Tak pojď

TAK POJĎ
Bylo ráno. Další nevlídný den. Matka si dělala snídani a hartusila na Petra, že dlouho vyspává, a že přijde pozdě do školy. Ten se protáhl a posadil. Pohlédl na hodiny. Je teprve sedm, blesklo mu hlavou, ale vstal. Do továrny na blbce, jak přezdíval škole, se mu rozhodně nechtělo. Dnes mají opět toho chytrolína Bubeníka. Všude byl, všechno zná a má vždy pravdu. Petr se ušklíbl.
„Petře, tak vylez už!“vřískla matka. Od té doby, co jeho věčně nazuřený otec odešel za svou mladší milenkou, byla stálé nervózní. Může být ráda. Nikdo jí alespoň nedělá monokly, pomyslel si, ale nahlas nic neřekl.
„No jo, já už jdu.“Pořád jen hartusí. Petr vstal a zamířil do koupelny, kde na něj čekaly obvyklé ranní procedury.

První hodinu byla čeština. Tento předmět miloval. Literatura a sloh byly jeho doménou. Profesorka byla skvělá a při slohu nikdy neomezovala jejich tvůrčí rozmach. Zrovna četl krátkou povídku, kterou měli napsat za domácí úkol, když ucítil v zádech bolestivé píchnutí.
„Au,“vyjekl. Za zády mu třeskl krátký úšklebek.
„Co je to tam?“zareagovala češtinářka. Nic, ticho. „Pokračujte, Petře.“Ten dočetl povídku a posadil se. V tu chvíli ucítil vlhko. „Doprčic, něco mi nalili na židli!“Nevěděl co dřív. Zjistit, co ho stále píchá do zad, či v čem sedí. Sáhl si na mokré kalhoty. Pochopil, do čeho si sedl. Charakteristický čpavkový zápach mluvil jasně. V tu chvíli mu bylo pomalu do breku. Parta třídních frajerů z bohatých rodin si ho vzala za terč a už tři roky mu znepříjemňovala život. Nebylo proti nim obrany. Jednou se vzepřel. Byl bit takovým způsobem, že ho museli odvést k lékaři. Zlomili mu ruku. Policie to tehdy vyšetřovala, ale pak vše utichlo. Ten, co mu to udělal, byl syn známého právníka a nakonec vlastně nikdo nic neviděl. Byl v tom sám.
„Paní profesorko, můžu jít na toaletu?“Češtinářka odpoutala pozornost od dalšího zkoušeného a přikývla. Vykročil z lavice, když se ozval výbuch smíchu a do toho vylétla věta:
„Ty vole, Skála se pochcal!!!“Nenávistně se otočil. Pohled do rozesmáté, vyzývavé tváře svého úhlavního trapitele byl výmluvný. Z třídy doslova utekl. Doběhl na záchod a tam se rozbrečel. To ten den začíná. Když se trochu uklidnil, pokusil si vyčistit kalhoty. Ještěže tu bylo mýdlo. Pak se konečně podíval, co ho píchalo v zádech. Měl tam zaraženou jehlu z kružítka obalenou náplastí. Foukačka. Petr se trpce ušklíbl. Věděl, že není úniku. Proti Stachovi a jeho bandě se nikdo nepostaví. Ani učitelé.

Zvonilo. Na chodbě se ozval hlahol. Vyšel také.
„Skálo!“ozval se přísný hlas. Petr se otočil. Češtinářka. „Nevím o tom, že bych vám dovolila opustit celou hodinu.“
„Ale paní profesorko…“
„Máš neomluvenou hodinu.“Profesorka se otočila a šla do sborovny. Petr stál jako opařený. To snad ne! Dostal se zpět do třídy, kde ho přivítal opět velký řehot a pokřikování o možnosti zakoupení plínek. Bezradně se rozhlížel okolo sebe. Uniknout nešlo. Všichni jím opovrhují.
„Tak co je to tady?!“ozval se hluboký hlas. „Cirkus nebo komedie?!“Ve dveřích stál všemocný profesor Bubeník.
„Na místa!“zařval a práskl s třídnicí o katedru. „Když je tady tolik humoru, tak se tedy zasmějeme. Stach, k tabuli.“
„Ale pane profesore…,“houkl oslovený. Profesor zbrunátněl.
„Stach, k tabuli,“řekl již tiše. To všichni věděli, že je zle. „Pište si: Závorka, cé na druhou, lomeno pěti, závorku uzavřít. Plus druhá odmocnina osmi násobeno šesti…………“
Třídní grázl se potil. Na škole ho udržoval pouze tatínkův vliv a peníze. Dostal za pět.
Petr zamířil k autobusové zastávce, ale cestu mu zastoupil Jílek, Stachova pravá ruka. Držel v ruce cigaretu.
„Kam se ženeš, Skála? Někdo by s tebou rád mluvil.“Petr se poplašeně rozhlédl.
„Nemám čas. Musím domů.“To už ho zezadu chytly další ruce a Jílek mu zapálenou cigaretu přiblížil k očnímu víčku. Začalo to nesnesitelně pálit. Petr ucukl.
„Copak, copak,“ušklíbl se Jílek. „Snad tě to nepálí? No, jak by se ti líbilo na očním, co?“Petr věděl, že nemá příliš na výběr.
„Tak jdeme!“řekl ten za ním a už ho táhli někam do parku. Tam na lavičce seděl Stach ještě s několika pochlebovači a kouřil.
„Skálo, Skálo,“pravil vyčítavě. „To se dělá? Víš, jaký já teď budu mít doma malér? Zase za pět. A vod Bubna. Jak to vyřešíš?“Petr se vytřeštěně podíval a řekl:
„Jak můžu za to, že jsi dostal kouli? A jak asi to mám řešit s tvým tátou?“Stach zvedl svůj vyčítavý zrak ze země.
„No, kdyby ses nepochcal při čejině… “Ve Stachově doprovodu to zašumělo smíchem. Petr zrudl.
„Já jsem se nepo…….“Stach vyskočil z lavičky a vyfoukl mu dým do tváře.
„Jestli si se nepochcal na čejdině, tak se pochčiješ teď,“a s těmito slovy Petra uhodil pěstí do žaludku. Petr se zkroutil bolestí. To se už na něj sesypali ostatní a rány a kopance jen pršely. Petr už ležel na zemi a nažil si chránit obličej a břicho. Stachovi hoši se ale zaměřili na jeho záda. Chytil několik ran do ledvin a do páteře. Pak vše ustalo. Cosi teplého a mokrého mu začalo téci po tváři.
„Když ses nepochcal ty, tak jsme tě pochcali my,“ozval se Stachův výsměšný hlas. „Jo, a abych nezapomněl. Kdykoliv budu mít kvůli tobě nějakej průser, znovu si popovídáme. No, a když to nebude kvůli tobě, tak taky. Je to zábava, pochcat Skálu.“
Petr se snažil vstát. Všechno ho bolelo. Pro bolest v zádech se sotva hýbal. Na ulici se od něj všichni štítivě odtahovali. Byl od krve a odporně páchl. Nechali by mě chcípnout, pomyslel si Petr, když odpočíval, opřený o lavičku, a jedna dvojice lidí jej štítivě obešla.
Domů se dostal tak za dvě hodiny. Z autobusu ho vyhodili, tak musel jít pěšky. Doma naštěstí nikdo nebyl. Matka byla ještě v práci. Od té doby, co táta odešel, se doma moc nezdržovala. Petr se snažil zcivilizovat. Umyl se a oblečení dal do pračky. Pak se prohlédl. Krom několika pořádných podlitin mu snad nic nebylo. Jen v moči měl trochu krve, ale to se snad srovná. Mohl dopadnout daleko hůř. Převlékl se a vyploužil se do ulic. Zamířil na své oblíbené místo, kousek za městem. Vypínal se tu skalní ostroh nad bývalým lomem. Petr zde často sedával a psal své zvláštní verše věnované záhrobí a jeho bytostem. To byla Petrova posedlost. Tajil ji však. Věděl, že by to bylo další téma hodné posměchu.
Seděl na skále a díval se do kraje. Slunce zapadalo. Jeho poslední paprsky se prodíraly červánky a Petr se nechal unášet na vlnách snů. Před očima se mu ovíjel jeho největší sen, který vpisoval do svých veršů.

„To snad není pravda!!? Co jsi s tou bundou dělal?! Víš, kolik stála??! To si tátovi vysvětlíš sám!! Já mu nebudu zdůvodňovat, že jeho alimenty prošustruju, jak on rád tvrdí!!“Petr se podíval na matku, která ho plísnila.
“Počkali si na mě u školy a zbili mě. A i po…….“Raději by si ukousl jazyk, než by řekl o své pohaně.
“Kdo?“štěkla matka.
“Stach a jeho banda.“
“Dobře ti tak! Nemáš si s nimi nic začínat.“Matka odešla do pokoje a více si Petra nevšímala.
Ráno šel Petr do školy s obavou. Co zase Stachovci připravili? Vešel do budovy. Na chodbě si ho odchytila češtinářka.
“Petře? Můžeš mi říci, proč jsi včera opustil výuku? Musím to nahlásit tvému třídnímu.“Zahleděl se do země. Pak řekl:
“A co jsem měl dělat. Když jsem četl tu povídku, nalili mi na židli moč. Sedl jsem si do toho. Musel jsem si nějak vyčistit kalhoty.“Profesorka se zachmuřila.
“Stach. To je jeho práce. No tak to už přehnal, hošánek. To, co ti dělají, se jmenuje šikana a to budeme řešit.“
“Řešit? A jak? Dáte mu poznámku? Nebo dvojku z chování? A mě pak dáte bodyguardy?“Petr se ušklíbl. „Včera dostal pětku od profesora Bubeníka. Dal mi to za vinu a počkali si na mě u školy. Zbili mě tak, jako nikdy. Mám problémy při…no, při močení, teče mi krev, protože mě kopali i do ledvin. A co nadělám? Kdo se postaví Stachovi? Nikdo. Když mi tenkrát zlomili ruku, taky se nic nestalo. Vy si myslíte, že si ze školních trestů bude něco dělat? Jediný kdo to opravdu odnese, budu já…“Profesorka se podívala někam do ztracena a nakonec přikývla.
“Asi máš pravdu, ale takhle to zůstat nesmí.“
“Letos maturuju. Pak chci na vejšku a hlavně pryč odsud. Tady chci hlavně přežít. Pokud se někdo bude vrtat do Stacha, tak mě zmrzačí.“
“Dobře, jak chceš. Tu hodinu ti samozřejmě omluvím. Aspoň něco pro tebe udělám.“
Den proběhl celkem v klidu. Krom obvyklých vtípků typu napínáček na židli nebo jehly z foukačky v zádech, se nic zvláštního nestalo. Po posledním zvonění se ale Petr raději rychle přesunul na zastávku a jel jakýmkoliv spojem, hlavně aby byl pryč.
“Ahoj Petře,“ozvalo se z protějšího chodníku, když vystoupil z autobusu. Podíval se, kdo to je. Martin. Martin byl snad jeho jediný kamarád. Pracoval v internetové kavárně, kam Petr občas zašel. Nechával ho tam zadarmo na počítači. Petr mu za to byl velice vděčný, jelikož on sám neměl žádné peníze. Matka mu nedala ani korunu a brigádu neměl.
“Ahoj Martine.“Ten přeběhl silnici.
“Jsem rád, že tě vidím. Přijď dneska do kavárny.“
“Ale já pořád nemám peníze, Martine,“namítl Petr. Martin se zachmuřil:
“Tohle jsme už probírali. Když ti můžu pomoct, tak ti pomůžu. Přijď večer, jo? Tak zatím ahoj.“Martin skočil do přijíždějícího autobusu a zmizel v městském provozu.
Petr seděl opět na svém skalním místě a tužka mu běhala po papíře.

Zemi přikrývají vločky
přiváté dechem královny Zimy.
Z hor zaznívá teskná píseň.
To děti noci volají svá srdce.
Hledač mrtvých kráčí po cestách.
Hledá a hledá to, před čím jiní uhýbají.
Nemrtví budí strach. Nemrtví nosí smrt.
Jen on čeká lásku. Jen on čeká život.
Vampýra kráčí tmou a její plášť přikrývá kraj.
Ona cítí, ona ví.
Ona ho najde.

Chlad říjnového večera pronikl na kůži. Petr se podíval na hodinky. Šest. Zvedl se a zamířil ke světlům města. Jeho cesta vedla do kavárny, kam ho Martin zval.
Cinkl zvonek nade dveřmi. Martin vzhlédl. Ve dveřích stál Petr. Martin se usmál a ukázal k volnému počítači.
“Tam si sedni. Jinak, co děláš v sobotu večer?“Petr pokrčil rameny. Neměl žádný program.
“V sobotu večer je v hospodě u Lípy rockovej koncert. Přijď. Budu rád. Vstupný je dobrovolný, jelikož je to první akce. Zatím si sedni.“Petr si sedl k počítači a začal si vyhledávat články k zítřejšímu referátu.
“Martine, mohl bych si něco vytisknout?“
“Jasně. Kolik toho bude?“
“Asi tři listy. Potřebuju to do školy.“Martin se usmál. Petr opět zasedl k počítači a z tiskárny začaly lézt papíry. Nad dveřmi opět cinkl zvonek. Do kavárny vešlo několik lidí. Petr se zahleděl na dívku s mandlovýma očima. Měla je jako smaragdy. Zachytila Petrův pohled a mírně se na něj usmála. Petr se zase zahleděl na monitor. Anetka se také takhle usmívala, než si našla lepšího. Tedy, když zrovna měla náladu. Zvedl se a rozloučil s Martinem.
Doma se potkal s matkou.
“Kde ses flákal?“Petr se zarazil. Projev zájmu? Ne, spíše jen potřeba si vylít vztek.
“Byl jsem na internetu si stahovat věci do školy. Nikde jsem se neflákal. Já se nikdy nikde neflákám. Chodím do školy, kde mě šikanujou, učím se tak, abys se mnou neměla problémy a nemusela chodit do školy na pohovory s třídní.“Matka se ušklíbla.
“Kde jsi vzal peníze na ten internet?“
“Můj kamarád tam pracuje. Nechává mě tam zadarmo. Všichni nejsou lakomí.“Facka přiletěla bez výstrahy.
“Kdo je tu lakomej, co?! Co si to dovoluješ, ty zmetku?! Co?! Já tě živím, jestli jsi to nepostřeh!!“
“Já nemůžu za to, že jsem se ti narodil!!! Mě se na to nikdo neptal!! Věř mi, že bych to změnil a rád!!!“křičel Petr zoufalstvím bez sebe.
“Zkus skočit pod vlak. To pomáhá,“řekla matka s jízlivou nenávistí. „Já si zkurvila život, ne ty! Ty si jen parazituješ. Ale to skončí, hošánku. Po maturitě jdeš dělat a z domu. Na nějakou vejšku zapomeň. Já tě tam vydržovat nebudu!“
Slzy zoufalství a bezmoci polykal polštář dlouho do noci. Třeba má máma pravdu a měl by pod ten vlak skočit. Díky němu nemohla dostudovat vysokou a tak dělá jen asistentku finančního ředitele. Táta je oba akorát bil. Jak dobře Petr zná jeho pěsti. Dříve takový nebyl, ale jak máma začala zahýbat, začal on pít. Pokaždé, když se opil, byl agresivní. Nakonec odešel za jinou ženskou a s nimi už nic mít nechtěl. Jen posílá peníze. Z těch máma Petra živí. Sama nedá ani korunu. Přitom bere hodně. Jo, asi to bude nejlepší to skončit. Nikdo ho nechce ani nepotřebuje. Je tu na světě nadbytečný.
Druhý den po škole, se zastavil rovnou za Martinem.
“Jaký dobrý vítr tě sem přivál?“zahlaholil Martin, sotva Petr vstoupil do kavárny.
“Hledám brigádu. Musím si vydělat nějaký peníze. Máma mi nedá ani korunu a táta se ke mně nezná.“Martin pokýval hlavou a pak zvedl telefon.
“Počkej chvilku. Zatím si sedni.“Pak někam telefonoval. Po chvíli se otočil k Petrovi.
“Petře, zítra přes den tu nemůžu být. Vzal bys to za mě? Mluvil jsem s paní Al-Fajjíd. Té to tady patří. Když tu budeš každou sobotu od osmi do čtyř, tak si vyděláš tak dva tisíce. Bereš?“Petr s radostí přikývl. „Je to prozatím. Vím, že ty peníze potřebuješ a tady je možnost si je vydělat. Výplata je po každé směně. Dnes nastupuješ, jelikož já musím jet za babičkou.“Pak byl Petr zasvěcen do chodu kavárny. Ještě chvíli tam s ním Martin byl, ale pak odjel a Petr osaměl. Moc lidí nepřišlo. Petra napadlo, že by mohla zase přijít ta dívka s mandlovýma očima, ale vzápětí na to tu myšlenku zavrhl. Vždyť je krásná, tak proč by se s ním zahazovala. Zrovna s ním. To jen Anetka byla tak hloupá, jak sama říkala. Nic jí nemohl nabídnout.
Večer v osm, přišla paní Al – Fajjíd. Byla velice milá a domluvila s Petrem podrobnosti.
“Martin se za tebe zaručil, tak doufám, že si budeme rozumět. Jak jsi na tom s angličtinou?
“Budu z ní maturovat. Ale měl jsem z ní vždy dvojku.“Paní Al-Fajjíd se usmála. Petr se zeptal:
“Odkud jste? Umíte dobře česky.“
“Abych neuměla. Jsem z Prahy. Vdala jsem se za Kurda ze severního Iráku. Teď bydlíme tady. Nemusíš se bát nějakých aktivit s bombami okolo pasu. Manžel je křesťan.“
“Na to jsem nemyslel……“
“Říkám to každému. Jednou jsem tu měla jednu dívku, která měla určité obavy. No, jestli chceš, můžeš už jít domů. Tady máš pět set korun. Zítra nemusíš. Budu tady já. Jinak tě čekám příští sobotu v osm ráno. Nashledanou.“Petr zamířil k domovu. Na zastávce autobusu byla trafika, kde si chtěl koupit několik oplatek. Jak dlouho něco takového neměl? Naposledy od babičky, než umřela. Jeho zrak sklouzl na vystavené noviny. Byl zde i místní plátek, z jehož titulní strany se arogantně šklebila tvář doktora Stacha. Pod tím byl titulek: JUDr. David Stach kandiduje za ODS na primátora našeho města. Dál ani nečetl. Jestli je jako syn, mají se nač těšit. Tenhle právník hájil hlavně různé grázly těžkého kalibru, za což bral tučné honoráře. Jednou ho dokonce vyšetřovala policie, jelikož byl v podezření, že vyzradil jméno hlavního svědka, kterého druhý den našli s dírou v hlavě. Jeho klient, nějaký Rus, měl cestu na svobodu otevřenou.
Sobota ráno. Petr vyklouzl z bytu potichu jako myška. Jeho cesta vedla na do krajiny pod zříceninou hradu, který se tyčil na kopci kousek za městem. Toulal se podzimním dnem. Dnes by měl být ten rockovej koncert, proběhlo mu hlavou. Hospoda u Lípy byl takový zájezdní hostinec, stojící zapuštěný do lesa u silnice vedoucí k zahrádkářské kolonii a hřbitovu. Tam Petr také rád chodil. Hledal tam inspiraci pro své podivné verše. Jeho kroky ho vodily krajinou, až opět skončil na svém skalním útesu. Rozbalil tu svůj sešit a jeho myšlenky se rozběhly do širokých dálav fantasie.

Paprsky Luny ozařují kraj.
Noha vampýry lechtá zem.
Její dech pálí i mrazí dál
a ona se dívá a praví:„Pojď!“
Luna svítí na cestu hledačů.
Jeden už našel. Život, smrt?
To ví jen on.
Hledáte? Tak jděte. Jděte na cestu,
na které svítí Jupiter. Jděte na cestu nemrtvých.

Přiblížil se večer. V osm by měl vypuknout ten rockfest. Vstal tedy. Jeho zrak zabloudil do údolí. Z bažin se rozlévala mlha. Petr se zadíval na cestu od hřbitova. Jakoby se tam někdo pohyboval, ale mlha již rozmazala kontury a on nemohl určit je li to muž, či žena. Dál se tím už nezabýval a zamířil k Lípě.
V lokále bylo jen několik lidí. Na pódiu byly nachystány mikrofony a jeden týpek se se zvukařem snažil sladit aparaturu. Petr se rozhlédl. Nikdo, koho by znal, tu nebyl. Sedl si ke stolu a čekal, kdy se objeví Martin. Místo něj, přišel hostinský. Takový ten typ, jak si Petr vždy představoval motorkáře. Na stole se objevilo pivo.
“Ale, já ……“
“Chlastej, dokud po tobě nechci vobčanku. Deš na koncert?“Petr přikývl. Hostinský se zašklebil.
“To je dobře. Muzika je dobrá věc. Čím víc tu bude lidí tím líp.“Pak se odvalil.
“Venco, vod kolika se hraje?!“houkl na něj nějaký podobně vypadající chlap. Dlouhé vlasy, vousy a břicho.
“Vod vosmi. Máš to na tý ceduli venku.“V hospodě se začali hromadit další lidi a na pódiu se začaly ladit nástroje. Petr ucucával pivo, ale moc mu nechutnalo. Nebyl zvyklý pít.
“Tak jsi přeci přišel? Ahoj Petře.“Důvěrně známý hlas vytrhl Petra ze zamyšlení. Martin, doprovodu jedné dívky a dvou chlapců se usadil.
“Měl bych vás představit. Tohle je můj kamarád Petr. Moje víla Markéta, a tohle je Tomáš a Pavel. Moji spolužáci z fakulty.“Partička usedla a už tady byl hostinský s platem piv. To už ale odbila osmá hodina večerní a na pódiu se objevil frontman jedné ze skupin, chopil se mikrofonu a lokálem se rozlehl jeho hlas.
“Tak vás tady všechny vítám v hospodě u Lípy, na akci LIHUM. To jako není proto, že tady budem všichni v lihu, i když by to asi nebylo tak špatný, ale proto, jelikož tohle je LIpský HUdební Maratón! Koukám, že nás je tu hodně a to je dobrý, jelikož tady bude ta nejlepší muzika. Budou vám hrát skupiny Krematorium, Red Rose, Tečkovaný letadlo a Striptýz. Tak až se do toho kluci vopřou, tak vy se do toho vopřete taky! A teď přichází Krematorium a jeho hit: Dívám se na tebe!!“První akordy rozbouřily vzduch a v lokále nebylo slyšet vlastního slova. Petr si šel k baru pro další pití, ale hlavně už ne pivo.
Večer poněkud pokročil. Tečkované letadlo už dohrálo a byla přestávka. Petr se zvedl a chtěl jít na vzduch.
“Máš tady volno?“Otočil se za hlasem. Stála tam dívka. Ty mandlové oči…. No jasně, to je ta z kavárny. Petr přikývl. Dívka si sedla ale oči z něho nespustila. Petr cítil, jak rudne. Chtěl odejít, ale nemohl. Cítil, jak se mu její pohled propaluje do samých kostí.
“Ty toho moc nenamluvíš, viď? Já jsem Adelheid. A ty?“
“Já jsem Petr,“špitl. Dívka se pousmála.
“No vidíš, tak už víme, jak se jmenujeme. Jsem tu nová a moc to tady neznám. Můžeš mi to tu trochu ukázat?“Petr zkoprněl. Ona s ním chce trávit čas? S ním??“Sedl si.
“Víte, já…“a hlas ho zradil. Ohryzek mu poskakoval a Petr ze sebe nemohl vypravit ani hlásku. Adelheid se rozhlédla.
“Nemusíš mi vykat. A vypadáš tady tak nejsolidněji. Nebo si mám říct někomu jinému? Co asi tak můžu čekat tady od těch? Budou mě chtít tak akorát do postele. To já nechci. Alespoň ne hned. Ty sem nezapadáš. Vypadáš, že jsi sem přišel omylem.“Mluvila hezky a v Petrovi to vřelo. Jeho nitro se těch slov a úsměvu jejích rtů chytalo jako naděje. Byl to záblesk světla v temnotách. Rozum však zakročil. Vzpomeň si na Anetku. Tahle je ještě hezčí. A vypadá tak na pětadvacet. Jak dlouho jsi sloužil Anetce za hračku? Jak dlouho bys sloužil téhle? Drž se zpátky hochu a nehleď tam, kde nemáš co dělat.
“Nevím, Adelheid. Možná by to bylo lepší. Já nejsem ten pravý. Nechci už…“V tu chvíli by se za ta slova nejraději nakopal do zadku, ale už je vyřkl. Dívka se podívala do lokálu. Pak pokrčila rameny a zmizela v davu. Já jsem ale blbec, proběhlo Petrovi hlavou. Taková krásná holka …… A nejspíš to je stejná mrcha jako Anetka, zazněl mu v hlavě nekompromisní hlas rozumu.
Petr se vytratil ven. V koutku srdce čekal, že tu dívku potká. A i kdyby, co bys jí asi tak řekl? Co, ty chudáku? Že jí nabízíš své čisté srdce a nehynoucí lásku? Co si za to koupí? No? Jeho racionální já do něj šilo s krutou bezohledností, ale realitou života. Svět není pro snílky. Ano, máma měla pravdu. Měl chcípnout. Rozeběhl se mlhou. Snad mu vypoví srdce. Řítil se sadem a pak lesem. Pod žebry ho už píchalo a srdce hrálo staccato, ale běžel dál. Najednou klopýtl. Zabořil tvář do vlhké lesní zeminy. Plíce nestačily dechu. Srdce se už ale klidnilo. Tak zase nic. Žije. Žije a bude čelit opět nenávisti a pohrdání. Zas a zas mu budou dávat najevo jeho zbytečnost. A mají pravdu. Odežene od sebe krásnou holku. To opravdu udělá jen blbec.
Neděle ráno. Bylo tak půl osmé, když se probudil. Zamířil k toaletě, kde se ale srazil s cizím mužem. Leknutí bylo vzájemné.
“Do… dobrý den,“zakoktal Petr.
“Dobrý den.“Muž rychle zamířil do matčiny ložnice, vzápětí se odtamtud ozval hovor.
Petr se raději oblékl. Tušil malér. To už z ložnice opět vyšel onen muž. Petr se k němu otočil.
“Já vás nebudu obtěžovat. Stejně musím jít.“
“Ne, to já jdu. Promiň…. Nevěděl jsem, že Eliška má syna. Já jsem inženýr Král.“
“Petr…Skála. Opravdu se nenechte rušit,“a Petr vyběhl na chodbu a pak ven. Co jsem to zase provedl, myslel si. Jeho kroky mířily do lesů. Říjnové ráno bylo plné slunce a rosy na pavučinách. Zbytky večerní mlhy se rozpouštěly a dokreslovaly malebnost scenérie.
Lesní cesta voněla podzimem. Petr nastavil tvář posledním letošním slunečním paprskům. Slunce se snažilo připomenout léto, ale zas tolik se mu to nedařilo. Petr vylezl na hradby zříceniny a odtamtud se díval do kraje. Věnec kopců na jihu byl nádherný. Leckterý nesl na vrcholu zříceninu hrádku, či skálu. Tyto vrchy byly opředeny spoustou legend. Petr se zastavil u studánky. Voda byla průzračná a chladná. Bylo mu hezky. Krásný den v lesích dokázal odvanout většinu chmur z jeho duše. Alespoň zatím. Stanul před skálou, která se vypínala nad úroveň mohutných dubů. Rozhodl se na ni vylézt.
Z vrcholu byl krásný výhled do údolí. Byly zde louky oddělené remízky. Hned pod skalou bylo veliké ohniště. Asi tu někdo občas tábořil. Údolí bylo obrácené k jihu, a proto se sem slunce dralo plnou silou. Petr se na vrcholku usadil a vytáhl opět svůj sešit.

Vytí se rozléhá krajem
To syn noci volá svou sestru.
Jeho teskné volání budí strach.
Půlnoční jezdec jede tmou
Znamení ohně má na prsou
Zazáří Luna, zaduní kopyta.
Tak jako vlk, volá i mé srdce.
Já, hledač mrtvých, probouzím nemrtvé.
A Ona vykročila na cestu. Bohyně noci,
Bohyně prokletí, Bohyně touhy.
Cítím její pohled. Propaluje mě skrz.
A Jupiter září na cestu. Na cestu poznání,
na cestu lásky, na cestu zatracení.
A já jsem zatracen a proklet,
neboť má krev je její život.
Bylo už dlouho po poledni, když slézal dolů. Měl hlad. Ještěže tu byla jabloňová alej. Podzim vybarvil její plody do zlatova a červena. Zamířil do míst, kde přespával. Tak říkal svému bydlišti. Cestou se zastavil ještě na hřbitově. Procházel mezi pomníky a hltal atmosféru místa. Vzpomněl si na Adelheid. Co asi teď dělá? No, určitě si našla už náhradu. Zadíval se lesem křížů na jednu hrobku. Byla to ta nejkrásnější tady. V ní by mohla být, blesklo mu hlavou. Ta, o níž píšu ty své bláboly. Petr zavrtěl hlavou.
“Vrať se na zem,“zabručel si pro sebe.
Pondělí ráno bylo hrozné. Věděl, že ho čeká další krušný den. Krom několika tradičních schválností se ale nic nestalo. Odpoledne zamířil do kavárny. Byl zde Martin.
“Ahoj, Petře. Jak se ti líbilo na LIHUMU?“
“Jo, celkem to šlo. Jen tam bylo moc lidí.“Martin pokrčil rameny, že to je na takových koncertech normální. Pak se ale na Petra podíval a řekl:
“To ale není to, co tě štve. Vím, že tě ve škole šikanujou. Mladej Stach se tím netají. Ví, že ho chrání tatínkovo jméno. Ale to ty asi víš. Tak v čem je problém?“
“Ve všem, Martine. Už nemám odvahu se jim postavit. Nemám sebevědomí. V sobotu jsem potkal tak krásnou holku a raději jí poslal pryč. Už se prostě bojím.“Martin pokýval hlavou.
“No, se vším ti asi nepomůžu. Ale s něčím třeba jo. V sobotu se za městem koná keltská oslava Samhainu. Přijď. Tam tě nikdo nevyžene.“
“Samhain? Co je to za svátek?“
“Je to oslava Nového roku. Jinak je to svátek duchů. Křesťané tomu říkají Dušičky.“
“Aha, ale to jsem chtěl jít na hřbitov.“Martin udiveně zvedl oči.
“Tak tam jdi ráno. Oslava začíná se západem slunce.“Petr se zamyslel, ale pak přikývl. Na Samhainu ještě nikdy nebyl.
Druhý den ve škole byl klid. Stach chyběl. Prý onemocněl. Petrovi připadal svět najednou světlejší a veselejší. Stachovi nohsledi ho nechávali na pokoji, tak měl klid. Probíral se sešitem se svými výtvory, který nikdy neodkládal. Po chodbě šla zrovna profesorka Králová. Šla k nim na hodinu.
“Jak to, že jsi ještě na chodbě? Už začíná hodina, Petře. Co to máš?“Snažil se sešit ukrýt, ale bystrému zraku češtinářky to neuniklo. Natáhla ruku.
“Ukaž mi to. Snad to není nějaké porno?“Petr zavrtěl hlavou a podal jí sešit. Zběžně ho prolistovala, ale pak se začetla do řádků.
“To píšeš ty? Je to hezké.“Zarděl se. „Opiš mi některé. Do příštího týdne. V pondělí si to od tebe vezmu. Ber to jako domácí úkol.“Petr přikývl a oba vešli do třídy.
Týden uplynul poměrně rychle. Ve středu si Petr v kavárně zjišťoval něco o tom svátku. Informace na internetu byly ale kusé a různě protichůdné. V sobotu odpoledne přišel na místo, které mu Martin popsal. Vzpomněl si, že tady už byl. Bylo to to údolí pod skálou. Již zde bylo několik lidí. Petrovi přišlo zvláštní, že jsou oblečeni v bílých hábitech, či v kůžích a kožešinách. Byli zde ale i tací, co se oblékali normálně. Petr si sedl stranou a díval se. Za chvíli dorazil i Martin. I on byl oblečen tak zvláštně. Měl dokonce i meč. Petr se neudržel, aby se neusmál.
“Ahoj, Martine.“Ten mu kývl na pozdrav. „Martine, co to máš na sobě?“
“Tohle? To je ústroj keltského bojovníka.“Petr byl u vytržení.
“A proč se sem takhle oblékáš?“
“Je to oslava keltského svátku. Ti v těch bílých řízách, jsou Druidové. Dnes budou dávat oběť Cernunovi. To je keltský bůh. Má podobu jelena. Dívej se.“
Slunce zapadalo a na loučce vzplála vatra. Druidové začali cosi rozhazovat do světových stran a něco volali. Do toho zazněly bubny. Petr si všiml, že u skupinky břízek je veliký plochý kámen. Zde hořel oheň v kovové misce. Muži v řízách vztáhli ruce k zapadajícímu slunci a opět cosi volali. Petr jim nerozuměl. Porozuměl jen jednomu slovu: Cernunos. Pak se otočili k ostatním a roztáhli ruce. Lidé v kostýmech začali tančit okolo ohně do rytmického dunění bubnů. Někteří šli dát něco k tomu velikému kameni. Rytmus se zmocňoval těl, ale i ducha. I Petr se za chvíli cítil, jako opilý. Chvílemi se i pokoušel zapojit do tance, ale nedokázal udržet rytmus. Okolo něj se míhaly tváře žen i mužů a on už si začínal připadat jak v jiném světě. Začínalo se mu tam líbit.
Petr se potuloval po prostranství a sledoval, co se děje okolo něj. Upoutalo ho několik lidí, kteří se drželi stranou, ale byli také oblečeni v těch starodávných kostýmech. Všichni měli meče. Jeden tam předváděl podivný tanec s mečem v ruce. Bylo to jiné, než dělali ostatní okolo velkého ohně. Petr si odchytil Martina a zeptal se ho na tu skupinku.
“Jo, to je Wulfgar a jeho lidi. To jsou Seveřané. Germáni. Jsou to fajn kluci. Jestli chceš, seznámím tě.“Petr přikývl. Martin s ním zamířil ke skupině.
“Thor tě požehnej, Bižuterixi?“zahlaholil jeden těch drsně se tvářících Germánů.
“Ty abys neměl poznámky, že jo?“ušklíbl se Martin. Petr sledoval pořád muže s mečem, kterak tančí svůj podivný tanec, tak mu nějak uniklo, že se už mluví o něm.
“Co..co?“zakoktal, když do něj Martin šťouchl.
“No, chtěl jsi poznat mé severské přátele.“Petr se rozhlédl po šklebících se obličejích.
“Ahoj, já jsem Petr.“
“Jo, to už jsme slyšeli. To už nám Bižuterix řekl.“Martin po mluvčím blýskl pohledem a utrousil cosi o smradlavých rybách a nemytých ksichtech.
“Já jsem Olaf, syn Leifa Erickssona. Od svého otce mám i telefon.“Z kruhu Germánů se kdosi zasmál. „Tohle je Thorgall, syn bůh ví koho.“Hrouda hlíny letěla na mluvčího jako odpověď. „Tady je Sigurd syn svého otce. A tamhle ten, co na něj tak zíráš, je Wulfgar syn Wolfa Gudrunsona. Jinak to, co dělá je runový tanec a nerušil bych ho. Mohl by tě tím mečem také rozpůlit.“
“Co to je, runový tanec?“Olaf se podíval na Wulfgara a řekl už vážně:
“To je tanec sestávající z run celého Futharku. To by bylo na dlouhé povídání. Tady, Bižuterix, by ti to mohl říct, že jo, Bižuterixi?“
“Poslouchej, ty ksichte umytej ve vlastních smrkancích, počkej, až se potkáme na Libušině. Tam uvidíš.“Seveřan se zasmál a podal oběma roh. Martin ho vzal a napil se. Pak roh podal Petrovi. Ten se nedůvěřivě podíval.
“To je medovina. A dobrá. To je tvoje, Olafe?“Ten zavrtěl hlavou a ukázal na Wulfgara, který mezi tím dokončil svůj tanec a přisedl ke skupině.
“Ať tě bohové zachovají po dlouhá léta, jarle Wulfgare,“pronesl Martin obřadně. Až teď si Petr všiml, že ten muž je podstatně starší, než ostatní. Oslovený mlčky přikývl.
“To je vůle Odinova, ne má, Gallhane.“Petr se na muže zadíval a pak řekl:
“Můžu se podívat na váš meč?“Seveřan mu ho mlčky podal. Petr se pokusil zbraň zvednout, ale byla těžká.
“Chtěl bych to také jednou umět,“řekl a vrátil meč majiteli. Wulfgar jen zavrtěl hlavou:
“Tvá cesta vede jinudy. To ale poznáš.“Martin s Petrem se rozloučili a šli opět k hlavnímu ohni. Už se setmělo, když si Petr sedl do trávy na celtu, kterou mu Martin půjčil. Zaposlouchal se do hudby, která tu zněla. Byli tu asi tři nebo čtyři dudáci. Tohle se mu líbilo. Najednou zahlédl kousek od sebe stát dívčí postavu. Zář zahradních svící dopadla na její tvář. Její mandlové oči se tak zvláštně dívaly. Petrovi vyletěl ohryzek.
“Adelheid,“zašeptal. Postava se pohnula a sedla si k němu.
“Ty jsi nezapomněl, jak se jmenuju?“
“Ne,“chtěl odpovědět, ale opět ho zradil hlas, tak jen zavrtěl hlavou. Stejně najednou nevěděl co říci. Dívka se naklonila a zvedla z celty sešit, který tam Petr položil.
“Smím?“ale než Petr odpověděl, jala se ho prohlížet. Petr rudl studem. Adelheid si pročítala jednotlivé básně polohlasem. Pak sešit vrátila a pohlédla Petrovy do očí.
“Nádherné,“zašeptala. Petr nevěřil svým uším. Určitě si z něj dělá legraci. Podíval se na ni. Seděla tam, dlouhou sukni rozprostřenu okolo sebe, svou ruku kousek od jeho.
„Já, hledač mrtvých, probouzím nemrtvé.
A Ona vykročila na cestu. Bohyně noci
A já jsem zatracen a proklet,
neboť má krev je její život.“
Petr se zmateně podíval. Proč cituje jeho verše? Adelheid se k němu lehce naklonila a zašeptala:
“Tak na co čekáš? Volal jsi mne a já tě vyslyšela. Dej mi tedy svou lásku a život. Tak mě konečně polib.“Lehce pootevřela rty a přitiskla se k Petrovi. Ten se jich nesměle dotkl. To už se ale dívka na ty jeho přisála s vášnivou dravostí. Povalila ho na záda a sedla obkročmo přes jeho břicho. Dál Petra divoce líbala.
“Obejmi mne,“zašeptala roztouženě. Petr to jako v mátohách udělal. Jeho potlačované city vylétly na povrch a on se málem rozplakal. Její polibky, ke kterým přibyla i kousnutí, se přesunuly na hrdlo. Tam teprve Adelheid rozpoutala svou vášeň. Stisky jejích zubů, byly už bolestivé, ale Petr držel. Držel, jelikož nevěřil, že se tato chvíle bude někdy opakovat. Pak cítil, že mu saje na krku. Budu mít cucáka, pomyslel si. Tak ať. Tiskl Adelheid k sobě. Dýchal zvláštní vůni jejích vlasů. Voněla lesem. Náhle mu rukou zakryla oči a zvedla se. Petr ležel jak omráčený. Třásl se po celém těle. Ani neví, jestli více strachy, že se dívka teď sebere a odejde s opovržlivým úšklebkem, jelikož musela cítit jeho vzrušení, nebo právě tím vzrušením. Anetka by mu už vynadala, že je jako každý hnusný chlap, a že nemyslí na nic jiného. Jenže to platilo jen pro něj. Jinak prý Anetka byla docela ochotná. Když se dozvěděl, že se vyspala s tím lepším, tak se mu pak vysmála. Adelheid se Petrovi zadívala do očí. Ten pohled se mu zavrtal až do duše. Nedokázal se před ním skrýt. Její oči ho zastihly absolutně nepřipraveného. Pak se mírně usmála a pohladila ho po tváři. Z jejích rtů při tom splynula slova:
“Pokud mi budeš věřit, mohu tě vysvobodit. Neptej se, jen věř.“
Na cestě vedoucí k místu oslav se ozval zvuk motoru. Paprsky reflektorů pročísly temnotu a připomněly, že je konec dvacátého století. Auto zastavilo kousek od nich a z něj vylezlo několik postav. Petr strnul. Stach a jeho přítelíčkové. Proboha ne!
“Ty vole, to je dobrý mejdlo,“zablekotal připitě Jílek. Oni už byli opilí. Petr chtěl vstát, ale dívka ho zadržela. Stachovci vykročili směrem k ohni a dvojice na celtě si nevšímali.
“Máš strach?“zeptala se Adelheid Petra. Přikývl. Začal jí Stacha popisovat a i své trápení s ním a jeho bandou.
“No, myslím, že dnes dostaneš trochu zadostiučiní.“Tázavě se na ni podíval. Usmála se lišáckým způsobem. Pak ukázala do prostoru před sebou.
“Je jen otázka času, kdy jim někdo nakope zadek.“Petr se podíval na partičku, která se teď motala okolo. Pak uviděl Wulfgara i s jeho družinou. Stach se k němu přitočil a zablekotal:
“Hele, staříku, tady je maškarní?“a vyprskl smíchy. Wulfgar se mu snažil vyhnout, ale Stach byl neodbytný.
“Hej, na něco jsem se tě ptal, sakra!“Chytil přitom seveřana za rameno.
“Jak chceš!“zavrčel Wulfgar a rána pěstí poslala milého Stacha o několik kroků dále, kde si lehl do trávy. To už se pohnuli jeho pochlebovači a obořili se na Vikingy. Petr pak mohl sledovat, kterak Stachovci konečně zažívají to, co sami připravovali jiným. Když se řádně potlučeni zvedali k ústupu, ba zběsilému úprku, Petrovy oči se střetly s pohledem samotného Stacha. Ten se ohromeně podíval a jeho zakrvácený obličej se stáhl do nenávistné, pomstychtivé grimasy.
Bylo úterý, když měli mít češtinu. Ten den také přišel Stach do školy. Petrovi bylo divné, že se nic nedělo. Žádná schválnost. Jedna přece ano. O přestávce před hodinou českého jazyka si Petr připravil opsané verše pro profesorku Královou. Sešitu s úkolem se ale zmocnil Jílek. Začal pobíhat po třídě a vykřikoval:
“Ale ale, co to tady Skála má? Milostné verše? Že by pro Královou?“a k všeobecnému veselí začal sešit trhat. Petr se pro něj sice vrhl, ale to už cáry sešitu letěly vzduchem do dalších rukou. Petr nevěděl, kam dříve. Sešit létal vzduchem za mohutného povzbuzování ostatních spolužáků.
“Co je to tady?!“Nikdo na slova češtinářky nereagoval. „Ticho tady!!“zařvala Králová. To už si ji všimli. Petrův sešit držel zrovna Stach.
“Co je to?“Vzala zbytky sešitu do ruky a zběžně ho prolistovala.
“Skálo, to je váš domácí úkol?“
“Ano, paní profesorko,“řekl Petr potichu. Tušil malér. Profesorka se zadívala na Stacha.
“Stachu, po vyučování na mne počkáte. Mám vás tak plné zuby. Vaše chování předložím pedagogické radě.“Ten se významně podíval na Petra:
“Tak dnes odpoledne, Skálo.“Zbytek hodiny už proběhl v klidu, ale Petr se už nemohl na nic soustředit. Strach mu svíral útroby.
Zvonění rozbouřilo třídu. Všichni utíkali k šatnám, jen aby byli ze školy pryč. Králová čekala na chodbě. Když se Stach hrnul okolo ní, chytla ho za rameno.
“Něco jsem vám říkala, ne? Dejte mi index.“Stach se na češtinářku opovržlivě podíval a index jí hodil k nohám.
“Zvedni to ty zmetku,“zasyčela.
“Zvedni si to sama, ty krávo.“Profesorka nevěřícně vykulila oči.
“Co jsi to řekl??“
“Ty jsi i hluchá? Já myslel, že jen blbá.“Stach se otočil a byl na odchodu.
“Stůj!!“zavřískla profesorka. Zvednutý prostředník na Stachově ruce byl zcela výmluvný. Králová se rozeběhla, chytla ho a prudce otočila.
“Tvůj otec se zítra dostaví do školy!“křikla třesoucím se hlasem.
“Tak za prvé, dej tu ruku ze mě pryč,“prohodil Stach přezíravě. „Za druhé, jsem asi dost dobře nerozuměl, nebo ty nevíš, kam patříš. Jestli někdo za někým půjde, budeš to ty za otcem. A to po kolenou. A teď mě dobře poslouchej, než něco řekneš. Od ledna, na mne otec přepíše jeden z našich činžáků, to abych měl vlastní příjem. Hádej, kterej to bude? Budu dělat všem nájemníkům nový smlouvy. No a taky bych některým sockám smlouvu nemusel prodlužovat. Tak se modli, ty pipino, abych měl počátkem roku dobrou náladu. Nebo ty i tví dva fakani budete pod mostem. Byty pro socky já nemám. Jo a zvednu vám nájemné.“Pak bohorovně odkráčel středem ze školy. Králová stála na chodbě jako opařená. Po tváři jí stékaly slzy vzteku a bezmoci. Nakonec se ale odhodlala a šla do ředitelny.
Petr se zdržoval ve škole, co to jen šlo. S hrůzou zjistil, že zadní vchod je zamčený a školník byl neoblomný. Nakonec mu nic nezbylo a musel jít. Ani si nevšiml, že profesorka Králová vyšla za ním.
“Petře, počkej. Já tě odvezu.“Otočil se. Jeho apatický pohled se střetl s jejím. Pak zavrtěl hlavou.
“Jestli mě nezbijou dneska, tak to udělají zítra. Nemám na vybranou. Nemůžu proti němu bojovat. Jsou jako mafie a ta je všemocná. On má moc, peníze. Já nemám nic.“
“Ty máš právo, Petře?“Petr se jen smutně ušklíbl:
“Jo? A k čemu mi to je? Uchránilo mě to právo, když mi lámali ruku. Lámali mi jí pěkně pomalu, abych si to užil. Když mě posledně zkopali málem do bezvědomí? Kde bylo to mé právo? Právo je na jejich straně, jelikož mu dobře zaplatili. Slyšel jsem, co vám Stach řekl. I vás má v hrsti. Nikdo na něj nemůže. Já jen doufám, že mě nezabijou, nebo nezmrzačí. I když… ať mě raději zabijou. To by jim už třeba neprošlo. Nashledanou.“Petr zamířil k autobusové zastávce. Když šel okolo parku, cestu mu zastoupil Jílek. Pohrával si s nožem.
“Tam vede tvoje cesta, Skálo. Už na tebe čekáme.“Přitom ukázal čepelí do stínu stromů.
“Kašlu na vás,“řekl Petr vzdorovitě. Nůž se zabodl asi centimetr do jeho stehna. Krvavá skvrna barvila kalhoty. Petr zkřivil tvář bolestí.
“Tak se hni, kriple.“Jílek dovedl být přesvědčivý. Zmizeli v parku. Na lavičkách seděl zbytek Stachovy bandy.
“Jak dlouho tu na tebe máme čekat, co?!“křikl na Petra její vůdce. Petr se poděšeně rozhlížel. Vedle Stacha seděl další člověk. Chladil. Přeborník v thaiboxu. Ten dělal za Stacha špinavou práci.
“Mám kvůli tobě zase malér, Skálo. Ta píča Králová si zve tátu do školy. Vyhrožuje mi pedagogickou radou. Jako kdybych já něco udělal. Já. Přitom je to kvůli tobě, Skálo. Tak dnes jsi mě už přestal bavit.“Otočil se na Chladila.
“Deset litrů, když ho zmrzačíš. Je tvůj.“V tu chvíli se v Petrovi něco zlomilo.
“Jasně, ty šmejde. To je to co umíš. Jsi jen obyčejnej srab, kterej se schovává za tátovo jméno a tuhle bandu. Bez toho všeho, bys byl jen obyčejná nula, která ostatně jsi. Jako tihle. Co by byli bez tebe. Proč se se mnou neporveš sám? Nemáš na to!! Jsi jen kopa hnoje, ty sráči!! Tak mě zabijte, ne?!! Na co čekáte vy zasraný bastardi!!!“Petr křičel vzteky do Stachovy tváře. Ten zrudl a zařval:
“Zacpěte mu tu špinavou tlamu!! Tak na co čekáš, do něj!!!“Chladil seskočil z lavičky. Petr se otočil k němu a v zoufalém vzteku se na něj vrhl. První rána, kterou dostal, mu vybuchla před očima. Upadl na zem. Zoufalé odhodlání ho přinutilo vstát. Věděl, že nemá šanci, ale chtěl Chladila vydráždit, aby ho opravdu zabil. Ačkoliv měl obličej zalitý krví, znovu se postavil. Kop z otočky Petra zasáhl do hlavy. Mlha bezvědomí zastřela i bolest. Petr sebou praštil do trávy a zůstal ležet. Další kopance, které směřovaly na jeho břicho, a hlavu už nevnímal. Chladil se zrovna napřahoval k dalšímu kopu, který směřoval na kořen nosu, když se ozvalo:
“Hej, co je to tady. Okamžitě toho nechte!“K místu přibíhali dva strážníci městské policie. Ten mladší se sklonil k Petrovi, starší zatím zkoumal občanské průkazy.
“To snad není možné!!“vykřikl ten mladší a chopil se vysílačky. „Musíme zavolat sanitku.“Začal volat do mikrofonu, ale jeho kolega mu vysílačku vypnul.
“Neunáhli se, mladej.“Pak se otočil ke Stachovi. „Pane Stach, nic se samozřejmě neděje. Jen si vaše osobní spory řešte někde, kde to není vidět. To víte, lidi pak volají. Potom vzal svou vysílačku a nahlásil dozorčímu, že se jednalo o planý poplach a že hlídka si jde opět po své práci.
Nakonec se zadíval na svého zkoprněného kolegu.
“Jsi ještě plnej ideálů. Tohle je syn doktora Stacha. Přece nechceš přijít o místo, nebo mít další problémy. Tak si toho nevšímej. Jdeme odsud. Tenhle si už nějak poradí,“a ukázal na ležícího zakrváceného Petra. Stachovci se zvedli a také odcházeli od místa incidentu. Stach se ještě otočil na toho staršího strážníka.
“Děkuji vám za radu, strážníku. My jsme samozřejmě zákonadbalí občané a proto uposlechneme. Budu si vás pamatovat a až bude otec primátorem, zmíním se mu o vás. Jak se jmenujete?“
“Bohumil Doležal, pane Stach.“
Cosi vlhkého, teplého se dotýkalo Petrova obličeje a vracelo mu život. Otevřel oči. Byla tma, rozleptávaná svitem pouličního osvětlení.
“Fuj, Bobíku, co to máš?“ozval se skřehotavý hlas. Důchodkyně šla za pejskem. Jeho jazýček zatím omýval Petrovi krev z obličeje. Babka do Petra štítivě strčila holí a zabrblala cosi o ožralých feťácích a táhla psíka pryč. Petra nechala ležet. Ten se pokusil vstát. Upadl. Pokusil se znovu. Když se opřel o lavičku, udržel se na kolenou. Bolest mu vybuchovala v hlavě a v týle jako sudy s prachem. Tu v jiných částech těla ani nevnímal. Pokusil se postavit. Ve chvíli kdy se odpoutal od lavičky a udělal několik vrávoravých kroků a opět upadl. Zůstal ležet několik minut a zápasil s žaludeční nevolností. Svůj boj prohrál. Opět vstal a pokoušel se dostat z parku, ale nemohl se udržet na nohou. Padal. Zároveň měl problém s viděním. Vše splývalo v jakousi mlhu, různě pokroucenou. Pak znovu omdlel.
Ostré denní světlo se dralo Petrovi pod víčka. Otevřel oči. Ležel v bílé místnosti a v posteli. Nad ním se skláněla tvář nějaké ženy. Mírně se usmála.
“Tak tě vítám zpět mezi živé. Mysleli jsme, že se už neprobereš. Měl jsi těžký otřes mozku, zlomeninu lebeční kosti, naštípnutý obratel, několik zlomených žeber. Tu bodnou ránu na stehně nepočítám. Dost na jednoho člověka. To ti auto neudělalo. Komu jsi vlezl do cesty?“Petr pootevřel rty, ale žena, patrně lékařka mu položila ruku na tvář.
“Ještě nemluv. Věř, že policie ho najde a dostane, co si zaslouží.“To určitě, pomyslel si Petr. Tatíček ho ochrání a mě nechají dorazit. Lékařka zavolala sestru a odešla. Petr opět usnul.
Když se opět probudil, byl večer.
“Kde to jsem?“zašeptal. Sestra sedící u jeho lůžka vstala.
“V nemocnici. Našli tě policajti. Co jsi dělal? Nějaká pitka, co? Vy mladý dneska nevíte co roupama dělat a pak to takhle dopadá.“
“Zbili mě. Já… nepiju.“Pak zase usnul.
Byl opět den, když otevřel oči. Cítil se podstatně lépe. Po chvíli za ním přišel doktor. Chvíli na Petrovi zkoušel lékařské pomůcky, než promluvil:
“Tak co, marode? Jak se cítíš? Můžeš mluvit?“
“Jo, můžu. Jak jsem se sem dostal?“
“Našli tě policajti. Ležel jsi v parku na cestě u lampy. Prý ses plazil asi dvacet metrů od místa, kde se ti to stalo. Hotovej Meresjev. Kdo ti to udělal?“
“Raději bych to neříkal,“odpověděl Petr. Doktor pokrčil rameny.
“Jak chceš, chlapče, ale někdo to přeci jen chce vědět. Poručík Daneš čeká, až se probudíš. Záleží to na tobě. Jestli ale někoho kryješ, tak neděláš dobře.“Lékař odešel a místo něj přišel už ohlášený vyšetřovatel. Sedl si vedle Petra, chvíli se na sebe dívali a pak promluvil:
“Jsi Petr Skála, narozen patnáctého října …………….“
“Ano, pane poručíku. Jsem to já.“Detektiv se podíval do papírů, co měl před sebou.
“Říká ti něco jméno Alena Králová?“Petr se překvapeně podíval.
“To je naše profesorka češtiny.“Policista pokýval hlavou.
“Ta podala trestní oznámení. Viděla, že jsi byl nějakým Jílkem, studentem gymnázia donucen jít někam do parku, kde na tebe měl čekat Lukáš Stach a několik dalších lidí. Celé to natočila na mobil a pak zavolala hlídku městské policie. Má to ale celé jeden háček. Ten mobilní telefon, se nějakým způsobem ztratil, takže neexistuje důkaz o tom, že jsi někam šel. Městská policie sice má záznam o telefonátu, ale její hlídka na místě nic podezřelého nenalezla. Tak jak to bylo? A přemýšlej, co řekneš.“Petr se na kriminalistu zadíval s tichým opovržením.
“Tak i vás si Stach koupil? Jestli tam někdo přišel nevím. Pamatuju si jen, že Stach naváděl Chladila k tomu, aby mě zabil. Taky si pamatuju, že Stach vyhrožoval profesorce Králové, že ji vyžene na ulici i s rodinou. Já jsem holt oběť jeho rozmarů. Co chcete slyšet? Že se na mě on a jeho banda zaměřili? Že mě šikanují? Že mě nechá zbít pokaždé, když má nějaký průšvih? Chcete slyšet, že se pokaždé schová za tatínka?“Policista se chvíli koukal z okna. Když Petr chvíli mlčel, řekl:
“Víš, chlapče, šikana na školách prostě je. S tím asi nic neuděláme. Jenže to, co se stalo tobě je těžké ublížení na zdraví. Kdyby se prokázalo, že je to opravdu Stachova práce, šel by do vězení. Jenže jak to dokázat? Obhájce řekne, že máš na něj vztek, tak jsi ho obvinil. Svědek? Ta vaše učitelka s ním také měla problém. Byl jsem u Stachů. Lukáš Stach, má neprůstřelné alibi. V době toho incidentu byl se svými přáteli v jejich vile. Všichni na to mají několik nezávislých svědků. Co dodat? Pokud budeš trvat na tom, že tě takhle nechal zbít Lukáš Stach, vysloužíš si obvinění z trestného činu. Jestli nevíš, z kterého, tak je to křivé obvinění. Chceš znát i číslo paragrafu?“Petr se zadíval do stropu. Pak se smutně usmál.
“Napište tam, co musíte. Třeba, že jsem se zkopal sám. Nebo že jsem skákal proti stromům. Třeba jsem skočil z koberce na lino. Mě je to jedno.“Detektiv se znovu podíval do papírů.
“Máš docela dost humoru. Tak to tedy dáme nějak dohromady. Hele, já nejsem proti tobě. Vím, jaký je Stach grázl. Vím, že i jeho otec je namočený do ledasčeho, ale…nejsou důkazy. A ani být nesmí. Vždy se nějakým způsobem ztratí. Víš, doktor Stach má velmi dlouhé prsty a není radno zjišťovat kam, až vedou. Jestli půjdeš proti jeho synovi, tak on tě prostě zničí. Vyhodí tě ze školy, nikde tě nevezmou do práce. Nebo daleko prozaičtěji. Prostě tě přejede auto.“Kriminalista se odmlčel a čekal na Petrovu reakci.
“Co mi radíte?“
“Já? No, těžko říct. Jako člověk ti řeknu, abys šel od toho. Za ty problémy to nestojí. Uzdravíš se, dostuduješ a vypadneš z města. Pokud do toho půjdeš, je veliká, téměř stoprocentní pravděpodobnost, že prohraješ. Následky mohou být hrozné. Je to na tobě.“
Po dvou hodinách policista odešel. Oficiální verze je, že byl Petr napaden neznámými mladíky. Na nic si nepamatuje a nikdy je neviděl. Na jejich podobu si nevzpomíná. Bezmoc, jaká cloumala s Petrovým nitrem, byla obrovská. Bezmoc a beznaděj. Jestli Stacha vyslýchala policie, bude to považovat za další malér způsobený Petrem, a co bude následovat? Tentokrát ho už asi zabijí. Otevřely se dveře. Stála v nich nějaká žena. Petr se podíval pozorněji. Adelheid.
“Kde ses tu vzala?“zajíkl se překvapeně. Dívka přistoupila k posteli a měkce ho políbila na rty.
“Nemáš radost?“zeptala se.
“Mám, mám, ale…….“Adelheid se pronikavě zadívala.
“Žádné ale. Kdo ti to udělal?“Petr si povzdychl.
“S tím nikdo nic neudělá. Byli to ti samí, co jsme viděli na té oslavě. Stach a jeho banda. Nikdo na ně nemá.“Adelheid se jen usmála.
“Jsou věci a síly, se kterými ani Stach nic nesvede.“Petr se podíval na dívku.
“Adelheid, když se vidíme, tak mě líbáš a děláš i jiné věci. Copak mě miluješ? Nebo si jen hraješ a pak mě odkopneš? Holky to tak dělají. Já to už zažil a nechci znovu. Nechci. Kdo jsi?“Její dlaň se dotkla Petrovy tváře.
“Já nejsem každá. Jestli tě miluji? To musíš poznat sám. Již jednou jsem ti říkala, aby ses neptal a věřil mi. Nic víc po tobě nežádám. Jen tvou víru. A kdo jsem? Bohyně noci, bohyně prokletí. Tak jsi to přeci napsal. Volal jsi a já přišla.“Petr se ušklíbl. Jo, dělá si z něho legraci.
“Já psal o vampýře. O bytosti ze záhrobí. Ty jsi ženská z masa a kostí. A taková, co si ze mě utahuje.“Adelheid se opět lehce usmála.
“Když myslíš. Spi. Budeš to potřebovat.“Poté zamířila ke dveřím. Petr se s lítostí díval, jak se zavírají. Najednou se zase otevřely. Stála v nich sestra.
“Sestři, můžete zavolat zpátky tu slečnu?“zeptal se Petr s nadějí v hlase. Sestra došla k němu.
“Jakou slečnu?“podivila se.
“No tu, co tu před chvílí byla?“odpověděl nejistě. Sestra zavrtěla hlavou a položila mu ruku na tvář.
“Jsi celý rozpálený. Něco se ti zdálo. Nikdo tu nebyl.“Vložila mu teploměr do podpaží.

Uplynuly asi tři dny, když se u Petra objevil znovu poručík Daneš. Chvíli se na sebe dívali. Nakonec Petr promluvil:
“Už jsem vám všechno řekl. Stacha jsem z toho vynechal.“Daneš se jen ušklíbl.
“Co ti říká jméno Roman Chladil?“Petr sebou cukl. Vzpomněl si na bolest z rukou tohoto člověka.
“Nic. Jen jsem o něm slyšel.“
“Opravdu? To byl přeci ten, co tě tak zbil. To jen tak mimochodem. Jasně, na nic si nepamatuješ. Uvedl jsi to tak do protokolu. Jenže Chladil je mrtvý. Našli ho včera večer mezi popelnicemi. Z výrazu, který mu zůstal na tváři, je jasné, že musel vidět něco strašného. Můžeš mi k tomu něco říct?“Petr sarkasticky našpulil rty.
“A vy si myslíte, že jsem se šel mstít? Vstal jsem z postele, odskočil si zabít Stachova nádeníka na špinavou práci a zase ulehl do postele, aby si nikdo ničeho nevšiml?“Policista se na něj podíval.
“Jasně. Nic o tom nevíš.“
“A co bych měl vědět? Já nebudu jedinej, koho si ta banda podala.“Poručík se ušklíbl.
“No, kdyby sis přeci jen na něco vzpomněl, víš kde mě hledat.“Daneš odešel a Petr osaměl. Tak Chladila někdo zabil. Někdo. Ale kdo?
Čas plynul a nakonec Petra z nemocnice pustili. Matka se přeci jen trochu slitovala a projevila náznaky mateřského citu. To se projevovalo tak, že mu nosila jídlo a občas se zeptala, zda něco nepotřebuje. Když Petrovi sundali „límec“z krku a on mohl zase otáčet hlavou, začal chodit ven. Venku zatím napadl sníh, ale zase slezl a zůstala po něm jen rozbahněná zem. Nastaly vánoce a s nimi prázdniny. Matka odjela na hory na nějakou podnikovou dovolenou a Petr zůstal doma sám. Příliš mu to nevadilo. Začal opět chodit do internetové kavárny. Zde ho jednou čekala návštěva v podobě poručíka Daneše.
“No, Petře, vidím, že ses z toho vykřesal docela dobře. Asi se tě nemusím ptát na jméno Martin Horák, že ne?“Petr zavrtěl hlavou. Horák, byl levá ruka Stacha.
“Taky je mrtvý?“Poručík přikývl.
“Zvláštní, že jo? Zase viděl něco dost děsivého. Nejdřív Chladil, teď Horák? Někdo tě asi mstí, nemyslíš?“Petr pokrčil rameny.
“Já nevím a už mě to dost obtěžuje. Když se něco stalo mně, to jste tak ochotní a snaživí nebyli. Zato teď, někdo sahá na tyhle lidi a to se můžete přetrhnout. Chodil jste takhle i za Stachem? Pochybuju. Na to nemáte odvahu. Dejte mi pokoj. Já je nezabil a ani nemám tušení, kdo by to mohl být.“Petr se otočil a sedl si k počítači.
“Ještě se uvidíme, Skálo,“řekl poručík Daneš a odešel. Martin, který seděl za pultíkem, se tázavě díval na Petra?
“O co jde, Petře? Co ti chtějí?“
“Co? Když mě Stachovci dostali do špitálu a skoro zabili, tak to mi radil, abych Stacha nejmenoval a raději na to zapomněl. Teď někdo hubí Stachovy pochopy a on si myslí, že to snad dělám já, nebo si na to najímám Ukrajince.“Petr se zahleděl na monitor. V mailech měl vzkaz:
Přijď na skálu. A.
Díval se to a nevěřil. Adelheid na něj nezapomněla? Vstal.
“Musím jít, Martine. Měj se.“Ani nepočkal na odpověď a zmizel. Jeho kroky vedly na oblíbené místo. Třeba tam ještě je. Srdce mu bušilo vzrušením. Trvalo mu to skoro hodinu, než stanul na skalním ostrohu. Nikdo zde nebyl. Slunce před chvílí zapadlo a červánky zdobily západní obzor. Měsíční kotouč stál na opačné straně oblohy a čekal, až přijde jeho chvíle.
Adelheid zde nebyla. Petr se zoufale rozhlížel a v duchu si nadával do hlupáků. Zase naletěl. Jen si s ním hraje. Sedl si na balvan a díval se do kraje. Pak vytáhl sešit.

Luna hledí do kraje,
srdce bije o překot.
Již ji cítil v náruči,
leč Vampýra si jen hraje.

Bohyně noci, bohyně prokletí,
její hlas je výsměch.
Já srdce jí chtěl dát.
Já duši upsal ďáblu.

Sklízím, co zasel jsem.
Cesta má je roubena bolestí
Já probudil Smrt
Já přivedl prokletí.

Hledači mrtvých, ty blázne ubohý
Cos čekal od nemrtvé?
Lásku, soucit, pochopení?
Hlupáku, vždyť ona má jen hlad.

Byla už tma, když dopsal. Adelheid. Proč mu na ní tak záleží? Přijde si v její přítomnosti tak maličký. Hraje si s ním. Najednou zaslechl za sebou kroky. Otočil se. Ve světlech z města zahlédl postavu. Vítr jí pročesával dlouhé vlasy. Byla to žena. Petrovi vzrušením vyschlo v krku.
“Adelheid?“chtěl zavolat, ale hlas mu selhal.
“Petře?“ozvalo se. Vstal a šel k ní. Byla to ona.
“Bál jsem se, že tu nebudeš,“zašeptal. Políbila ho. Jediný dotek jejích rtů rozehnal mraky pochybností.
“Kdo jsi?“zeptal se. „Nic o tobě nevím.“Opět ho políbila.
“A vadí to?“Její rty se znovu dotkly jeho. „Jestli chceš, dnes v noci s tebou zůstanu.“Petr se ohromeně zadíval do jejích očí, tedy spíše do míst, kde je ve tmě tušil. Pak přikývl. Adelheid se usmála a vzala ho za ruku.
Petr ležel na posteli a počítal drobná poranění, která mu způsobila její vášeň. Lehce krvácel z několika škrábanců a kousnutí. Adelheid krev slízávala. Byla živá, jak vítr, zato on si připadal jak po výprasku. Díval se na ni. Na její rty od krve a do ruda zabarvené zuby. Nakonec mu vše splynulo a on usnul.
Ráno bylo slunečné. Petr se probral a hmátl vedle sebe. Místo ale bylo prázdné. Odešla. Že to vše nebyl sen, svědčily silné kousance po rameni a rukou. Jeden na hrdle byl obzvlášť hluboký. Petr se zhrozil. Ona mu sála krev. Chtěla ji, proto tak moc kousala. Že by? Ne, to je přeci jen bláznivý sen. Další z mých poblouznění. Vampýra? Ty přeci doopravdy nejsou. Leda takové, co se prezentují na internetu. Třeba to je jedna z nich. Ale jinak, je to úplně normální holka.
Silvestr přinesl nejen nový rok, ale také konec prázdnin. Petr usedl opět do lavice ve škole. Jen se tu cosi změnilo. Nikdo mu nic nedělal. Stach s Jílkem si ho nenávistně měřili, ale to bylo vše. Naštěstí. Cítil se zesláblý. Téměř každodenní milování s Adelheid mu nějak nesvědčilo. Ještě nenabral plnou sílu po návratu z nemocnice a teď ji vydává v těchto orgastických seancích. Poodhrnul si rukáv a zadíval se na stopu jejích zubů. Ačkoliv ho to bolelo, stejně ho přitahovala a on toužil být nadále jejím milencem.
Hodiny plynuly jedna po druhé a stále se nic nedělo. Když zazvonilo naposledy, na chodbě si Petra odchytil Stach. A je to tady.
“Koho sis najal?“
“Já?? Na to jsi expert ty. Ty za sebe necháš dělat jiné špinavou práci. Já nemám prachy a vlivného tatíčka.“Stach si Petra nenávistně změřil.
“Dej si bacha. Stačí říct správnejm lidem a si mrtvej!“Petr se ušklíbl.
“Tak proč jim neřekneš? Jistě najdeš takovýho blbce, jako byl Chladil. Třeba se taky pro tebe nechá zabít. Co myslíš? Nenapadlo tě, že ten někdo se nezastavil? Třeba další na seznamu jsi ty? Přemejšlej. Komu jste šlápli na kuří oko? Kdo se ti chce pomstít? Nebo tvému tatíčkovi?“Petr se otočil a šel pryč. Stach se bojí. Ten hajzl je podělanej strachy. Tyhle myšlenky běžely Petrovi hlavou a velice ho těšily. Těšil se na večer. Setká se opět s Adelheid.
Ráno Petr přišel do třídy mezi posledními. Všichni na něj koukali se směsicí strachu a opovržení.
“Kdo je ta děvka, Skálo!!?“křikl najednou Stach. Petr se zastavil.
“O kom mluvíš?“To už ale Stach stál přímo před ním a držel ho za košili u krku.
“Ty víš moc dobře, ty sráči!! Včera jsem ji viděl s Láďou! Docela se k němu měla! Jenže Jílek je mrtvej!!“zařval Petrovi do tváře a smýkl s ním na lavici. Petr se bolestivě uhodil a sotva zhojená žebra se ozvala. „Zabils ho ty, nebo vona?!! Co?!! Tak mluv, ty zasranej hajzle, nebo to z tebe vymlátím!!“Rána pěstí přistála na Petrově tváři. Petr se pokusil vzepřít k obraně, ale hlavou tvrdě narazil na tabuli. Prudká bolest ho téměř ochromila a on se neudržel na nohou. Stach ho zvedl a nenávistně mu křičel do tváře:
“Nikdo tě tu nechce, ty šmejde!! Vod tý doby, co si se sem přistěhoval, je všechno naruby!! Mí kamarádi sou mrtví!! Tak kdo je ta děvka?!!“Stach s bezvládným Petrem smýkl vší silou znovu o tabuli. Přitom si všiml stop po Adelheidiných zubech. „Koukám, že je to pěkná dračice. Tak co??!! Kouří čuráka jen tobě, nebo i dalším??! Koukej zpívat, ty hajzle!! Petr mlčel. “Jak chceš!! Do teď to byla jen lehká zábava a to, co si zažil od Chladila, jen nevinný hlazení!! Víš jaký to je, když se na tebe vrhne smečka pittbullů??!! Tak to zažiješ!!“Do dveří vstoupila třídní profesorka.
“Co je to tady??! Všichni na místa!! Stachu, okamžitě ho pusťte!! Tady nejsme na divokém západě, abyste někoho lynčovali. Tohle si schovejte na odpoledne!“Petr se, napůl v mrákotách sesunul na podlahu. Třídní k němu přišla.
“Skálo, přestaň tady filmovat, jdi se umýt a v ředitelně máš návštěvu.“Petr se pokusil vstát. Když se vysoukal na nohy, vrávoravě se přibližoval k umyvadlu. „Nediv se, že se ti dějí takové věci, když se odmítáš začlenit do kolektivu,“prohodila na jeho adresu třídní. „A hoď sebou, nemáme na tebe celý den!“Chladná voda Petrovi udělala dobře. Umyl si krev z obličeje a trochu se i vzpamatoval. Pak se trpce usmál. Inu Stach a takoví lidé jdou do nebe a ti, co jsou jejich oběti, jdou do pekla. Dobře to Bůh zařídil, proběhlo Petrovi hlavou.
Vstoupil do ředitelny.
“Dobrý den, pane řediteli.“Ten se však ani nenamáhal odpovědět na pozdrav. Otočil se k muži, který stál u okna:
“Tak tady máte toho výtečníka, pánové.“Petr se otočil. V druhém rohu místnosti stál další člověk. Poručík Daneš. „Ředitelna je vám k dispozici. Nebo si ho rovnou odvezete?“
“To záleží na tom, co nám řekne,“odpověděl suše první policista. Nepřátelská atmosféra se dala nahmatat.
“Tak se posaď, hochu. Máš co vysvětlovat. Kde jsi byl, mezi dvacátou a dvacátou druhou hodinou?! No povídej!“
“Doma,“hlesl Petr.
“Hmmm,“protáhl detektiv.
“Tak jinak, Petře. Kdo je ta žena, byla včera spatřena s Ladislavem Jílkem? Pokud vím, tak se s ní scházíš. To ty jsi jí řekl, aby tě pomstila? Nebo ses mstil ty?“Petrovi se zatmělo před očima.
“Co po mně pořád chcete? Když mě ta banda málem zmrzačila, tak to jste se nezajímali. Když mi před časem zlomili ruku, taky se to ututlalo. Teď má Stach naděláno do gatí a vy se můžete jako správní lokajové přetrhnout. To, že mi dnes Stach vyhrožoval zabitím, to je asi také v pořádku.“
“Važ slova, chlapče. Nejsi v pozici, ve které si můžeš takovéto výlevy dovolit. Jsi zapletený do trojnásobné vraždy. Možná jsi ty sám nezabíjel, ale spoluúčast je také trestná,“odpověděl první policista. To už se do toho vložil ředitel:
“Poslouchej, Skálo, kdo je pro společnost cennější? Kluk z rozvrácené rodiny, bez perspektivy, nebo mladý člověk ze společensky uznávaných kruhů s nadějnou budoucností? Co bude z tebe? Jen další užírač daní.“
“Pane řediteli, tohle sem nepatří,“zasáhl poručík Daneš. Pak se otočil k Petrovi.
“Shrneme to. Když nám řekneš, kdo je ta žena a kde bychom ji našli, můžeš jít. Zatím. Řekněme, že si budeme myslet, že jsi trpěl pocitem nespravedlnosti z toho, že jsi měl nedávno úraz. My oba víme, jak se věci mají, ale také víme, jak se věci mít budou. Nabízím ti šanci. Nezahazuj jí.“Petr se na Daneše podíval s pocitem nevýslovného hnusu.
“Vy mě pustíte tak jako tak. Nic na mě nemáte. Máte jen to, co vám řekl Stach. Tomu věříte. Když jste se mě v nemocnici ptal, kdo mě zbil, tak jste mi nevěřil. Stachovo slovo platí a moje ne? Tak to jděte do háje. Až vyjdu ven ze školy, možná mě naloží Ukrajinci zaplacení doktorem Stachem a udělají ze mě žrádlo pro psy. To si pak tato společnost oddychne. Ale já taky. Víte co, polibte mi. Je mi z vás všech už na blití. Je mi jedno co bude, jelikož já mám už podepsanej rozsudek smrti.“Petr se otočil a vyšel z ředitelny.
“Skálo, co si to dovoluješ??!!“zařval ředitel. Pak ale Petr zaslechl hlas poručíka Daneše:
“Nechme toho. Vždyť on má vlastně pravdu. Zajedeme si pro něho zítra. To už snad bude v jiné náladě. Nebo jste si nevšiml, že ho zase zmlátili?“
Petr utekl ze školy. Věděl, že už moc možností nemá. Byl pro všechny psancem, ale teď si už přišel jako lovná zvěř. Jeho kroky vedly ponurou zimní krajinou k místu, kde se konala keltská oslava. Bylo zde ticho, jen havrani posedávali na skále a skřehotali. Vzpomněl si na dávné hrdiny, o kterých četl. Když se ocitli v úzkých, přišla dobrá víla, nebo některý z bohů a pomohl jim.
“Jenže oni byli vyvolení, ty pitomče!! Ty jsi jen bezcenná sračka!!“zařval na sebe. Pak se sesunul do zahnědlé trávy a rozplakal se. Život měl v troskách. Nepřemýšlel, jak dále žít. Přemýšlel jak se ctí umřít. Se ctí? Copak jde umírat se ctí? Tak možná na bitevním poli. Jenže to tady není. Všichni si myslí, že ty kluky zabil on, nebo k tomu naváděl. Jestli to dělala Adelheid, tak se v tom veze. Seberou ho a pošlou do vězení. Za co? Bude potrestán, že žil, že se narodil, že existoval. Vstal. Pochopil, že je v tom sám. Nikdo mu nepomůže. A Adelheid? Kdo vlastně je? Proč je tak tajemná? Slibovala mu, že může změnit jeho život, jen se nemá ptát. No, to tedy změnila. Jestli jsem byl v háji, tak teď jsem v pekle. Patří mi to. Měl jsem to ukončit už dávno. Za těchto myšlenek došel na svůj skalní ostroh. Zde si sedl a vytáhl svůj sešit. Naposled, pomyslel si. Než skočím dolů.

Smrt kráčí krajem
a zvoní na kosu.
To tys ji přivolal.
Buď proklet, Hledači.

Vampýra zbavená pout
zahalila kraj do temnoty.
Její stopa je krev a bolest.
Smích zní krajem:
„Chtěl jsi mne? Tak tu jsem.“

Za Petrovými zády se ozvalo zapraskání. Otočil se. Kousek od něj stál Stach.
“Tak tady jsi, smrade!“zasyčel nenávistně. „vypsal jsem na tebe deset litrů. Ale takhle je ušetřím.“V jeho ruce se zableskl nůž. Aniž si Petr uvědomil, co dělá, začal utíkat. Stach vyrazil za ním.
“Neutečeš, šmejde!“křikl za ním Stach. A měl pravdu. Hlava začala pulsovat a žebra nestačila plicím. Petr upadl. Sice se hned opět zvedl, ale ztratil několik metrů. Stach byl v lepší kondici a Petra doháněl. Ten už nemohl. Pak uviděl před sebou hřbitov. Ani nevěděl proč, ale zamířil k němu. Stach se surově ušklíbl. Taky dobře. Skoncuje to s tím vředem na hřbitově. Proběhl branou hned po Petrovi. Slunce zmizelo pod obzorem a zatažená obloha ubírala zbytky denního světla. Petr se snažil ukrýt. Doběhl k té zdobené honosné hrobce. Snad tady…………
Zůstal stát jako opařený. Třeštil oči na bronzovou náhrobní desku se jmény. Tedy, jen s jedním.
“Tak ty jsi tu taky, ty děvko!“křikl Stach. Petr se otočil. Adelheid stála kousek od Stacha.
“To máš za Láďu,“křikl znovu a bodl dívku nožem do břicha.
“Nééééé!!“zařval Petr zoufale a vrhl se na Stacha. Vrazil do něj a povalil ho na zem. Zatmělo se mu před očima a se zoufalým vztekem, ve kterém byl všechen bol, potlačovaná nenávist a všechna nespravedlnost, několikrát uhodil Stacha pěstí. Ten ale Petra snadno setřásl. Nakopl ho do břicha. Bolest projela Petrovým tělem a opět ho ochromila. Zhroutil se na zem. Stach ho nadzvedl a se smíchem křikl:
“Podívej se na tu svou děvku, jak chcí...“Nedořekl. Civěl na Adelheid, která stála a pohrávala si s nožem, který si vytáhla z břicha.
“Vždyť jsem tě zabil,“vyhrkl vyděšeně Stach. Adelheid se krutě usmála.
“Nemůžeš zabít, co je už mrtvé.“Petrův zrak dopadl opět na náhrobní desku a v posledních záblescích světla, četl:

ADELHEID SCHWARZ

geb.19. September 1902 ver. 26. August 1926


Stach začal ustupovat. Přitom Petra pustil. Ten se vyhrabal na nohy a ohromeně třeštil oči. Dívka se pohnula směrem ke Stachovi.
“Ne, ne, co to je? Vždyť ty musíš být mrtvá,“blábolil.
“Na to tví kamarádi přišli také,“ozval se přízračný šepot. Stach se snažil rozeběhnout, ale zakopl o hrob. Než se stačil znovu postavit, Adelheid ho zvedla. Poslední co Stach pocítil, byly ostré zuby rvoucí jeho hrdlo. Bolest zaplavila jeho mozek, spolu s panikou a strachem o život. Zazmítal se v posledním zápase, který ale nemohl vyhrát.
Petr se díval, jak se Adelheid zvedla od mrtvého Stacha. Rty, zuby i bradu měla od krve a vypadala děsivě.
“Zabiješ mě?“Dívka zavrtěla hlavou.
“Slíbila jsem, že změním tvůj život. Jen mi musíš věřit. Neboj se.“Její paže se ovinuly okolo Petra.

Její náruč je opojná,
ledová či žhavá jak smrt.
Dvě perly se barví rubínem,
rudá řeka odnáší tvou duši.

Ucítil kousnutí dvou špičáků. Petr se trochu vzepřel, ale konejšivé pohlazení ho zklidnilo. V tu chvíli se před ním otevřely brány Vesmíru. Ohlédl se. Spatřil své tělo ležící na studené zemi. Adelheid však vzala Petra za ruku a řekla:
“Tak pojď!“



Zpráva z tisku:
Včera v dopoledních hodinách bylo na místním hřbitově nalezeno tělo syna známého právníka JUDr. Stacha. Lukáš Stach (18) byl nadějným studentem a jeho smrt je velikou ztrátou nejen pro jeho rodiče. Zároveň zde byla nalezena mrtvola mladého narkomana Petra Skály (18), který byl spolužákem již zmiňovaného Lukáše Stacha. Jak jsme se dozvěděli z policejních zdrojů, byl Petr Skála podezřelým ze spáchání trojnásobné vraždy. Vyšetřování obou úmrtí ještě není u konce, ale dle předběžné zprávy se v případě Petra Skály jedná o sebevraždu, kterou se k předchozím zločinům plně doznal. O dalším vývoji událostí budeme čtenáře informovat.