Splněný sen

Vzbudil se, nemohl si uvědomit kde je, co se stalo. Probudil se ze snu, blížilo se ráno, byla ještě tma. Najednou se mu nechtělo znova usínat, ten sen byl moc silný, ale už si nevzpomněl o čem. Vstal, sešel malátně po schodech do svého pokoje. Potmě si sedl na židli ke svému stolu. Nejdřív se zamyslel, chtěl si vzpomenout, co se mu zdálo za sen, ale bez úspěchu, nic se mu nevybavilo.

Byl to osmnáctiletý kluk, který měl své sny, své ideály, představy, názory, kterými se mnohdy lišil od ostatních. Jeho největším koníčkem, který mu přinášel radost, sebevědomí a všechno, co si do nedávna myslel, že k životu potřebuje byla elektronika, elektrotechnika, radiotechnika a vše, co k tomu patří. Rozuměl tomu moc, tak moc, že si o tom pomalu neměl s kým popovídat, vždycky musel říkat všechno jen obecně a lidé jen mlčky přikyvovali, nikoho nezajímalo jak to, či ono zapojení vyřešil, jaké součástky použil, o tom se chtěl bavit nejvíc. Zvykl si na to, že jestli chce takhle pokračovat dál, tak mu nezbývá než si všechno říkat jen pro sebe a doufat, že jednou pozná člověka s kterým si bude moci o tom popovídat.
Ovšem jak stárnul, jeho koníček mu k radosti přestával stačit, začala se v něm čím dál silněji ozývat jedna přirozená lidská potřeba, jedna z těch nejdůležitějších, potřeboval mít rád, potřeboval najít někoho, komu projeví své city, někoho, na koho bude moci myslet.

Otevřel oči, přestal vzpomínat a vrátil se do reality. Nevěděl, co bude dělat, na vstávání sice brzo, ale jít si zase lehnout, se mu nechtělo. Podíval se před sebe na stůl na malou podlouhlou černou krabičku se spoustou ovládacích knoflíků a páček. Sám ji před časem sestavil, používal ji jako rádio, když měl někdy přes den, nebo i v noci, pocit, že je moc ticho. Hrálo krásně a dalo se na něm naladit všechno možné, bylo to nejlepší a nejcitlivější rádio, co kdy postavil, vůbec nepotřebovalo anténu, jen pro slabší a vzdálenější vysílače, to ho fascinovalo nejvíc. Ale ta krabička ve skutečnosti nebylo jenom rádio, byl v ní i vysílač. Vysílač, kterým by dokázal pokrýt celé město kde bydlí, kdyby použil dobrou anténu. Celé to vlastně bylo postavené jako vysílačka. Ani vlastně nevěděl, proč to tenkrát stavěl, nezná nikoho, kdo by měl, nebo mohl mít doma něco podobného, bylo mu to vlastně k ničemu.
Nahmatal a zmáčkl předposlední páčku, kterou připojil akumulátory, a pak ještě jednu, kterou zapnul přijímač. Rozsvítila se zelená kontrolka a ze všech čtyř koutů pokoje se potichu začala linout hudba jedné, zrovna naladěné, stanice.
Rádio ho brzy začalo nudit, v noci hrály jako ve dne, jako by se nic nezměnilo. Vypnul přijímač, zelená kontrolka zhasla, a bylo ticho. Zase nuda.
Vzal si na hlavu sluchátka s mikrofonem, měl je doma právě kvůli téhle úžasné krabičce, aby mohl poslouchat a zároveň mluvit, popovídat si s někým přes éter, ale nikdy to nepotřeboval. Zapojil i mikrofon do správné zdířky a ani nevěděl proč, ale zapnul vysílač, rozsvítila se zářivá červená, pootočil ladícím knoflíkem...Věděl, že co teď řekne se bude šířit rychlostí světla na všechny strany, že ho může slyšet kdokoli, ale zároveň si uvědomoval, že je nejspíš jediný široko daleko, kdo má vůbec doma něco takového, takže ho nikdo neuslyší, ale ony vlny, jeho vlny se budou šířit do okolí přesně takové, jaké si bude přát, jak on bude mluvit.
Někoho volal, volal člověka, který mu scházel nejvíc, říkal do mikrofonu to, co cítí. Najednou byl smutný, tak to chtěl říct, ale do očí to nedokázal.
Vypnul vysílač a opět pustil rádio. Otáčel ladícím knoflíkem stále více doprava, stanic ubývalo a zůstával jen šum, šum dálek. Šum a vlastně nic, nic v éteru je šum. Věděl, že tady už žádná stanice nevysílá, zvýšil hlasitost a poslouchal. Úplně jako by v tom šumu něco slyšel, omyl, je to jen šum, nic víc. Ladící knoflík se zasekl, rozsah končil, nebylo kam dál.
Vrátil se o kousek zpátky a najednou ticho. Ticho? Kde je šum? Zamrazilo ho v zádech, zdá se mu to? Byl tu šum a najedou je tu jen prosté ticho. Jediná možnost! Ano, vysílač bez signálu, přišel na to. Ale tady? Na téhle frekvenci?
Najednou se něco změnilo jako by něco zaslechl, jen vzdáleně. A pak zase začal sílit šum. Sakra. Honem zapojil anténu, a jemně začal ladit. Našel to místo, ale už tam nebylo jen ticho, ozýval se tam nějaký zvuk. Ano, mikrofon, je to mikrofon! Někdo tam je! S napětím poslouchal. Pak se něco ozvalo. Byl to hlas, slyšel ho naprosto zřetelně. Mluvil smutně, byl to mladší ženský hlas, to poznal okamžitě. Seděl nehybně a myslel si, že se mu to snad jenom zdá. V životě nevěřil, že někoho uslyší mluvit tak, jako mluvil před chvílí do éteru on. Naslouchal tomu co říkala, ale moc to nevnímal, tak byl překvapený. V jejím hlase byl znát smutek, skoro plakala, bylo to znát. Na chvíli se odmlčela, a pak zase mluvila dál, nejspíš ji mluvit do éteru uklidňovalo stejně jako jeho.
Vzpamatoval se, podíval se na stůl na krabičku a řekl si: „Tak a teď se předveď, co jsi to postavil.“ Zapnul vysílač, chopil se ladění a... A co když mě vůbec neuslyší, třeba vůbec nemá zapnutý příjem...? Ladil a pomaloučku se blížil k jejímu kmitočtu.
Poslouchal, najednou se odmlčela, v půlce slova. Přestal ladit. Bylo slyšet, že něco dělá. S napětím poslouchal.
Pak se ozvalo překvapené „Haló? Je tam někdo?“
Byl, Byl tam člověk, kterému se splnil sen, slyšet někoho z éteru, jak mluví přímo na něho. Nejdřív nevěděl, co říct, tak byl najednou zaskočený.
„Ahoj“ řekl do mikrofonu a doufal, že ne příliš nahlas, aby nepřemoduloval vlnu a ne příliš potichu, aby ho slyšela. Doufal, že jeho anténa je dostatečná, a že ona má dobrý přijímač, že ho uslyší.
Slyšela. Jí se také právě splnil sen, v který ani nedoufala. Často zapínala svoji stanici a poslouchala nekonečný šum éteru, často mluvila do vysílače jen tak, aby se uklidnila. Nevěřila, že jednou někoho uslyší. A teď tu seděla, sluchátka na uších, oči upřené na příjemně svítící stupnici, hypnotizovaně sledujíc ukazatel frekvence. Prsty jemně na dolaďovači hledajíc co nejlepší příjem a pohybujíc se opatrně, aby nezměnila nic na vysílači a tak se neztratila svému novému neznámému.
„Ahoj“ odpověděla mile, usmívajíc se na mikrofon.