Věříš na Boha?

Na světě už není moc věcí, z kterých bych měla hrůzu. Když se něčeho bojíte, musíte to překonat. Překonáte to tak, že to uděláte trochu opilí. Opilí alkoholem nebo láskou.
To není podstatné.
Bála jsem se mojí matky, rychlé jízdy na motorce, pavouků a myší, matykářky Krohové. Strach k některým věcem se v čase vyvíjí. Bála jsem se, že budu nadosmrti panna, bála jsem se, že si o mě budou lidi myslet, že jsem kurva, bála jsme se, co na to řekne otec.
Strach prostě musíte překonat.
Přiznávám však bez mučení, jeden děs mi zůstal. Nesnáším létání. Většinou se mi chce zvracet. Potom je tu i ta hrozba terorismu nebo malé technické závady na motoru, ovládání křídel či navigace. Vybavují se mi všechna letecká neštěstí za minulý rok. Přistaneme? Přežijeme? Mám se modlit?
Nevěřím však na Boha.
„Věříte na Boha?“ ptám se paní, která sedí v letadle do Londýna vedle mě a klidně si čte časopis o psychologii. V očekávání delší debaty ho zavře. „Nevěřím na Boha v tom církvením smyslu plném pravidel a přikázání, ... ale něco mezi nebem a zemí existuje."
„A co jako?“
"To není jednouduché vysvětlit, slečno. Můžete si to představit jako staříka, který hlídá, co kdo dělá a podle toho nám určí pohodlí v posmrtném životě. Některým lidem to pomáhá chovat se slušně. Někteří na to však věří, ale k slušnému chování je to moc nevede. Třeba ti teroristi. Můžete si to představit jako osud. Osud nemívá v představách lidí konkrétní podobu. Navíc nás odprosťuje od dopadu našeho chování na naši budoucnost. Prostě si řeknete, že to byl osud a hotovo. Vyřešeno. Pak jsou ti velikáni, co berou Osud do svých rukou. Ale to už si trochu protiřečí. Máme-li definovaný Osud jako něco nekonkrétního, nehmotného, pak to bude také neuchopitelné."
"Tak co tam tedy je?"
"Rozmarné dítě, podle mě! Tedy promiňte mi, jestli jste věřící v tom pravém smyslu, asi to berete za rouhání. Ráda si poslechnu i váš názor. Na světě existují věci, které nedokáže vysvětlit věda, stejně tak jako existují věci, které nekorespodují se slušností člověka. Tedy to je trochu zmatené. Víte jistě, co myslím. Můžete se chovat dobře, ale potká vás něco zlého a naopak. Je to jen taková má teorie. Stane-li se mi něco zlého, říkám mu: Hnusnej fracek, chápejte jsem rozčilená a chci si ulevit. Není v tom ani za mák pokory či co to má tradiční náboženství rádo. Když se mi pak stane něco dobrého, říkám: Sluníčko se na nás směje. V tom taky není pokora, ale vyjadřuje to trochu lásky. Tak to prostě cítím. No a jaký je váš názor? Jste mladá a vypadáte tak chytře, to by mě zajímal váš názor... a nenechte se v žádném případě ovlivnit tím mým."
???