Splněný sen 2

Byli dva lidé, po večerech sedali ke stolům, nasazovali si sluchátka jejichž kabel ústil do výkonných radiostanic, z kterých vedly tlusté černé kabely na střechu, na stožár, kde bylo o několik antén víc, než je běžné, oba byli radioamatéry, kluk a holka.
Bavili se spolu často. V éteru spolu strávili už spoustu hodin a pořád si měli co říct, nebyla chvíle ticha, neexistoval smutek, neexistovaly problémy okolního světa. Nebylo pro ně nic důležitějšího než volné místečko v rádiovém pásmu, volný kanál, aby si mohli povídat. Neuvědomovali si to, ale chodili po světě šťastní, usměvaví, všemu se věnovali s chutí, a neutuchající trpělivostí. Najednou měli pocit, že se jim všechno daří, měli úspěchy ve svých zájmech, ve škole, všechno, na co se podívali vzkvétalo. Brali to jako samozřejmost.

Když se podíváte na svět s úsměvem, tak se i on usmívá na vás.

Byl večer, jejich obvyklá doba. Už dávno nevěděli, co je to večerní koukání na televizi, daleko víc jim dávalo, dívat se na zeleně svítící stupnice radiostanic, nebo prostě jen při povídání koukat z okna na stromy na zahrádkách v maloměstských zástavbách, kde oba bydleli.
Každý večer se domlouvali přesně na další schůzku na rádiových vlnách, aby nemuseli zbytečně sedět a čekat až se ten druhý ozve. Nic neřešili, brali to jako něco běžného, zažitého, co už odedávna patří k jejich životu.
Jenže nic netrvá věčně, nemůže. Muselo se jednou něco stát, jenže nikdo nevěděl co a nikdo to nečekal.
Zrovna dolaďoval jeden z nově postavených perfektně fungujících přístrojů, když se něco stalo.
Už celý dnešní den byl v něčem jiný, spousta věcí mu nefungovalo, ne všechno šlo na poprvé, měl pocit, že na co šahne, to se pokazí. A přece teď držel v ruce měřící přístroj a v citlivé ruce měl měřící hrot dotýkající se opatrně nožiček pestrobarevných součástek na obvodové desce, šilhaje očima po displeji přístroje a přemýšleje nad tím, jestli je ta či ona hodnota správná.
Jenže najednou udělal chybu. Pohnul neopatrně rukou a dotkl se hrotem dvou míst najednou. Prásk. Jiskřička zkratu ho v naprosto tiché místnosti vylekala až sebou škubl. A bylo to. Přístroj mu vyklouzl z ruky a vzal s sebou i desku. Dráty se na stole začaly napínat. Né. Pozdě si všiml, že bez opory visící drát od akumulátoru padá na neizolovaný kovový kryt jednoho z přístrojů na stole. Dotkl se lesklého plechu. Prásk. Od konce drátu vyšlehl oblouk a přitavil ho k plechu. Né. Ručička ampérmetru vyletěla na kraj. Né. Bum, prásk. Z přístroje vyšlehly dva záblesky. né. Výkonové mosfety v přístroji dali jasně najevo přetížení. A pak bylo už jen ticho, ampérmert se ustálil na nule a už byl jen cítit pronikavý štiplavý zápach.
Rozčíleně otevřel okno, aby vyvětral a šel sčítat škody.
„Co je to dneska za den?“ Říkal si.
Už se však blížila doba, kdy si bude povídat se svojí kamarádkou z éteru. Touto myšlenkou se uklidnil a řekl si, že hned zítra, cestou ze školy se staví ve své oblíbené elektrotechnické prodejně a koupí tam nové součástky, doma je pak zamontuje a celý přístroj zabezpečí, aby se to už nestalo.
Měl to udělat už dávno, říkal si, ach ta lenost, nakonec člověk musí dělat stejně víc, když všechno odkládá...

Byl čas, zapnul radiostanici, přepínači nastavil správný režim a rozsah, nasadil si sluchátka, nastavil hlasitost a zaposlouchal se do nekonečného šumu. Minuty plynuly a nic neslyšel. Vzal si k ruce schéma nového přístroje a díval se, kde vlastně udělal chybu, a co bude ještě nutné dodělat, byl tak zabrán do cestování po tužkou nakreslených klikatých čárkách znázorňující celé zapojení, že si ani nevšiml, že uplynula víc než čtvrthodina a jeho kamarádka se stále neozývá. Znovu se zaposlouchal, bylo mu to divné, i ten šum zněl dnes nějak jinak, než obvykle. Podíval se na stupnici, jestli má správně naladěn vysílač i přijímač, měl. Kontroloval nastavení přepínačů, když na to přišel. Odsunul všudypřítomné klubko drátů načež zjistil, že po předešlé pohromě zůstala z konektoru vytržená anténa přijímače a vysílací byla povysunutá, že se dotýkala jen vnějším obalem konektoru. Néé.
„Jaktože jsi to nezkontroloval??“ Ptá se sám sebe a zapojuje oba kabely na svá místa. Přitom ho však zarazí zvláštní zápach linoucí se z větracích otvorů koncového zesilovače vysílací časti radiostanice. Co to? Nééé. „Slyšel jsi někdy o tom, že můžeš zničit koncový tranzistor vysílače, když vysíláš a nemáš připojenou zátěž, tedy anténu!?“ „Jo, já teda slyšel, zvlášť u takovéhleho typu vysílače!“ Né.
Rychlostí blesku vytrhuje přívodní šňůru ze zásuvky, radiostanice pohasíná. „A je to v tahu“
„Co je to dneska sakra za den?“
Zmoženě dosedne na židli a podívá se na tmavou stupnici radiostanice. Nesvítí. Ticho. Nevysílá.... „On nevysílá, on tady sedí, on s nikým nemluví a dneska už ani nebude...?“
„No tak, stane se, zítra koupíš náhradní díly, dáš to dohromady a večer zase budeš vysílat“
Touto myšlenkou se jakž takž uklidní, vezme knihu a jde si číst.
Nejde to, nemyslí na nic jiného, než na dnešní den. Dochází mu, že vlastně už od rána ho provází smůla a že se jí nemůže zbavit.
„Achjo, zítra bude všechno v pohodě, uvidíš,“ uklidňuje sám sebe, ale moc se mu to nedaří.
„Nic nebude, nevíš kdy máš vysílat, vlastně ani nevíš, jestli se ti to podaří dát dohromady...“

V pesimistické náladě je najednou všechno špatně. Všechno má vlastně dobré i špatné stránky, jde jen o to, jak se na to člověk v tu chvíli podívá, když chce vidět chyby, vidí je a nálada se nelepší. Je to začarovaný kruh. Naštěstí to ale funguje i opačně, když vládne optimismus, všechno jde a chybičky jsou nepodstatné, nejsou. Když věříš v dobré stránky věcí a neočekáváš nic, všechno funguje a ty jsi šťastný.

Druhý den ve škole mu nic nešlo, ještě, že se nepsali žádný test, jinak by to dopadlo katastrofálně. Po škole ihned jede za svojí spásou; prodejnou s elektrosoučástkami.
„Nemáme; nevedeme; nevyrábí se; máme poslední kus toho mosfetu, co tam máte napsanej“
Napůl omráčen poslouchal nezaujatá slova prodavače, který mu neumožní opravit vysílač, neumožní mu setkat se se svojí kamarádkou. „Tak nic, nevadí,“ říká přiškrceně prodavači hledajíc přitom v peněžence šestnáct korun na ten mosfet, který mu bude vlastně k ničemu, když je jenom jeden. Bere si orazítkovaný účet a růžový pytlíček s mrňavou krabičkou, se třemi nožičkami, uvnitř.
Co mu zbývá, leze do metra a jede přes půl města do jiné prodejny. Ta je však mnohem menší a nemají tam zdaleka všechno, ani jeho tranzistor. „To tu bohužel nemám“ Říká postarší přívětivý prodavač, koukajíc brýlemi na papírek, kde je napsán typ součástky“
„A nějaký ekvivalent?“
„K tomuhle bohužel ne, to ani neznám, snad se zeptejte v...“
„Tam jsem teď byl, děkuju, nashledanou“
Zničený se znovu noří do davů lidí spěchajících do metra a jede domů.
Doma se snaží opravit vysílač z vlastních zásob, ale nikde nemůže najít nic, co by mu pomohlo.
Už je zase večer, jejich doba. On sedí uprostřed pokoje kolem něho se válejí snad stovky rozebraných obvodových desek. On sedí uprostřed toho všeho a je mu do breku. Nic. Za celý den se mu nepodařilo dát dohromady nic, čím by se mohl spojit se svojí kamarádkou, ona by ho uklidnila, dodala by mu sílu, když by s ní mluvil, všechno by fungovalo.
Najednou si uvědomuje jak moc mu vlastně chybí. Ona. Zvykl si na na její přítomnost i na tu dálku. Dávala mu sílu, dávala mu naději, bez ní nešlo nic. Říká si, proč, „Proč jsme si za celou tu dobu nevyměnili ani čísla na mobil, nebo aspoň něco...Proč? Teď už je pozdě.“

Člověk si dokáže zvyknout na krásné věci a ty zevšední natolik, že mu ani nepřijdou, že by na nich mohl být závislý, ale je. Stačí tak málo a všechno se zhroutí. Je to jako závislost na životě, vlastním životě, závislost na dobré náladě... Po dobré věci musí přijít zaručeně špatná, po šťastném zážitku smutný, o co větší optimismus, tím horším pesimismem je vystřídán. Naštěstí je to ale i naopak a po pesimismu musí zaručeně přijít optimismus, jen si ho člověk musí všimnout!

Jo!
Jo! něco tu je, signál, je to ona! Honem ladí na vysílači a s napětím čeká, až se ozve.
„A..Ahoj!?, jsi to ty??“ Ozývá se ze šumu hlas. Její hlas!
„Ahoj, jsem, konečně jsem tady“ Řekl.
Její hlas však zněl uplakaně, proto se ptá, co se stalo a ona odpovídá:
„Já...Já...Hrozně jsi mi chyběl, vůbec jsem nevěděla, co s tebou je, vůbec jsme si nevyměnili čísla, nic jsem nemohla dělat, seděla jsem tu celé dny a čekala jestli se ozveš, mluvila jsem, abys mě slyšel...já..zvykla jsem si...nemůžu bez tebe být...já...já...miluju tě“

Bylo ráno, probudil se ze snu.
Vzpomněl si na kamarádku, na sen a pak na nefunkční radiostanici. Néééé. Do školy nemusel byla sobota. Sobota!? Néé. „V sobotu je zavřeno, tranzistor nebude, kamarádka nebude, nálada nebude, nic nebude, ...život nebude...“
Přemýšlel, co bude dělat. Jak se s ní spojí, neví, kde přesně bydlí, ani jet za ní nemůže a hledat ji, nepřipadalo v úvahu, vždyť jsou jen kamarádi, jí je přeci jedno, že spolu dva dny nemluvili, nebo není? „V to nedoufej, říká mu mozek, určitě si na tebe ani nevzpomněla“ „Ale ten sen...“
A najednou, jakoby se mu na chvíli vrátilo racionální myšlení: „Vysílač je v pořádku, je špatný jen koncový zesilovač, postavím jiný, a zapojím ho místo špatného rovnou za frekvenční modulátor“
Najednou, uchvácen spásnou myšlenkou doslova vyletěl z postele, zhltl snídani a šel do pokoje, kde se po celé zemi válely desky. Trochu uklidil, vyhledal v sešitech správné schéma a začal v krabicích hledat potřebné součástky.
Našel všechny, nic mu nechybělo. Začal připravovat desku, navrhl rozmístění součástek, vyvrtal otvory pro jejich nožičky, vytvořil spoje a pak vše venku sletoval dohromady. V zápalu práce nemyslel vůbec na nic jiného, čas ubíhal a on zapomněl i jíst a jeho žaludek už začal silně protestovat. Ale v tu chvíli jako by nebylo nic důležitějšího, než postavit zesilovač k vysílači a moci se opět spojit se svojí kamarádkou. „Kamarádkou....Necítíš třeba něco víc?“ „A kdyby to byla jenom kamarádka, tak bys jako prostě počkal, až budou mít ten tranzistor a mezi tím dělal něco jiného??“ „No, ale když mě tak strašně chybí...A ten sen...“

Blížil se večer, vše bylo hotovo, vše odzkoušeno, vše fungovalo. Jak neskutečné. Provizorně sestavil radiostanici a sladil výstupní obvody, vyzkoušel vysílací výkon. Nádhera, to nemá chybu říkal si.
Najednou se ze sluchátek na stole ozvalo:
„Haló?? Jsi to ty? Je tam někdo? Haló...“
Doslova skočil po sluchátkách, nastavil mikrofon a roztřeseně řekl:
„A..Ahoj jsem to já, jsem tu....konečně... ...slyšíš mě dobře?“
„Slyším tě nádherně, lépe než předtím, jak jsi to dokázal?“
„Já tebe taky....ehm..teda chtěl jsem říct, že tě taky slyším...ehm...jsem rád, že tě slyším...víš...ehm...měl jsem tu potíže, shořel mi koncák“
„Aha...no... tak, to jsem ráda, že se ti to podařilo dát dohromady...dlouho jsem tě tu neslyšela...ehm...nevěděla jsem, co se děje...hm, co s tebou je...docela jsem se...ehm...bála jsem se...no...“
„... … … …ehm... ...víš mě to chybělo moc, vůbec jsme nemysleli, že se může něco stát..ani jsme si nedali čísla...na sebe...ehm...chyběla jsi mi moc, mám tě rád“
„... já.. tebe taky... … … … ehm... tak... asi si dáme ty čísla ne?“

A tak spolu mluvili, vyměnili si čísla, aby už se nemohlo stát nic podobného, že by o sobě nevěděli. Konečně spolu poprvé mluvili víc důvěrně a domluvili se, že se musí sejít. Až dočasné odloučení jim pomohlo k tomu, aby si uvědomili, co jeden k druhému cítí.