Kroniky posledních zítřků - Pomník pro živé

1011 let po Období Zlomu,

severní část starého kontinentu Altan,

okolí fjordu Alhesaren,

Pozdní Altanské impérium.



Plameny olizovaly již zčernalé trámy a kdysi pevné dřevo měnily v pouhé oharky. Doběla rozpálené krovy honosného sídla se zřítily, zvedaje oblaka popela a vyzvedaje myriády jisker; celé domy lehly popelem a kameny pukaly, jak je sžíral nadpozemský žár.

Vyjma ohně prázdnými ulicemi se rozléhalo dunění padajících staveb, jak se jejich poslední zbytky, najednou bez opory trámů, klátily a padaly na zem – oheň polykal sroubená i kamenná bydla, jakoby by byla z rákosu. Křik obětí se utišil již dávno – žádná se nedožila tohoto hrůzného okamžiku a jejich žárem a aliéné ohlodané kosti se tříštily. Veškerá tkáň byla dávno pozřena věčně hladovými choromyslnými či peklem, které vyvolali jejich mágové, sans vie – Bezduchých.

Z jezera, sotva pár mil vzdáleného se zvedala ledová mlha, ale stejně jako všechen led a sníh, a že ho bylo požehnaně, se vypařila, sotva se přiblížila. Rybářskou vesnici Sjodor postihla stejná pohroma: chatrče vzplály a zpopelnatěly jen o pár chvil později než většina mnohem většího Alhesarensfjordu.

Ten kdysi hrdý přístav, prosperující na drsném severu, podlehl během necelých tří dnů, a to ani jeden obyvatel nepadl při jeho obraně se zbraní v ruce. Duchové z hvozdu Padlých bohů se po staletích lhostejné nečinnosti rozhodli vynořit se ven, až na samí okraj temného, stinného lesa, aby přivítali nových bratří a sester. Obrovské, černodřevové snekkary s rudými plachtami a zlatými hlavami draků na přídích odepluly s odlivem a jen jediná padla: bílá obřadní.

°°°°°°

Korouhvička na věži pronikavě zavrzala, jak se do ní upřel vítr a několikrát se otočila dokola, okolo své osy. V absolutním tichu to bylo obzvlášť úderné na předchozími krutými dny zlámané duše poslední hrstky živých v pevnosti, šest mil od stále ještě žhnoucího inferna jejich bývalých domovů. Tady vanul vítr s ničím neřízenou divokostí a hlodal do starých kamenných bloků jak hladová šelma, která cítí krev.

Stářím, válkami a předchozími dny rozpukané kvádry hradeb tiše sténaly, jak jimi proudily stále ještě živé vzpomínky na krev a bolest. A nejinak se cítili i tři poslední, na vlastních nohou stojící vojáci – postkatastrofální trauma jim vyrylo hluboké vrásky do srdcí i tváří, odkud už nikdy nezmizí.

„Vyhráli jsme,“ zavrčel bez pokusu zakrýt pohrdání, vztek a sarkasmus ten nejvyšší. Trpká slova jakoby uhodila jeho společníky; jeden se chrčivě zasmál, až se cimbuří potáhla lesklou vrstvou krve a hlenů, zatímco druhý jen nakrčil horní ret a pevně stiskl zub hradby před sebou.

Jeden každý z nich měl dokonalý výhled na stále doutnající Alhesarensfjord a velký černý mrak, unášený ledovým větrem nad fjord. Měli dokonalý výhled na vlastní zklamání. Trosky připomínaly město jen vzdáleně a to díky obvodu zčernalých a pobořených hradeb.

„Přežili jsme!“ zazněl jim za zády ledově klidný hlas. Až moc klidný.

Trojice se svorně otočila. Nejvyšší muž s postavou medvěda a s do copánků spleteným plnovousem barvy slámy se mračil, jak severská obloha modré oči upřené na ženu s šipkou v rameni a podbřišku. Obě prošli skrz lehké, cvoky pobité brnění. Zbylí dva se netvářili dvakrát nadšeně – ten s měděným vousem pokrytým kousky záchvatu nepříčetného smíchu a oříškově hnědýma očima zíral někam se prázdna, ve tváři zamrzlý výraz pohrdání a ten druhý, se stejným vousem prokvetlým břečťanem stříbra mrkal, jak mu do očí tekla krev z rozšklebené rány na vyholené hlavě, šedé oči přeplněné, i na vojáka, lhostejností nezúčastněně pozorovali ženu.

„Kaprále Senjom,“ usykl Medvěd a z rány od boku po ramenu mu cvrčela krev.

„Senjom,“ zavrčel Vyholený.

Žena se sípavě zachichotala. „Naši přátelé pochcípaly jak krysy, a ty tu tvrdíš, že sme vyhráli?!“ syčela jak rozzuřená šelma, prskala vzteky a zelenýma očima se propalovala do Medvědových, modrých. Ten jen zavrtěl hlavou a hustý kožich z jeskynního medvěda, kterému se tak podobal, si přitáhl blíž k tělu, jak mu zranění a chladný vzduch rvaly z těla teplo.

„Co kdyby ste sklapli? Aspoň na chvilku…“ zacvrlikal veselým a unaveným hlasem stařík ve spáleném koženém brnění. Mastné vlasy, připlácnuté k hlavě mu zubatě končily těsně pod rameny, konečky spečené ke zbytkům pláště a kyrysu. Kalně šedé oči mu jiskřili a bledé rty se roztáhly do širokého úsměvu, který zkrabatil jeho už tak dost zvrásněnou tvář.

„Sygnädure. Ty žiješ?“ Medvědova otázka byla nevěřícná s podtónem nechuti. Dotázaný pokrčil rameny a přes stále usměvavou tvář mu přelétl závoj bolesti.

„Ten nás přežije všechny, seržo!“ zasmál se ten s čistým vousem, ale veselí v tom moc nebylo. Jak se smál, strupy na neviděném zranění povolily a skrze koženou vestu se stříbrnými cvoky pokrytími patinou stáří začala proudit skoro černá krev. Stařík si něco zabrumlal pod vousy, viditelně ochabl a jeho oči ztratili jiskru. Proud krve ustával, až zmizel zcela a bledý voják se po chvíli lapání po dechu postavil na roztřesená kolena, jak pevně to jen šlo. Odplivl černý hlen a s lhostejností se podíval na staříka, skrouceného do klubíčka, jakoby trpěl křečí.

Stařík se svezl podél zdi, vodnaté oči plné slz, ale ani neviditelná bolest mu nedokázala smazat úsměv ze rtů.

„Cos to udělal, Katanovy koule?!“ zavrčel voják, lhostejnost nahradil vztek, a držel si bok, kde byly cvoky servané a brnění z vyvařované kůže roztřepeně roztrhané. Zčernalá krev tvořila na oděvu podivné mapy.

Stařík se třásl a bledá povislá kůže připomínající týden leklou rybu mu zbledla ještě víc, až neměl v obličeji, krom šedé, žádnou barvu.

„Zá… zápla… záplata… ene… energi… i… ická,“ procedil skrze křečovitě zaťaté zuby a s úsměv vystřídala bledá maska plná agonie. Svalil se na rozdrcenou zem vedle kaprála.

Ta se s vlídným úsměvem naklonila a rukou mu přejela přes čelo. Stařičký mág ihned usnul.

„Všem nám zachránil prdele,“ vysvětlila triu, z něhož byl jeden nevrlý seržant, druhý praporečník s myslí úplně mimo svět lidí a třetí zahořklý mnich-válečník z kalekanského řádu Zpovědnických bratří čisté vůle, žijící za hradbami lhostejného sebeklamu.

Medvěd s prýmkami seržanta znovu zavrtěl hlavou a otočil se zpět k pozorování chmurných trosek. Praporečník za celou dobu snad ani nemrkl a nezdálo se, že by mu nynější stav nijak vadil a zjevně se z něj nechtěl dostat. A mnich-bojovník se opřel o zeď, ruce spjaté na hrudi a oči zavřené v tiché motlitbě.

Divoce skotačící ledový vítr se proháněl opuštěnými sály, fičel v ulicích a bral na svá křídla všechen popel a prach, co jich v oharcích poslední výspy civilizace na míle daleko bylo a zběsile útočil na pootevřená ústa Medvěda, tahal ho za copánkový vous, hrál si s jeho vlasy a rval mu vzduch od úst. Vážná rána mu hnisala, jak se o ni nikdo nestaral, stejně na tom byla i ještě vážnější zrada v srdci: hnis z ní vytékal, šílenství v něm kvasilo a zdravý rozum nahrazovala paranoická představa všudypřítomného zla, pohled naplněný vším tím svinstvem, co v sobě dusil upíral na doutnající zbytky Alhesarensfjordu a přemýšlel, co že se to tak královsky podělalo.

°°°°°°

Zpoza kouzly spečených hradeb se linul nelidský řev z tisíců možná stále lidských hrdel a trhal uši posledním třem oddílům Safírové gardy a necelým šesti stům přeživším utečencům z Alhesarensfjordu. Jekot rozvibroval vzduch a pár posledních tabulek skla se roztříštilo v tisíce a tisíce malých střepů.

Grommesgjurne, třicet let seržant sedmého oddílu druhé setniny třetí legie první armády Safírové gardy na starém kontinentě Altanu, stál na poslední pozorovací věži, která měla ještě stabilní kostru a pozoroval houfující se otrocké bojovníky Tyrana z Bezmoci jen pár mil od města.

V malých, jen rozkazy se řídících skupinkách nebyli nebezpečnější než malá holka; vraždit je bylo snazší než oškubat slepici. Ale pokud měli za vůdce sans vie nebo s´uhmad, stávali se z nich mocní nepřátelé, ignorující všechna zranění, která by jiného profesionálního bojovníka srazila nadobro na kolena. A takových otroků tu měli před branami skoro šest tisíc.

Na pořádnou invazi málo, na obyčejný nájezd příliš mnoho.

Grommesgjurne se otřásl, a určitě ne kvůli obvyklé teplotě, hluboko pod bodem mrazu. Přestože byl na Safírovou gardu, a seč tiše, ale na svůj oddíl zvlášť, hrdý, věděl, že vyhrát by nemohli ani s pomocí boží. Jako obvykle, když tušil krvavou řež, se pomodlil k jednomu ze skoro zapomenutých severských bohů, Sjördu, Otci všech, Chodci mezi dušemi a Tulákovy na pláních s moudrostí věků. Nečekal, že by mu jeden z primitivních starších bohů severského pantheonu přispěchal na pomoc, ale pokaždé měl… naději. Ani tentokrát se nedostalo motlitbě slyšení a zůstala prázdná, bez moci.

Bohové, a obzvlášť ti starší, byli divná cháska.

Nepravidelné útvary, které choromyslní chtě nechtě utvořili, neměli jiný význam než ochránit bezduchý, případně černosrdcé, ve svém středu – šedesát mágů a polních velitelů požehnaných Tyranem z Bezmoci se hrdě tyčilo nad aliéné – choromyslnými. Na šedesát špatně tvarovaných želv se potácelo několika stopovou věčnou pokrývkou mokrého sněhu. Desítky otroků zemřely, když se jejich vysílená a chladem ztuhlá těla odmítala podvolit rozkazům sans vie zdecimovaného mozku, jiní padli za oběť tenkým ledem ukrytým průrvám a celá jedna želva se propadla do ledové vody, když pod nimi praskl ledový krunýř, obalující peřejovitou řeku.

Těžká, celoželezná kuše, pamatující ještě slavnou předchůdkyni Safírové gardy, Železnou brigádu, která byla obvykle používána jako menší balista, se houpala na seržantových, jak zeď širokých zádech, ještě nebezpečnější, než vypadala.Grommesgjurne si vybíral cíl. Ostrým zrakem přejížděl hordy před sebou, pobrukoval si píseň dávno mrtvých bardů a tahal se za jinovatkou ztuhlý, krystalky ledu obalený plnovous.

„Kterýho?“ zavrčelo za seržantovými zády a po schodišti za ním vylezl další seržant, podobný Grommesgjurnovy jak vejce vejci. „Kterýho si bereš?“ poklepal si na svou vlastní, šedesátilibrovou balistu, stejnou jako měl Grommesgjurne.

„Toho na fjordskym koňovy,“ kývl neurčitě bradou seržant, obočí do V, jak se zamračil.

Druhý seržant se zachechtal, chrchlavě si odplivl a přihnul si medoviny z měchu od opasku. „Dobře Grome. Já si beru toho hajzla v zelenym hábitu.“

Grommesgjurne překvapeně zvedl obočí, a ač se mu přitom stále dařilo se mračit, dokázal ještě překvapeně. Seržant pátého oddílu Onyx totiž ukazoval nenabitou balistou, schopnou prostřelit skrz naskrz těžkooděného jezdce i s opancéřovaným koněm na jednoho ze sans vie, který způsobil magické vypálení Alhesarensfjordu. Jako jediný z bezduchých měl černou kůži pouštních lidí z Chriandanu.

Seržant Grom si odfrkl a pomocí páky a zvířecí síly natáhl těžkou balistu. Funěl přitom a vrčel, ale podařilo se mu to. Onyx byl jen o chlup pomalejší a tišší. Než zasadil šipku do drážky, ještě si lokl zlatavého moku, kterým se severské země tak proslavily. Šipka sama o sobě měla čtyři stopy, bronzový hrot jí přidával ještě dalších deset palců. Vlastně to ani nebyla šipka, jako spíš malá střela. Ale kdo by takové detaily řešil – hlavně že byla dostatečně vražedná.

I přes svou sedmi stopovou, skoro třísetlibrovou postavu ověšenou svaly museli Grom s Onyxem balisty zapřít o zuby cimbuří – nezkušenému střelci mohla děsivá zbraň způsobit horší škody než cíli.

Zadrnčení kovových tětiv znělo jako bušení obrovského gongu.

Onyxův cíl – černý mág – právě něco mumlal, když tu zahlédl svou smrt. Čirou brutální silou prorazila šipka všechny mágovy osobní varty, a než stačil nějak zareagovat, střela mu urvala za gejzíru na pozadí bílého sněhu až nadpřirozeně výrazné krve hlavu a ještě měla tolik hybné síly, aby pokuchala další dva otrocké vojáky. Zbytky hlavy nebylo možné rozpoznat, jak ji střela a následné nárazy do těl mágových pseudoochránců rozmašírovaly.

Zato Grommesgjurne měl méně štěstí; jeho cíl si všiml ošklivého úmrtí svého druha a stihl cuknout hlavou do boku. Přesto do kožešin zabalenému s´uhmad šipka servala půlku tváře a pořádný kus skalpu. Skončila zabodnutá v několika yardové udusané sněhové čepici. Ale zranění takového rozsahu bylo smrtelné, a to na drsném severu platilo dvojnásob.

Dvě stovky zotročených aliéné se zmateně zastavily, najednou, když se jejich poslední zbytky mysli snažily vykalkulovat, co se to děje a co bude dál, a za pár okamžiků se vydaly za svými bratry a sestrami v útok na pevnost. Pozdě. I malé zdržení v davu netečných fanatiků znamenalo smrt. Horda je bez zaváhání zašlapala do země.

„Jeden bod pro mě!“ zasmál se Onyx. Grommesgjurne se netvářil nijak nadšeně a tak Onyxe ignoroval, otočivše, hledaje zdroj hluku k prudkému schodišti vedoucím na plošinu.

„To budou ty tvoje děcka,“ zachrochtal seržant Onyx. A měl pravdu.

*

Celý sedmý oddíl vyrachotil na vyvýšenou plošinu pozorovací věže. Kovové a bronzové části brnění jim zvonili, podrážky dupaly a chrčivý dech, jak se pětice vojáku snažila zhluboka nadechnou ledového štiplavého vzduchu se rozléhal stísněným prostorem točitého schodiště.

Jako první vystrčil hlavu léčitel Dereius, zabalený v několika vrstvách teplých kožešin, neboť jižanský původ mu moc otužilostí neobdařil, tváře zrudlé chladem a zpocené namáhavým výstupem.

Následoval kaprál Senjom, pouze v lehkém koženém brnění s bronzovými cvoky. Rozcuchaná hříva sněhově býlích vlasů jí – mnohokrát byla považována za mnohem starší nežli třiceti osmi zim, a to většinou právě kvůli oněm loknám – poletovala ve větru a šlehala do tváří, jako nějaký bič. Po staroříšsku zasalutovala, ale nedotáhla máchnutí rukou od srdce k zemi a na profesionálního vojáka příliš jemné ruce si zapletla do mastných pramenů vesele skotačící hřívy.

„Sedmička se hlásí, seržo!“

Druhý seržant byl na pokraji neovladatelného záchvatu smíchu, jen Grommesgjurnův netečný výraz sotva ovládaného vzteku ho udržel na uzdě.

To už byl nahoře i zbytek 7. oddílu, včetně mladého mága Sygnädura, zabaleného ve svém starožitném plášti, kdysi snad i fialovém.

S křivým úsměvem na rtech si kaprál prohlédla obě balisty, ještě stále položené na hradbách. „Copak, lovili jste děti Valkýr?“ Děti Valkýr byli oblíbeným tématem severských legend-drbů stařen u ohně, neboť tihle bastardní polobohové Valkýr s radostí způsobovali pozdvižení v pantheonu.

„Pf,“ odplivl si seržant Grom a nepoužitelnou balistu – došli střely – mrštil dolů do kupky sena, připraveného k malé, ale doteď úspěšné vojenské lsti. Onyx ho napodobil a ještě si přisadil kletbu na Katanovu hlavu. Zabíjet nepřátele balistami byla jejich oblíbená kratochvíle.

„Co tu chcete?!“ zavrčel nevrle seržant a s rukama jako Dereiova stehna zkříženýma na hrudi se vyzývavě díval na jako voják vůbec nevypadajícího kaprála.

Ta se nenechala a s hraně vážnou tváří mu po ruce vysvětlila: „Poslal nás Adresgjur, voba máte jít do kovárny.“

Senjom se málem udusila, když spatřila podvědomou reakci těch dvou z nejdéle sloužících vojáků říše; v očích jim nahradila nevrlost nezměrná úcta k právě jmenovanému kapitánovy. Ti dva se kolem nich prohnali jako velká voda a skoro stejně hlučně.

Ohromný příval břišního smíchu se dostavil hned, co byli seržanti z dosahu.

„Kam sa tak ženó? Majů zas sračku či co?“ zaševelila právě přijivší dívenka, tak šestnáct jí mohlo být, navlečená v koženém tabardu s železnými destičkami všitými mezi švy. „Náhodó se serža neptal, kde su, že?“

Poslední otázka byla čistě řečnická; každý, kdo v pevnosti ještě dýchal věděl, že seržant 7. oddílu Grommesgjurne po svém mladém rekrutovy ani neštěkne.

Dereius, který k rekrutovy silně psychicky upnul, jí osvětil situaci a seslal na ní malé kouzlo z magické stezky léčení, na severu známé jako Sforon a na jihu jakožto Abest. Chladem zbledlé tváře dívce nabyli znovu barvy a na lících se jí vybarvil ruměnec. Jen jednu výtku proti své svěřenkyni léčitel měl: její mluvu.

„Tož, to abychom za nima šli, ne hanzo?“ usmála se mile v ukázce Ranugského domorodého dialektu.

Kdo by odolal milému úsměvu dítěte?

*

„Rozkaz, pane!“ zasalutoval šlechtic-seržant-zelenáč Sephertos Blune kapitánovy a v předpisově naleštěné uniformě odkráčel, hruď hrdě vypjatou.

„Blbec,“ zachechtal se Onyx – ti dva safírově-rubínovou uniformu už snad ani neměli. Z ryze praktických důvodů dávali přednost trvalému nošení zbroje.

Seržant Grom zabušil pěstí do pískové stěny kolem kovárny, kam je poslala Senjom. Dostalo se jim bušením do železa rušeného pozvání. Zubící se Onyx a zamračený Grommesgjurne obešli drolící se krychle měkkého pískovce a našli do pasu nahého kapitána u výhně, jak zuřivě sklápěl rukojeti dmychadla. I teď, silně pod bodem mrazu se potil jak zvíře a celá kovárna byla plná čpavého smradu lidského potu.

Silná úcta velkých seržantů k malému kapitánovy v sobě měla cosi vojensky komického.

Zasalutovali – na rozdíl od seržanta Bluneho po staroříšsku, ale mávnutí ruky dotáhli až k zemi – a postavili se do pozoru, vyrovnaně jak malá-velká, seč hlavně neprostupná zeď.

„Ále, vyserte se na to,“ mávl rukou kapitán a v současnosti nejvýše postavený muž v pevnosti, a přetáhl si přes hlavu tuniku se zmrzlými koláči potu v podpaží. Zavrčel a zaklel a nasoukal se do toho. Ledabyle na sebe hodil šupinový hauberk a čiperně vyběhl ven z vyhřáté kovárny do venkovního mrazu, že by ani psa ven nevyhnal.

Duo seržantů ho v řadě následovalo poklusem, až se pod nimi zem otřásala. Nevěřícně pozorovali záda muže, který se choval, jakoby nevěděl o útoku, který mohl přijít každou chvíli, naprosto kdykoli. Vůbec, dělal, že o nepřátele za branami nemá žádný zájem.

Pochopili proč, jen co je přivedl k bráně.

Byla na třísky.

*

„Ne. To nezvládneme – nemůžeme zvládnout!“ zakroutil divoce hlavou Onyx, široce rozevřené zorničky upřená na tucet děr v bronzem potažené bráně. Muselo jít o mocná kouzla – žádný lidský výtvor neměl sílu nutnou k takovému údery, který najednou prorazil stovky a stovky vart a glifů potaženou bránu, která odolávala se značnými úspěchy i altanským spojeným silám při záboru okolí fjordu Alhesaren.

„Co se stalo?“ poškrábal se Grommesgjurne na líci porostlé hustým vousem.

Kapitán jen pokrčil rameny: „Nikdo nic neviděl, neslyšel ani necítil. Poškození zjistil až zvonění před úsvitem Zrádkyně oddíl seržanta Bluneho, při povinné obchůzce.“

„Vraž mi hlavu do Katanovy zhnisaný prdele!“ ujelo Onyxovy. Kapitánův vzkaz byl jasný: Tyranovy to neudělali, jinak by je strýček Kukla už dávno odvedl na druhou stranu Velké Řeky.

„Co s tím?“ vyzvídali seržanti, jeden klamně lhostejný a druhý přirozeně vyděšený.

„Spravit to nepude,“ mnul s bradu kapitán, „takže… záplatu?“ nadhodil vějičku s vědomím, že ti dva to udělají.

Nemají jinou možnost.

*

Pět trvalých členů a jeden rekrut zastihli dvojici seržantů hluboce zabranou do práce u výhně. Dvacetilibrovými kladivy bušili do rozpáleného železa, chtěje jej vytvarovalo obrovské spony.

Oddíl zapojily do hned, co se ukázali na dosah, za neustálého reptání rekruta Atbest. Jen čaroděj se práci v rozpálené kovárně vyhnul, na úkor jinému úkolu: najít 6. oddíl seržanta Onyxe.

Rychlým krokem se vydal najít onu pětičlennou bandu, udusaná hlína malého nádvoří se pozvolna pod náporem tajícího sněhu měnila v lepkavé bahno. Mlaskavý zvuk, jak mág vytrhl mokasínu z kaluže se nepřirozeně rozléhal lidupustou pevností. Sygnäduru z toho naskočila husí kůže a ještě zrychlil již tak dost běhu podobný krok. Zahřměl hrom a udeřil blesk a mág strachy nadskočil.

Čím dřív najde šestku, tím líp.

*

„Co-ože?“ široce zazíval vyholený kaprál v modrém šupinatém tabardu a protáhl se, dávaje na odiv obří svaly na odhalených pažích. Mág mu znovu, netrpělivě a zrychleně převyprávěl, co se stalo, vrhaje prosící pohledy na kyprou ženu v těsné poloplátové-polokožené zbroji – čarodějku Ansul. Ta se usmála – pro Sygnädura vždy měla nepochopitelnou slabost – a vypálila na kaprála: „Seber lidi, Mušlo! Deme!“ Na rozdíl od Sygnädura byla v oddílu respektovaná, oblíbená a dokonce i paličatý seržant Onyx její rady vždy poslouchal.

Mág si v duchu poznamenal, že musí – až budou pěkně o samotě – Ansul pěkně poděkovat.

Kaprál Mušla zařval několik mágovy celí život (vždyť už byli společně u armády třicet zim) známých jmen a během pár chvil se volaní dostavili. Nikdo na sobě neměl uniformu.

Stačil okamžik, a šestý oddíl se Sygnädurem ve vedení se vydal na krátký pochod, vstříc těžké práci. Mrholilo.

*

Když došli, byla první spona už zhruba hotová, železo zohlé do půl obdélníku a chladla na ledovém severáku. Sotva se zrodila a už čelila útoku silných větrů, hnaných z ledových ker na blízkém fjordu.

Rekrut polévala dvousetlibrový kus tmavého flekatého železa studeným olejem – voda byla dostupná pouze v pevném skupenství.

Grommesgjurne, Onyx se dvěma vojáky – mnišským válečníkem Trönem a těžkooděncem Asgrimem – mlátili desetkrát lehčími kladivy do nového pásu kovu, který teprve měl dostat tvar. Senjom a Dereius, kteří nebyli shledáni schopnými mávat kladivy, za všech sil dmýchali dvěma obřími dmýchadly, aby udrželi výheň na co nejvyšší teplotě. Jen díky kožené čelence kaprálovy nepadaly vlasy do očí, s Dereiem byly oba propocení, sic na sobě měli pouze to nejnezbytnější – v případě kaprála to znamenalo, že žádná část těla, která vidět být nemusí viděna nebude.

Sygnädurovy se rozšířili oči, když se nadšeně díval na rozpálenou železnou pásovinu. Ani on, ani Ansul nebyli přizváni k práci, neboť jejich těla, přes byla vystavena těžkostem vojáka, zůstávala těly mágů, vycvičená především k obratnosti nežli síle. S katastrofu slibujícím úsměvem se vydal k doběla rozpálenému kovu a položil na ně ruce, dlaněmi dolů. Nijak mu to neublížilo, ale to nebyl jediný mágův kousek; začal si mumlat pomocná slova Paladaru a kroužil špičkami prstů povrchu bílého železa, jakoby jej něžně hladil.

Ansul došel význam jeho prazvláštního počínání hned, co uslyšela první verše motlitby k Velianolu – bohu Otci Světlu. S tichým povzdechem, který jí ušel pokaždé, když se mág řinul do problémů a ona ho po hlavě následovala odehnala od práce všech osm vojáků a vrhla se přiložit ruku k dílu. Napodobila mága o položila dlaně na rozpálený kov ve snaze se naladit na proudění energie. Když se jí to podařilo, na rozdíl od Sygnädura začala po drsném a měkkém povrchu železa kroužit dlaněmi a recitovat slova stezky Striky – mladší noci a vzývat tím samotnou Aieiee, bohyni Matku Noc. Takový rituál nebyl ničím dvakrát obvyklým, i když se dennodenně různí mágové, šamani, kostějové, černokněžníci, nekromanti, čarodějky nebo kouzelnice a mnozí další, kteří znali používání magie modlily k jednomu nebo druhému bohu, který patronoval některé z mnoha magických stezek, ale aby se sloučily rituály tří nejvyšších patronů – samotné Rodiny (všeobecně se plebejsky usuzovalo, že Noc, Světlo a Stín jsou příbuzní), to bylo nevídané. A mnohdy smrtelně nebezpečné.

Poslední mág v dvouoddílné skupině, léčitel Dereius – který sice byl orientovaný na stezku léčení Abest, ale s určitou schopností používat i stezky jiné – se za pozorného pohledu najednou ostražité Senjom přidal k dvojici. Jeho naladění bylo nejrychlejší, neboť bylo vypilované desetiletími léčení, ale chladem prokřehlé ruce nechal položené na vroucím železe celé a neohrabaně začal recitovat první slova sloky motlitby skrze Venual – mladší dítě Luceilolja, Toho za Stínem.

Krom Senjom pozorovali všichni probíhající rituál s klidem nebo úžasem, ale ona, kartomancerka s přirozeným umem k vykládání balíčku karet falešných králů osudu se strachovala, co všechno z toho může vzniknout. Všichni ostatní byli k magii naprosto necitlivý, sic možná slyšeli šeptem vyprávěné legendy o zvrknutých rituálech Rodiny, ale nepřikládali tomu význam. Ale ona ano. Znala totiž možné důsledky, které z toho můžou vyplynout.

Bála se jak malé dítě.

*

Ochranné varty utkané okolo jednoho každého z tria čarodějů se pozvolna vpíjeli do sebe, myšlenky se jim splétaly a čáry sjednocovaly a nabírali na intenzitě. Naprosto obyčejný kov se po náporem jejich spojené moci měnil, kroutil se na pomezí reality a nicoty, Chaosu a Řádu, Noci, Světla a Stínu a od každého si ždibec vzal a trochu na oplátku nechal.

Energie z nich tekla proudem, po chvilce byli vyčerpaní k smrti, vlasy jim šedivěly a řídly dvou oddílům přímo před očima, ale vyschlé rty tří kouzlem pohlcených mágů dál rytmicky odříkali nečekaně harmonické verše svatých slov. Ansuliny oči zeskelnatěly, ale obyčejné kóma nemohlo přetrhnout provazy mocného rituálu, které je všechny spoutalo. Nikdo si nemohl jejího najednou nepřítomného všimnout, neboť žár z výhně ji zespoda osvětloval. Jediný, kdo uzřel její nový stav byla k moci citlivá Senjom, ale ani ona netušila, jaký precedens z toho může vykřesat.

*

Dereiův zrak se najednou rozostřil a jeho tělo mu začalo připadat jako z Palupské žvýkací gumy. Natahoval se nahoru, zužoval, až ho najednou necítil.

Oči se mu znovu zaostřili.

Kolem něj pulsovalo světlo, promíchané s cáry temnoty a na několika místech zešedlé, až skoro doběla. Ocitl se ve Venualu, stezce stínů. Nikdy v životě neviděl ani pruh stínu z téhle roztěkané chodby, a teď se v ní najednou ocitl. Vše, krom pulsujících stěn, mělo všelijaké odstíny šedi; včetně jeho stále černých vlasů prokvetlých stříbrem a safírové pásky přes paži.

S údivem natáhl ruku a jemně se prsty dotkl stěny. K jeho překvapení se nechovala jako pevná látka, ale jako kapalina, nebo nějaký plyn. Okolo jeho pravačky se rozvířila a omotala se, hladíc ho drsné kůži, která za těch padesát let, co byl u armády nabrala tucty mozolů, puchýřů a jizev.

Kruhová, neustále se měnící chodba ani kapku nepřipomínala tu, kterou si léčitel, jež nikdy v žádné chodbě přímo nebyl, představoval. Sám léčil skrze svou mysl a moc z Abestu si bral vůlí; to byl také důvod, proč byl tak úspěšný a neovlivněný sekundárními účinky léčivého vlivu chodby. Nebo spíš neléčivými, zachechtal se Dereius a ruku vztáhl zpět k tělu. Bál se, co by jemu, nevycvičenému a nanejvýš druhořadému mágovy mohla vrtošivá Venual udělat, kdyby se nějaké entitě, která za ní stála, mohlo zachtít vzít si jeho duši.

Pokud by teda nějaká mocnost chtěla takový pokrytecký hovado jako jsem já, zamračil se postarší léčitel.

Za zvuku trhaného plátna se otevřela jen pár yardů od nohou Dereia otřepená trhlina, z níž se vyvalila čirá temnota a za ní Ansul, zbledlá dlouhým pobytem ve stezce noci.

„Syg tu ještě není?“ otázala se unaveně žena a usmála se na léčitele, jakoby ji něco pobavilo. Dereius zakroutil hlavou, ale bylo to zbytečné; čarodějka svými zostřenými magickými smysly už dávno propátrala celý terén. Ale potřebovala si s někým promluvit, jen aby se ujistila, že její tělo je sice napůl mrtvé, ale magická duše ani zdaleka ne.

Ozval se podobný zvuk a podobný portál se roztáhl ve vzduchu za zády léčitele. Jen se z něj neřinula černočerná tma, ale až oslepující světlo. Dereiova šeď ještě víc vynikla, když se ocitl mezi těmito dvěma giganty.

Sygnädur vyklopýtal ven, široký úsměv na bledých rtech a jeho pokožka byla najednou ztmavlá, jak se i za takovou chvíli opálil. On a Ansul byli opozicemi, zatímco Dereius byl jen to něco mezi nimi. Vůbec mu to nevadilo.

„Jak se vám daří?“ usmál se ještě víc mág a začal si upravovat ztuhlé brnění. To Ansulino bylo naopak změklé, až rýsovalo obliny jejího těla. I kov byl poddajný.

„Já jsem kómatu,“ posteskla si čarodějka a prohrábla si hnědé lokny, vyšisované nocí do skoro blond. Netvářila se, že by jí to bylo zvlášť na obtíž.

„To je mi líto… Probere tě Vysoký Abest? Zvládl bys to Dereie?“ zachmuřil se Sygnädur. Měl o ženu strach.

„Snad.“

„Díky,“ usmála se na léčitele čarodějnice a děkovný pohled vrhla i po Sygnädurovy. „Tak, a konec chození kolem horký kaše. Co dál?“

Dereius, stejně zvědavý a unavený jako promluvivší Ansul se otočil na mága, doufaje v odpověď.

„Seal bis K´chorr.“

Oba ostatní mágové vykulili na Sygnädura oči, jako by neměli páru, co je zač.

*

„Veail somerial krosn,

Bar! Vueilar nosn,

dia sovera!

Kriu litta over overa!…“ modlil se tichým šeptem Sygnädur k bohu Otci Světlu.



„Ai seleas soai apatial aea,

noe saiasas Aieiea!

So a so a sa a sa!

Fial lireall strum neaidsa!…“ modlila se tichým šeptem Ansul k bohyni Matce Noci.



„Fjar srob grach, zor!

Hullerai sovle andi anda dor,

Faeriall veeou venslie,

a aa whe noriusisa elsie!… modlil se tichým šeptem Dereius k Tomu za Stínem.

Jeden každý z nich dával do rituálu celou svou duši věda, že teď je už pozdě k návratu. I netečné Ansulino tělo jakoby ovládla její silná vůle a vedla ho.

Společně dávali vzniknout nové legendě, kovu známému pod jménem agraisil. To bylo neobvyklé, neboť krom Kolegia stezek, usídleného poblíž Kalekanu, nebyl nikdo dostatečně mocný, aby vyrval Rodině po kapkách krve… Jenže tohle byl jiný případ, uvědomila si s úsměvem kaprál, neboť Rodina s tímto tahem souhlasila – nebo alespoň někdo s Rodinou spjatý… Třeba nějaký D´innistej – ať už Ultor z Noci, Inver ze Světla nebo Eldar ze Stínu –, který byl přímým potomkem Rodiny (D´inniste Ultor se zrodily z Noci a tak dále…), neb bal-salskam, kříženec D´innisteje a nějaké jiné rasy…

Nad složitostí své úvahy jen zakroutila hlavou a sledovala, jak se stává svědkem zrození mocného artefaktu, který mohl v konečném důsledku být stejně nebezpečný majiteli, jako nepříteli.

*

Obrovský kus železa se skrz naskrz prosycený jejich mocí scvrkával, až z něj bylo jen jako náprstku, zářil vnitřním světlem nadpřirozena a nasával moc do něj vkládanou, jak vyschlá houba.

Malé částečky moci spletené do kukel s odštěpky kovu odlétávaly, zahryzávaje se do odhalené kůže tria mágů, ale i přese brnění a oděvy, jakoby to nebylo víc než nadbytečná vrstva tenké kůže. Žádný si toho nevšiml.

Temná chapadla tekuté temnoty se natahovala po Sygnädurovy, oslňující pásy tekutého světla se vlnily kolem Ansul a zrak matoucí hadi šedi se ovíjeli kolem Dereiových nohou, jediná zůstala u svého stvořitele.

Veškerá jejich moc, kterou neudrželi v sobě kanula proudem do zvoncového agraisilu, jež ji lačně pohlcoval.

Pak přišel konec světa.

*

V pozdějších dobách impéria zvonec známý jako Jenfuasall Vzpurný už do sebe nabral tolik energie, že byl sám o sobě schopen primitivního myšlení. Ne tak produktivního jako člověk se schopností široce prokalkulovat i dalekosáhlý plán, ale spíše primitivnějšího z primitivních, podobnému myšlení koně.

Ani zdaleka mu to nestačilo a sílu procházející mágy, jež sloužili jako ohniska moci pro větší entity, které stály za Jenfuasallovým zrozením přijímal s divokou, téměř dětskou radostí.

Nevěděl, co mu dává moc, snad to ani vědět nechtěl, ale způsob uvažování, které se v něm usadilo a zapustilo kořeny mu říkalo, že to je jeho rodič, stvořitel, jemuž vděčí za život. Byl vlastně pouhým dítětem, které se stalo nástrojem bohů, s mocí srovnatelnou s leckterým velemágem a se schopností uvažovat. Ale především byl oním dítětem, věrným a milujícím své rodiče.

Nasával dál moc a jeho vědomí nabíralo na složitosti a struktuře.

*

Tröne Osvold, mnich-válečník z kalekanského řádu Zpovědnických bratří čisté vůle jen pozoroval, jak tři jemu známí lidé vytváří něco, v co ani nemohl věřit s pomocí tvorů – bohy by je nenazval ani kdyby ho mučili –, které se jeho řád rozhodl vyhladit ve jménu Boha, Jediného a Neomylného. Ani čas strávený s povětšinou ateistickými vojáky ho neuvedl na příčce tolerance o moc výš – čím déle se vystavoval rouhání nevěřících, tím se stával zatvrzelejším a uzavřenějším v motlitbách k Jemu. Dokonce přestal komunikovat se všemi sevty, kteří patřili k Safírové gardě – přestože Kalekan a al-Sevte byli sourozenecké víry.

S nikým nenavazoval delší vztahy – ani s městskými kurvami, ani se společníky ve zbrani – a to se týkalo i přátelství: kaprál ho s oblibou nazývala osinou v prdeli a měla pravdu.

Rukou v kožené a časem ohlazené kůži si pohladil zpocený zátylek, na němž měl vytetované plné černé přesýpací hodiny – znak Kalekanské církve. Krom něj byl v pevnosti už jen jeden Zpovědnický bratr čisté vůle a to vrchní kapitán Lussil, zahynuvší hned při prvních střetech. Cítil se sám, osamělý vlk, který jediný pozná temnotu pohanských bastardů kolem sebe. Za ta léta u armády se naučil mágům důvěřovat, ale určitě by jim nikdy nevěřil.

*

Jekot vypuštěné magie během pár okamžiků roztrhal bubínky všem přítomným a jen o chvíli později i ostatním v okruhu několika mil, včetně otrockých odvedenců před hradbami. Nikdo si nedělal starosti, jak na takovou vlnu volné energie zareagují sans vie nebo s´uhmad, všichni měli potíže udržet kontrolu nad svými močovými měchýři – rekrutovy se to nepodařilo.

Pár posledních tabulek křemičitého skla se rozsypalo, ty tenčí zdi silně popraskaly nebo spadly, zatímco ty silné se otřásly, až to připomínalo zemětřesení.

Zvuk dalece přesáhl hranici bolesti, ale díky triu mágů se nikomu nic nestalo.

*

Vysoko na nebi, nad mraky a potížemi lidstva letěl orel, bystrým zrakem hledaje kořist pro hladový žaludek.

Vlna zvuku, která se šířila od pevnosti mu zničila mozek, rozervala cévy a rozštěpila kosti. Dolů dopadl hrdý vládce nebes jako nerozeznatelný krvavý chuchvalec.

*

„Co se stalo?“ vyzvídala Senjom na nepřítomném mágovy, jen co rituál skončil – trojice padla k zemi.

Sygnädur otevíral ústa, ale nic než vzduch z nich nevycházelo. Jeho kdysi pohledná tvář nabila vzhledu sedmdesátníka, mělké vrásky se prohloubily a svalové úpony povolily.

Napřáhla ruku, že mu dá facku, ale než políček dopadl, vrátil se jí sluch. A s ním se jí podařilo zachytit zvuk tříštícího se dřeva.

*

Proč všichni najednou slyší objasnily dva tucty sans vie před hradbami: léčivá moc z nich proudila, že i necvičené oko vojáka ji mohlo zahlédnout jako pableskující mlhu plnou všech živých, teplých barev.

To, co před chvílí byla roztříštěná brána bylo teď třískami z roztříštěné brány. Jediné dřevo, které zůstalo vcelku bylo v okolí pantů.

Na překvapením strnulý 7. a 6. oddíl se vrhly první tři želvy obří hordy za hradbami. Jekot jim drásal sotva zhojené bubínky a jejich reakce se neskutečně zpomalily.

„Kurva,“ ulevil Grom.

„Kurva,“ souhlasili Onyx, Tröne, Asgrim a Mušla.

Pak na jejich nerovnou řadu udeřily první řady aliéné – choromyslných.

*

„Pane!“ zasalutoval seržant Blune před kapitánem Adresgjurem a postavil se do pozoru. Při slyšení u kapitána dával jasně najevo, jak si ho váží a hloubka jeho úcty k malému muži si s ničím nezavdala s úctou seržantů Groma a Onyxe.

„Chtěl bych po vás, seržante,“ začal unaveným hlasem kapitán, škrábaje si najednou vnímající ucho, „abyste šel pomoct 7. a 6. oddílu.“

Stejně tak mohl říct, že to po něm vyžaduje a stejně by se to splnilo, ale takhle zachoval mladému šlechtickému seržantovy hrdost a navíc v jeho očích vzrostla kapitánova reputace až nad nebesa.

Seržant kývl za chraplavého „rozkaz, pane!“ a čelem vzad se vydal splnit sebevražedný úkol.

„Počkejte!“ zavolal za ním ještě kapitán. To už byl seržant pod futry mohutných dubových vrat. Prudce se otočil a ztuhl. Takové zoufalství v tváři kapitána nikdy neviděl, co ho znal.

„Nenechte se zabít. To je rozkaz.“

*

Veteránská většina vojáků tasila zbraně a ze zad strhla bronzové štíty. Pohyb to byl tak naučený a tak častý, že nad tím ani nepřemýšleli.. Seč i tak sotva odrazili nejdotěrnější ze zbraní. Zbytek oddílů, mágy nepočítaje, byl jen o chlup pomalejší.

Kachla, jeden z Onyxových vojáků, dostal drtivou ránu mědí okovaným rašištěm píky. Otřepal se, uvolněné destičky tabardu z místa úderu odpaly na zem a prudkým výpadem útočníkovy oplatil ránu. Sok se zhroutil na zem v tratolišti krve z protnuté krkavice.

Po jeho levém boku bojovali seržanti: Grommesgjurne se divoce oháněl těžkým palcátem, v druhé ruce obdélníkový scutum, špínou, časem a používáním vybledlý z hluboké safírové do bledě šedivé; Onyx zběsile bušil bojovým kladivem, až kolem létali kousky rozcupovaných nepřátel, nějakým kovem zpevněné toporo držel obouruč, chráněný železnými rukavicemi. Tohle duo způsobovalo nepříteli takové škody, že i neteční aliéné začali ustupovat a přemisťovat se.

Silným úderem těžkého meče s mohutným hrotem odstranil Asgrim z cesty jednoho otrockého odvedence, jen aby zase čelil dalším dvěma. Jednu ránu kryl puklířem, druhou srazil z dráhy prostou sekundou. Zpětným sekem přeťal jednomu z otroků šlachové úpony na předloktí – zbraň mu vypadla ze zchromlých rukou, ale její zařinčení se ztratilo v bitevní vřavě.

Potyčka třinácti veteránů Safírové gardy se zhruba dvěma sty otroky nemusela být pro profesionální vojáky prohraná; přestože horda několikrát převyšovala 7. a 6. oddíl, nebyla vycvičená ani řádně ozbrojená. Ale počet byl věru problém – pokud se do potyčky zapojí ještě jedna ‚želva‘, tak už ale budou mít opravdu problém. A to pořádný.

Sygnädur se se zájmem díval, jak jeho přátelé brutálně masakrují skoro neozbrojené otroky, sem tam i sám krátkým mečem vykuchal nějaké ty nejžhavější zákazníky na zabití, ale srdce do toho nevkládal; čekal na znamení, že je čas. Pokud se to hodilo, vyslal i náhodný paprsek moci, aby ulevil zrovna příliš vytíženým společníkům. V tom také nebyla duše, jen se chtěl ujistit, že jej budou moci chránit, až přijde čas. Vlastně záleželo jen na tom, aby všechno vyšlo, až přijde čas.

Senjom si toho všimla, ale byla příliš zaneprázdněné masovým vražděním bezmocných aliéné, než aby tomu věnovala pozornost. Bastardem sekla po jednom z choromyslných a bez zájmu pozorovala, jak mu vyhřezlé vnitřnosti pleskají na blátivou zem. Špičkou ukazováku se dotkla váčku u pasu a rozhlédla se po nejbližším okolí, zaplněném bojujícími – v případě safírogardců masakrujícími – vojáky. Balíček karet falešných králů osudu jí toho neukázal moc, co by sama nevěděla; tihle bojovníci, kteří vypadají, smrdí, řvou a chovají se jako aliéné Tyrana z Bezmoci rozhodně nejsou aliéné Tyrana z Bezmoci. Někdo zinscenoval provokativní střet. A ona chtěla vědět kdo – ale na přesná informace byl balíček skoupý, jen málokdy je měnil za něco menšího než krev a přestože jí tu bylo víc než dost, nebral.

Emoce stovek a stovek rádoby bezemociálních pololidí se mísily v jednu velkou barevnou skvrnu matně šedé lhostejnosti a zářivě rudé bolesti, občasně přerušované fialkovými skvrnami strachu míšeného s klidem gardistů. I z nich tryskala červeň bolesti, ale v daleko menší míře než z jejich nepřátel. Avšak i tak to nebylo dobré – poznala, jak dostal Asgrim ránu do tváře hlavicí palcátu jednoho ze s´uhmad a jak ten skonal na havraním zobáku posledního z Onyxových vojáků, Tjera. Každé zabití jim dalo chvíli oddychu, ale jen dokud se na ně nenahrnuly další desítky a stovky choromyslných. Netrvalo to ani čtvrt zvonění a většina ještě bojeschopných gardistů už sotva popadala dech. Jen Tröna jakoby se únava štítila: stále rozdával brutálně mrzačící rány svým pilu připomínajícím mečem a divoce se šklebil, jak ho to snad i bavilo. Přece jen, byli to nevěřící parchanti a ti si zaslouží jen smrt.

*

Jako zázrakem se rezavá korouhvička roztočila a přehlušila bitevní vřavu. Kopy mrtvol se válely všude kolem posledních šesti známky života jevících vojáků – Senjom, Onyxe, Grommesgjurna, Tröna, Kachly a Mušly. Asgrim se stáhl do koutku, vleknouc za sebou omráčeného rekruta za nímž se táhla krvavá stopa. Na sextet posledních vojáků padl mrak zoufalství. Už mnohokrát byli v bezvýchodné situaci, ale nikdy za sebou neměli takové prázdno, jako teď. Pokaždé se mohli zády opřít o druha a s říšským klidem se přesile postavit. Ale tentokrát…

Chtělo by to zázrak, blesklo Onyxovy hlavou a křivě se na Grommesgjurna zašklebil: „Se vsadim, že vaše sedmička to nevydrží tak dlouho jak šestka, he?“

Seržant Grom, od hlavy k patě pokrytý kousky nepřátel a krví, z níž byla valná část jeho, se otočil ke čtyřem vojákům, kteří zbyli. Půl na půl. Ale Tröne toho vydal za pět.

„Platíš nám u Věčný Řeky.“

Chechot seržanta přerušil jekot nové vlny útočníků. Šest lidí, kteří by neznámému připomínali spíš Rudou, než Safírovou gardu, stálo na valu z mrtvol skoro celé jedné želvy, domlácení a zakrvavení, ale stále živí. Vypadali jako dávní hrdinové z bájí, vyjivší z každé bitvy jako vítězové.

„Tak poďte, vy zmrdi,“ zavrčel Mušla a narušil tak ponurou, hrdinskou atmosféru.

A falešní aliéné šli. A šli jich desítky stovek, snad všichni, co se v pevnosti, tak cynicky pojmenované Poslední, ještě neohřáli.

*

Seržantu-šlechtici-zelenáčovy trvalo několik přesypů, než svolal celý oddíl – v Poslední největší, čítal na třicet mužů a žen.

„Cože?“ vyjekl kaprál Jalse, když jim seržant předával s kamennou tváří rozkazy. Všech třicet vojáků na něj zíralo, jakoby se pomátl na rozumu. Nikdo neodporoval.

Snad zachrání alespoň zbytek legendárních oddílů.

*

V šesti lidech se nedá utvořit žádný útvar, jen klín, ale ten slouží k útoku, ne obraně. Přestalo poprchávat, jakoby se i nebe slitovalo nad nebohými vojáky Safírové gardy, slunce cudně vykouklo zpoza černých mraků, aby se podívalo, jak ti šílenci – nebo hrdinové, záleželo na úhlu pohledu – dopadnou. Nevypadalo to nijak valně; do boje se zapojili i s´uhmad a sans vie a systematicky drtily odpor – pokoušeli se drtit odpor. Vlny zhoubné magie se převalily přes desítky aliéné a po pár okamžicích z nich zbyl jen prach. Nechutná podívaná by se naskytla náhodnému pozorovateli, když jeden s´uhmad padl, hlavu roztřískanou Grommesgjurnovým kladivem k nepoznání. Tělo se motalo, z dálky nešlo poznat, zda-li mu chybí hlava či nikoli.

Snažili se; zabíjeli s nelidským nasazením a těla se kolem nich stále jen kupila, rozdávali smrtelné rány, které by srazily i Trilitida, deseti stopové humanoidní monstrum s inteligencí koně – ale také rány přijímali.

Grommesgjurne se rozhlédl po té vší zkáze, kterou spáchali, na duši ani náznak bolesti či slitování s padlými aliéné.

„Teď už nás zachrání jen zázrak,“ zašeptal, v ryku choromyslných, řinčení zbraní a skučení raněných naprosto neslyšitelně, a se smutným úsměvem se vrhl zpět do krvavé lázně. Přece jen, byla to jejich práce, ne?

*

Sygnädur stál poblíž, divil se, že horda přes půltucet safírogardistů, vysílených a pomlácených ještě stále neprošla a mnul si bradu.

Potřeboval trošku času, potřeboval jen malinkou trošičku… Ale neměl ani tu. Musel se rozhodnout hned.

S povzdechem vytáhl zvoneček.

*

Sextetu gardistů připadalo, že se k nebi zvedl sloup světla, zpívající a nádherný. S pobožnou bázní… ne, s lhostejným výrazem s kapkou zvědavosti, to je vhodnější, pozorovali ten sloup. A pozorovali i všichni ostatní přítomní; včetně choromyslných, černosrdcích a bezduchých.

Sílu okamžiku přerušil až chraplavý smích – to se smál seržant Grom. S chrchláním vyplivl krvavý hlen a smál se dál. Po chvíli jej následovali i všichni ostatní gardisti. Poslední se nesla divná kakofonie chraplavého smíchu, rušeného občasným kašlem.

„DÓLŮ,“ sneslo se ze sloupu autoritativním hlasem. Všichni gardisti poslechli.

*

Vypukl takový chaos, že předchozí zrod zvonce vedle toho vypadal jen jako puljtská kejklířská zábavná show pro malé ratolesti bohatých měšťanů.

Oči spalující kruh světla, mysl dusící prstenec temnoty a srdce tisknoucí vlna stínu se převalil přes celé okolí, rvaly z lidí maso, ohlodávaly kosti, trhali celé davy na kousky.

„Ne!“ řval v duchu mág a čirou silou vůle se snažil ochránit všechny gardisty. Marně. Jakoby ze snu viděl, jak jedna skupinka, před chvílí ještě klusající jim pomoci, je teď najednou jen krvavou mlhou. Nutil svéhlavému zvonci svou vůli, své myšlenky a plány.

Zvonec, neschopen verbálního dorozumívání, vysílal každé své přání v podobě obrazu, který mágovy vybuchoval před očima – povětšinou to byla díla zkázy, která chtěl zvonec vykonat. –Zrovna tehdy si Sygnädur předsevzal, že pokud přežijí, zvonec dostane jméno Vzpurný.

„Zkázu!!!“ skandoval budoucí Vzpurný, až z toho mága bolela hlava – pomalu začal ztrácet kontrolu, co jí trochu měl.

Necítil nic, ani bolest, ani strach, jen tak se vznášel ve vzduchu, snažil se přemoci téměř božský zvonec, znící jak volání sirén a nezabít už žádné přátele. Než se mu zvonec vymkl kontrole, měl pár okamžiků, kdy si uvědomoval, co se děje, zatímco raná mysl Vzpurného nikoli.

„Ty nikdy nevyhraješ!“ ječel, aniž by věděl, i nahlas a zvolil poslední možnost, které se tak stranil a doufal, že ji nebude nucen vzít ani v potaz.

Do boje proti Jenfuasallu Vzpurnému vložil Sygnädur do ringu svou ka, svou duši.

*

„KDO?!“ rozléhalo se Valkýrou Severu, Fjogorem, jedním z největších měst Altanu. Hlas byl silný, zvyklý, že jej všichni na slovo poslechnou. Patřil veleknězi Sjul-al-Shorovy, muži, který manifestoval moc Restea, boha nemocí a hladu. Sjul-al-Shorov nikdy nenavykl severskému chladu, a teď se choulil u obřího krbu, zabalený do bílých kožešin z divokých krav sjorthe, přesto však rudý – vzteky. Jeho pokus o náhradu Tyranových sil a o dobytí toho zpropadeného města selhával. Nikdo, krom něj, netušil, že Poslední v sobě skrývá jediný z dochovaných Svazků Věrných duší Icariosallu, největší ze sbírek známých dějin. A vlastně i neznámých.

„Kdo?“ zklidnil hlas velekněz – teď už zněl jen rozladěně.

Když bylo jasné, že nehodlá nikoho ohrozit, v hlubokém úklonu vyšel ze stínů svalnatý hromotluk svlečený do půli těla a začal mumlat formální oslovení Sjul-al-Shorovy. Byla jich víc než kopa.

„Vstaň!“ Syčel velekněz bolesti a podráždění sluhu-hromotluka narovnalo do latě jistěji než bič. Zjevně znal Sjul-al-Shorovy způsoby přesvědčování tvrdohlavých nebo hloupých sluhů.

„Kdo?“ zopakoval.

Sluha, hřbet pokorně – a vystrašeně – ohnutý s rozpovídal: „Pár vojáků ze Safírové gardy a nějaký… světelný sloup… nebo něco takového, co nedokázal nikdo popsat, ó převeliký. Vlny něčeho se přelily přes naše – vaše – voje a zcela je rozpustily. Ani Zudaler nepřežil, ó převeliký.“ Tvář velekněze nabývala čím dál tmavší barvy, zastavila se na nachově rudé. Sluha, skloněný a nevidíc veleknězovu reakci pokračoval dál. „Přežila jen hrstka, půl oddílu s´uhmada Vryzla byla největší.

Zato flotila,“ začal najednou kladnější zprávy, neboť Sjul-al-Shorovovo zuřivé funění nešlo nebrat na zřetel, „ta dorazila v pořádku a celá!“

„Věru?“

„Ano, ó převeliký!“

„Tak to je… dobrá zpráva.“

„Ano, ó převeliký!“

„Zmiz ty hňupe!“ zařval Sjul-al-Shorov a prudce se postavil, až sluha upadl na záda. Jako červ, kroutící se a vyděšený, málem ze sálu utekl.

Sjul-al-Shorov si svá poslední slova převaloval na jazyku ještě dlouho poté, co se ten nedůležitý bídák vyplazil pryč. Nakonec by to přece jen mohla být dobrá zpráva; Alhesarensfjord bude potřebovat kněze a kdo jiný než on by mohl raněným pomoct? A jako odměnu si vybrat, například, jednu malou, zaprášenou a bezcennou knížku? Akt skromnosti? Ještě dostane ovace od slepého davu.

Opravdu to byla dobrá zpráva.

„Otroku! Přijď ke mně!“

*

Senjom, najednou si připadajíc tak malá, se vlekla po bojišti, nejmíň otřesená ze všech, zaštítěná jak Dereiem, tak vlastní mocí, třeštila hlava až se jí zdálo, že musí během pár zrnek vybouchnout jak ti chudiní rádoby aliéné. A nádavkem ji z těla trčelo ještě pár střel z kuše, které si neodvažovala vytrhnou, neboť se bála, že v ní něco natrhli a ona by mohla vykrvácet – už spousty takových viděla a rozhodně se k nim nechtěla připojit. Její lehký kožený kyrys pobitý bronzovými cvoky nemohl takové střely vydržet a ty jím prošli jako by tam vůbec nebyl a sílu nárazu neztlumil ani trošku.

Haldy roztrhaných, domlácených a spálených mrtvol jí splývaly v jednu červeno-šedo-hnědou šmouhu, obvykle přerušovanou i modrou, to v místech, kde padl jeden ze safírogardců. Na rozdíl od většiny bojišť, kde už zatím byla, tady nepoletovaly roje much a vos, usedávající na vše, co bylo jen trochu pokryté krví – tady na dalekém severu, v té nejdrsnější zemi, kterou znala, na hmyz bylo většinou příliš zima. Ne že by jí to vadilo.

Zakopla o nataženou ruku, ztuhlou, tak dojemně trčící z hromady, až se málem rozbrečela. Ruka měla safírový rukáv, ztvrdlou černou krví zmuchlaný k nepoznání. Aniž by byla moc překvapena, zjistila, že pláč si jen nenamlouvá, ale že potůčky slz jí po tvářích opravdu tečou, žalostně malé na vyjádření hrůzy, která jí obklopovala srdce.

Jemně odstranila nánosy přebytečných mrtvol, aby si mohla padlého safírogardistu. Vážná zranění, která utržila se začala ozývat, ale kaprál tomu nevěnovala pozornost – nemohla si dovolit být slabá. Zaryla ruce do hadrů na rameni jednoho choromyslného, protočila se v bocích a ramenou, aby tělo odvalila. Tentokrát ale měla smůlu – hrubá, děravá látka se protrhla pod necitlivýma rukama kaprála a odhalila tak promodralou kůži mladé ženy s tváří tak zničenou, že její bývalá krása už nešla rozpoznat. Vzlyky Senjom se ještě zintenzivnily. Silně uchopila studenou kůži, pod dlaněmi ucítila kostnaté rameno a zopakovala, již zcela mechanicky, odhození těla. Teď už úspěšně.

Spatřila mladou, do nedávna asi i pohlednou tvář mladého muže. Až po chvíli poznala seržanta Sepherta Bluneho, toho mlíčnáka, co jí zkoušel svádět. Klečeje vedle jeho ztuhlého těla, chladnou ruku mezi dlaněmi u srdce, plakala, až srdce usedalo.

Vysoko v mracích zakrákal krkavec, posel zpráv Sjörda, Otce všech, Chodce mezi dušemi a Tuláka na pláních s moudrostí věků. Znovu se rozpršelo.

°°°°°°

Severský ledový pasát vál, meluzína tančila v prázdných koutech a opuštěnými sály se proháněl jak divoké stádo sobů krutý mráz.

Nic z toho nebylo důležité. Jen ta zrada. Seržant Grommesgjurne, syn Thorwilla Gejrvesurda, zíral na ledové pláně, slepý, a přesto ostříží zrak upíral do dáli, hledaje odpověď, proč byl tak krutě zrazen. Proč byl poslán sem, na nejsevernější výspu Altanského pozdního impéria, aby hlídal zapadlou pevnůstku. Co tomu prašivému mecenášovy udělal, že jej vyhnal z Hilla, hlavního města říše?

Stál tam, zády otočen k trpícím zbytkům všech živých v okruhu desítek a možná i stovek mil a hledal něco, co možná ani neexistovalo.

Sténání, jak se za ním drala kaprál téměř nevnímal. Její dokonalý profil, tak ostře viditelný proti rudnoucímu kotouči slunce Poutníka a tak osvícený ještě zlatavou září slunce Zrádkyně, jí obletovaly bílé vlasy, jakoby žily vlastní život.

„Co teď?“

V jejím hlase bylo zoufalství… a touha po vedení.

Seržant Grommesgjurne, nejvýše postavený z posledních pěti safírogardistů pokrčil rameny a dál pozoroval, aniž by viděl.