy až k patě. „Krví mé ženy Jany“, napadlo ho. Vracela se pomalým, unylým krokem s nepřítomným úsměvem na tváři.
„Uklidila jsi ji dobře?“ Snažil se zahájit nenucenou konverzaci a taky odpoutat pozornost od poraněné ruky.
„Fšak hej Michalko, bez obáv.“ Došla až k němu a strčila volnou rukou do Petera. Něco mu romsky řekla, ale neznělo to nijak přátelsky. Spíše jako rozkaz.
Než se stačil zeptat, o co tady jde, cosi se mihlo vzduchem a silně ho píchlo na břiše. Košile se začala barvit do ruda a on nechápavě hleděl na místo, odkud vyrůstala rukojeť srpu. Když se jí podíval do očí, tyčila se vysoko nad ním jako nějaká socha, hnědé božstvo, s náhrdelníkem z miniaturních lebek kolem krku a s očima, které si pamatoval z lágru. Poletovaly kolem komínu, kudy vycházel kouř a popel a saze, černé oči v krvavém bělmu kroužily kolem dokola jako podivní noční motýli, jako můry přilákané v té tmě světlem ohňů z kremačních pecí a mastnými sazemi padajícími dolů na zem.
„Ty svině,“ řekl, ale údiv v hlase překrýval strach. Cigánka něco štěkla na Petera a ten se chvíli přehraboval v hromadě hadrů na voze. Potom vytáhnul další srp a přeuctivě jí ho podal.
Michal se snažil udržet na nohou, i když si s obrovským sebezapřením vytáhnul srp z břicha. Krev začala vytékat mnohem rychleji a poprvé po letech opět pocítil odkudsi z dálky blížící se vůni smrti. „Tak tohle jsme si nedojednali“, pomyslil si a začínal vidět rozmazaně. „Janu to ano, ta si to zasloužila, ale proč já?“
Cigánka pohodila hlavou a černé, husté vlasy slepené krví jí zasvištěly kolem hlavy jako rána bičem. Pomaličku kroužila novým srpem před sebou a opisovala ve vzduchu pomyslné osmičky. Začala vydávat zvuky, které se podobaly pomalým, táhlým zpěvům v nesmyslném jazyce, pokud to vůbec jazyk byl.
„Co ti jeblo, ty pizdo jedna smradlavá?“ Chtěl to zařvat hodně nahlas, tak aby to nemohla přeslechnout, ale z úst mu nevyšla ani hláska. Uvědomil si, že Peter zmizel.
“Kde je? Peter? Kam šel?“
Cigánka obrátila špičku srpu proti svému klínu a napodobila trhnutí směrem nahoru. Mile se při tom usmívala a nakonec plivla Michalovi do obličeje. Jako odpověď to bylo víc než dostačující.
Odkudsi z hloubky lesa se začaly ozývat jednotlivé hlasy. „Zabij ho. Vraž to do něj.“
Mezi stromy se začaly objevovat ženy nesoucí své nástroje. Michal nevědomky udělal krok stranou a téměř se dotýkal ramenem cigánky. Ženy přidaly do kroku. Pak udělal ještě jeden krok a narazil zády o vůz. Zkrvavený srp mu při tom vypadnul z ruky. Slunce definitivně zapadlo, ale stíny které vrhaly stromy a blížící se ženy nezmizely. Oběma rukama se chytil za břicho, odkud už vytékaly i šťávy a dal se na útěk.
Utíkal klopýtavě, jako ten kdo má díru v břiše a nějak pořád nechápe, jak se mu to stalo. Levou rukou, tou kterou se nedržel za zkrvavenou košili, se dotýkal stromů jako by se od nich odrážel, vyhnul se velkému křoví, kde vyplašil několik vrabců a před ním se zalesknul povrch špatné asfaltky. Nikdy z ní neměl sjet, nikdy se neměl pouštět do toho lesa, měl poslechnout Janu a ne maminku.
Klopýtal po nerovné zemi, přeskočil příkop na okraji lesa, kde se povalovalo několik papírových obalů od bůhví čeho a snažil se prsty ucpat otvor, kudy unikala krev. Začal mu docházet dech, pálilo ho v boku a v břiše cítil cosi jako křeč. Vyběhl na silnici a automaticky se dal doprava, přestože věděl, že podle mapy není v jeho silách doběhnout do první vesnice. Bylo to hodně kilometrů a na osamělá stavení s laskavou a ochotnou samaritánkou nevěřil.
Bál se ohlédnout, ale věděl, že jsou rychlejší. Byly navyklé na pohyb, zatímco on léta jen házel lopatou nebo vidlemi. Zdálo se mu, že dokonce slyší i jejich hlasy, jejich smích. Baví se při tom, jako kdyby hráli na honěnou.
Utíkal a telegrafní sloupy ho míjeli jako němí svědci jeho úprku do nicoty, protože dříve nebo později celá hra skončí. Už teď sotva pletl nohama a musel výrazně zpomalit. Po obou stranách byl stále jen les. Před sebou uviděl ceduli s nápisem, která v něm na pár vteřin vyvolala naději, ale stálo tam pouze: OKRES GALANTA.
Minul ten nápis a zahnul vpravo, znovu do lesa, protože věděl, že dál už sprintovat po prázdné asfaltce nemá cenu. Síly docházely a snad se vyskytne šance na úkryt někde v lese. Kupodivu se dostavil pocit jakési úlevy, bezpečí v úkrytu stromů a křoví. Popoběhl ještě několik desítek metrů, než se definitivně zastavil.
Zlomil se v pase, aby překonal bolestivou křeč v břiše a nesnesitelné píchání. Pak se sesul k zemi a chvíli lapal po dechu. Slyšel jenom své přerývané sípání a bušení krve ve spáncích. Snažil se košilí nasáklou krví trochu víc ucpat díru v břiše, která začínala nesnesitelně pálit. Pak znovu uslyšel kdesi za sebou ty ženské hlasy a před očima mu vystala Janina tvář těsně před tím než vydechla naposled. Už to má za sebou ženuška! Ani hrobeček mít nebude, chuderka. Začíná se to u nás stávat jakousi tradicí. Usmál se, ale byl to jen bolestný škleb. Chtěl si vzpomenout na vesnický hřbitov s litinovým křížem a daty narození a úmrtí svého otce. Na svíčku, kterou zapaloval každou neděli po mši svaté. Ale nějak to nešlo. Zjevovala se mu stále tvář jeho teď už mrtvé ženy, s vypoulenýma očima hrůzou a s vlasy smáčenými potem.
Hlasy se blížily.
Sebral poslední zbytky sil a za pomoci kmene borovice se postavil. Klopýtavě se rozběhl dál do lesa. Hlasy si udržovaly stále stejnou vzdálenost, jako by se ani nechtěli víc přiblížit. Věděl, že je to jakási zvrácená hra, protože už neběžel. Mátožně se potácel od jednoho stromu ke druhému a bylo mu jasné, že teď by ho chytilo i batole. Bořil se do měkké, jehličím posypané lesní půdy a zanechával za sebou zřetelné stopy.
Když se zastavil, překvapeně zjistil, že krvácení z břicha ustalo. Začínalo se stmívat. Hlasy se také zastavily a zněly jako rozmazaná ozvěna hodně vzdáleného hlášení vesnického rozhlasu. Dala se do něj zima, i přestože měl košili na zádech přilepenou potem. Nevěděl kde je, neměl ani ponětí, kterým směrem jde, ale bylo mu to tak nějak jedno. Pomalu se pohnul dál, kamsi do hlouby lesa odkud přicházel chlad a tma. Hlasy ho v bezpečné vzdálenosti následovaly. Po pár minutách došel na paseku, kde po nedávno vykácených stromech zůstaly čerstvé pařezy a hromady osekaných větví. Celé místo bylo prosáklé vůní smůly a pilin. Zastavil se u jedné hromady roští a nedůvěřivě se díval před sebe, mezi stromy. Hlasy se jakýmsi zázrakem přesunuly na opačnou stranu a bylo je slyšet z míst, kudy chtěl pokračovat v chůzi.
Přišlo mu divné, že nikde nezaslechl ani zpěv ptáků, neviděl ani brouka, nebo veverku. Ani ovádi nebzučeli, nikde se nic nepohnulo. Jenom stromy kolem dokola, smrky rovné jako svíce s pravidelnými větvemi, jeden jako druhý, snad i to jehličí bylo učesáno jedním směrem. Les vypadal jako dokonalé geometrické dílo, co deset metrů jeden úhledně vzrostlý smrk. Symetrie nebyla narušena ani mraveništěm, ani krmelcem. Žádná pavučina mezi větvemi, žádná stezka mezi stromy, vyšlapaný chodníček, ohnutá tráva…..
Michal věděl, že co nevidět se setmí natolik, že každá další chůze bude po tmě nemožná. Stál na mýtině a nevěděl co dál. Vrátit se, nebo zůstat. Pokračovat mezi stromy se mu nechtělo, protože odtam se ozývaly ty hlasy. Nakonec se rozhodl vyčkat na místě, zahrabat se do některé z těch hromad větví na mýtině a do lesa už nevstupovat. Alespoň dokud nebude světlo. Pak to uviděl a obsah žaludku mu potřísnil boty. Oči mu vylézaly z důlků, když zvracel a díval se na místo, kam se chtěl svalit.
Peter ležel roztažený v hromadě klestí, jen nepatrně přikrytý větvemi. Ruce i nohy byly rozhozené od těla a kdosi ho zbavil všech šatů. Měl vyloupnuté oči a vyříznutý jazyk, obé pečlivě naaranžováno na propadlém břichu. Mezi nohama měl vybělenou lebku kozy, která vypadala, že požírá jeho pohlaví. Tehdy Michal uslyšel, že hlasy se blíží. Už to nebyla rozmazaná kulisa, ale jasně a zřetelně vyslovovaná slova, jímž nerozuměl a která mohla být stejně tak cigánská jako maďarská. Rozběhl se k nejbližším stromům, ale zarazily ho oči, které svítili ve tmě. Desítky párů očí ho sledovalo, desítky hrdel zpívaly podivnou píseň a paseka svítil nový měsíc.
Bylo ráno, nesmělé slunce olizovalo kapky noční rosy z trávy a ženská postava bez pohnutí sledovala dvě nehybná, mužská těla zapletená do osekaných smrkových větví. Uprostřed paseky se pásla bílá koz se zahnutými růžky, uvázaná na dlouhém provazu k dřevěnému kolíku. Žena si sedla na bobek, odkudsi ze záhybu svých hadrů vytáhla dýmku, nacpala tabákem a zapálila si. Vydechovala oblaky kouře směrem ke zmrzačeným tělům a broukala si podivnou melodii v nesrozumitelném jazyce.
V tabákovém dýmu se zjevovaly nahé, ženské postavy, jdoucí spořádaným krokem kamsi, kde mizely v dýmu a temnotě. Kolem nich postávali vojáci, rovní a štíhlí jako stromy s kozí lebkou na čepicích a výložkách. Ruce chráněné rukavice z koziny držely krátké bičíky a občas některou z žen udeřili. Všechno se odehrávalo ve stínu Nejvyššího Pána, který měl zajisté podobu kozla, ale nikdy ho nikdo neviděl. Buďte plodní a množte a potomstvem svým naplňte zemi, říkali vojáci procházejícím ženám, které mizely v dýmu jako by nikdy nebyly.
Jak jsi krásná přítelkyně moje, jak jsi krásná, řekl jeden v kozí uniformě a udeřil bičem nebližší ženu přes tvář.
Co uděláme s tou sestrou v den, kdy o ni přijdou smlouvat, zeptal se jiný. Průvod skončil a rozplynul se v dýmu.
Cigánka dokouřila a vyklepala dýmku. Pak vstala, šla k pasoucí se koze a prořízla jí hrdlo. Tělo přitáhla k hromadě a hodila je na dvě mužská torza. Pak nanosila suché chrastí, navršila z něho pořádnou hromadu a zapálila. Seděla opodál a sledovala oheň a kouř a popel, který padal na mýtinu, do zelené trávy lesknoucí se rosou. Seděla tak nepohnutě celé dopoledne, dokud oheň nedohořel. Potom spáleniště prohrabala, natahala další suché dřevo a udělala druhý oheň, který dohořel až s příchodem noci. Seděla a hleděla do plamenů jako vřezaná ze dřeva. Nikdo nemohl vidět její slzy, ani bezděčné pohyby rukou, které hladily břicho, v němž se vyvíjel nový život.
Když vstala, svítilo na spáleništi několik oharků a na nebi tisíce hvězd. Věděla, že v jejím břiše se rodí nový život jako opakování toho starého, jako znovu prožívání toho, co už tisíckrát bylo a bude, aby tak všechno znovu procházelo očistným ohněm a mizelo v dýmu, přetavené na mazlavý popel.
Nastala noc a ta žena zmizela mezi stromy, rovnými a pravidelnými jako vojáci s jednou rukou položenou na břiše. Pořád plakala a cosi, co znělo, jako šeptaná modlitba po ní zůstávalo, tak jako ohnutá tráva a otisk v zemi.