Stín v zrcadle

Stín v zrcadle

Cesta vlakem byla úmorná. Paní Hovorková sledovala pokradmu svého vnuka. Měla jen jeho. Dcera se loni zabila i s manželem v autě a zbyl jen Petr, jejich syn.
„Vyrostl,“ zašeptala a znovu, na nějž hrdostí pohlédla. Příští rok bude maturovat a pak určitě půjde na vysokou školu.
Vlak najel na výhybky a vagónem to zaškubalo. Petr otevřel oči a rozespale se rozhlédl.
„Kde jsme, babi?“
„V Holešovicích. Za chvilku vystupujeme.“
Petr se protáhl a pomalu vstal. Z přihrádky sundal svůj i babiččin batoh. Teta na Slovensku jim zase nandala výslužku ze zabíjačky, jako by v Praze byl hladomor.
„Dámy a pánové, vjíždíme do stanice Praha – Hlavní nádraží,“ ozvalo se z reproduktoru a ještě to samé ve dvou dalších jazycích. V uličce se již začali štosovat lidé se svými zavazadly a pomalu začínal boj o to, kdo vystoupí jako první. Petr tohle nechápal, ale babička se už také snažila vybojovat místo ve frontě.
„Babi, klid. S námi to neodjede. Tohle tady končí.“ Paní Hovorková se znepokojeně podívala na vnuka.
„Nebuď jak ty důchodkyně. Holí si vyšermují přednostní nástup do tramvaje jako by to byla jejich spása. Klid.“
Petr si nadhodil ten těžší batoh na záda a ten lehčí nandal své babičce.
„Jaká pak já jsem důchodkyně?“ zlobila se a kradmo pohlédla do zrcadla. Vrásky se mi nejsou vidět, vlasy si ještě barvit nemusím. Poodhrnula rty. Zuby mám také ještě pěkné, tak jakápak důchodkyně. Ostatně, do důchodu jdu až za rok. A to je sakra brzo, běželo jí hlavou.
Sotva stanuli doma, začala skládat výslužku do lednice, aby se nezkazila a přemýšlela, co udělá k večeři. Petr zatím zmizel ve svém pokoji, kde měl počítač s internetem. Neviděla to ráda, ale musela se smířit s dobou. Komunikoval tak s kamarády. Ona tomu zas tak nerozuměla. Byla zvyklá, že s přáteli by se měli lidé scházet. Také děvče by si měl najít. Chvíli nad tím přemýšlela, jestli Petr o nějaké dívce někdy mluvil, ale nemohla si vzpomenout. „ Aby snad byl na kluky,“ zhrozila se.
„Babi, já na chvíli půjdu ven. Za hodinu jsem zpátky. Martin, kluk ze třídy, potřebuje s něčím pomoct.“
Paní Hovorková přikývla a Petr zmizel ve víru velkoměsta.
Čas utíkal a Petr se nevracel. Paní Hovorková sledovala hodiny, no nakonec se odhodlala a vyťukala na klávesnici telefonu číslo.
„Tůt- tůt- tůt, babi, už jsem skoro doma,“ ozvalo se z přístroje.
„Dobrá, Petře. Jen jsme měla strach, kde jsi.“
„Zdržel jsem se. Za pět minut jsem doma. Ahoj.“ Klap. Telefon klapl a hovor byl ukončen. Po chvíli cvakl v zámku klíč a Petr stál v předsíni. Jeho oči se dívaly lehce zasněně.
„Omlouvám se, babi, já…“
„Jak se jmenuje?“ zeptala se paní Hovorková s úsměvem.
„Kdo?“
„No ta kouzelnice, co tě dovedla tak uhranout? Je to na tobě vidět.“
Petr se zarděl.
„Olinka. Ani nevím odkud je. Potkal jsem ji na zastávce. Byla taková…no prostě kočka, ale jiná, než ty fifleny od nás ze školy. Zítra s ní mám rande. Zase večer. Ona jindy nemůže.“
„Neměl by ses toulat po večer, Péťo. Lidi jsou zlí.“
„To byli vždycky, babi. Jen se o tom nemluvilo. Co bude k večeři?“
„Ovar.“ Petr přikývl a opět zmizel ve svém pokoji.

Týden uplynul jak voda a Petr byl jak na trní. Za celou dobu Olinu neviděl. Paní Hovorková se tomu sice usmívala, ale na druhou stranu jí bylo vnuka líto. Zároveň si dělala starosti. Za čtrnáct dní měla jet do lázní a obávala se, jak to tady Petr zvládne. Na jednu stranu se utěšovala, že je již dospělý, ale pořád si to tak nějak nechtěla připustit.
Kolem desáté se Petr vrátil domů. Ačkoliv byl pátek a zítra nemusel do školy, neřekl babičce, že se tak zdrží. Ale copak mohl přijít dříve? Setkal se s Olinkou. Dnes spolu začali opravdu chodit. Byl z ní unešen. A jak uměla líbat. Je jako omámený.
Babička se na něj přísně dívala.
„Já ti přece nezakazuju někam chodit, Petře, ale když se zdržíš, tak mi zavoláš! Pochop, že mám už jen tebe.“
Vnuk klopil oči.
„Omlouvám se, babi. Víš, potkal jsem zase Olinku. Je to fantastická holka.“
„Holka neholka,“ zvedla paní Hovorková prst, „sliby se mají plnit. Jsi už dospělý, tak bys měl vědět co a jak. A to se s ní nemůžeš domluvit? To ji prostě musíš potkávat?“
Petr zavrtěl hlavou.
„Co o ní víš? Kde bydlí? Máš její telefon?“
Petr opět zavrtěl hlavou.
„Normálně si z tebe utahuje. Kdyby tě měla ráda, tak proč by ti aspoň číslo nedala? Vrať se nohama na zem, Péťo.“ Paní Hovorkové najednou prolétla hlavou myšlenka, která ji zděsila.
„Petře, doufám, že ta holka nepatří k nějaké partě. Nebere třeba drogy? Není to Cikánka?“
„Cikánka není, babi a ty drogy…já nevím. Ještě ji tak moc neznám. Ale nekouří. Aspoň když jsme spolu.“
„No, stejně si dej pozor. Podle mě tě má jen pro legraci a pak se kamarádkám chlubí, jak je tě snadné utáhnout.“
Petr odešel do svého pokoje a zapnul PC. Začal prohledávat sociální sítě, zda tam na Olinu narazí. Co kdyby.

Babička po sérii velkých kázání odjela do lázní. Petr to bral tak nějak normálně. Nebyl ten typ člověka, který by pořádal mejdany či by obrážel hospody. Působil na své okolí spíše zakřiknutě. Jeho okolí to chápalo. Smrt rodičů málokomu přidá. Petr se po této události uzavřel do světa internetu a vztahy moc nenavazoval. Olina byla ale něco jiného. Byla žhavá, což on nikdy nepoznal. Nechovala se jako jeho vrstevnice. Byla prostě jiná.
Zvonek Petra vytrhl z přemýšlení. Pohlédl z okna. Ve světle pouliční lampy zahlédl u branky známou záplavu zrzavých vlasů. Rozbušilo se mu srdce. Olina. Seběhl dolů rychlostí blesku.
„Oli, co ty tady?“
Koketně se na něj usmála.
„Nemáš radost? Nevydržela jsem čekat. Jsi sám?“
Přikývl. Olina se usmála.
„Pozveš mě dál, nebo se budeme líbat tady na ulici? Je to sice také vzrušující, ale doma je doma.“
„Jasně, pojď. Jsem rád, že jsi tady. Babička je teď pryč. Je v lázních.“ Než se vzpamatoval, tak zrzka prošla kolem něj a vstoupila do vilky.
Seděl vedle ní a užíval si její blízkosti.
„Kde máš rodiče? Nebo jsi tady jen na prázdninách, Petře?“
Zavrtěl hlavou a zahleděl se do zdi.
„Naši se loni zabili. V autě. Vraceli se z dovolené a kousek od Prahy se to stalo. Je to ale divné. Podle některých svědků prý nebyli sami. Auto se několikrát převrátilo. Když se zastavilo, stála prý u něj najednou nějaká žena. Pak začalo hořet. Dodnes ji nenašli.“
Pohladila ho po vlasech.
„To jsem nevěděla. Promiň. Jsi jen s babičkou?“
Přikývl.
„Tak to mne potřebuješ víc, než jsem si myslela.“
„Oli, jak se jmenuješ? Kde bydlíš? Máš telefon? Vždyť já o tobě nic nevím,“ vyhrkl Petr najednou.
„A není to tak lepší? Třeba bych se ti pak přestala líbit. Nevěříš mi? Bojíš se, že tě mám jen z žertu? Nebo třeba jsem v nějaké bandě, co sem pak vtrhne a vykrade to tady? Ne, nejsem. Jsem jen jedna osamělá duše s podobným osudem jako ty. Rodiče mě vydědili a vyhnali. Musím se starat sama o sebe, ale není to nic špatného. Nekradu, nešlapu. Stačí? A ten telefon? Nemám. Prostě jsem trochu staromódní a telefon nemám.“
Pohladila Petra po tváři a její rty se přisály na jeho tak nejněžněji jak jen to uměla. Petr se v její náruči změnil na plastelínu. Mohla si ho tvarovat, jak chtěla a byla si toho vědoma.
„Líbí? Co se ti ještě líbí? Pověz.“ Dychtivě vyřčená slova doprovodila série dalších polibků na tváře a hrdlo. Petra až mrazilo vzrušením.
„Já…já nevím. Já ještě nikdy…“ vyrážel ze sebe.
Odtáhla se od něj a udiveně se podívala
„Tys ještě neměl holku? Tak to já budu ta první. To je nádherné.“
Petr byl jako u vytržení.
„Ty se chceš se mnou milovat? Opravdu?“
„Ty nechceš, Petře? Nebudu naléhat.“
Chytil ji kolem ramen a podíval se jí do očí.
„Ale to ne, já jen, že vlastně nevím jak. Nevím, co vlastně vzrušuje mě, a co vzrušuje tebe.“
„To nech na mně, lásko,“ zašeptala a opět Petra dlouze políbila. To co následovalo, Petr nezažil ani v nejdivočejších snech. Olina byla jako tekutý oheň, který ho zaplavoval. Ani netušil, co na něj vlastně platí. A netušil, odkud to ona ví. Když se probral z milostného omámení. Zjistil, že je ráno. Olina nikde nebyla.
„Proboha, co to bylo?“ zaskučel. Mátožně se zvedl z postele a začal prohlížet dům. Vše bylo ale netknuté a na svém místě. Zahlodaly v něm babiččiny obavy, ale nikdo tu nic nevzal a v ničem se nepřehraboval. Jen na zrcadle v jeho pokoji byl rtěnkou napsaný vzkaz:

Lásko, bylo to s tebou krásné. Doufám, že i tobě se to líbilo. Když ti to nebude vadit, přijdu dnes zas. Pa, O.

Líbilo? To bylo slabé slovo. Jenže proč si po milování připadá jak po výprasku? Pravda, dlouhé, takřka krvavé šrámy po nehtech svědčily o všem možném, jen ne o něžnosti, ale jemu se to líbilo. Jen Petrovi nějak nedocházelo, proč si nemůže vybavit žádnou konkrétní vzpomínku. Jakoby mu unikaly sotva se je pokusí uchopit.
Šel se umýt. Naštěstí je dnes sobota. Nedovedl si představit, že by po něčem podobném měl vstávat do školy a ještě se soustředit na výuku.
Promnul si ramena a na jednom ho cosi zabolelo. Vrátil se k zrcadlu a pohlédl na postižené místo. Dva obloučky drobných sotva zaschlých ranek proti sobě byly výmluvné. Kousla ho a ne zrovna něžně. Ani to necítil, nebo ano? Nemohl si vzpomenout.
Den plynul tak nějak. Petr si pořád připadal jako ve snu. Takhle mizerně mu ještě nebylo. Že by to byl důsledek noční akce s Olinou?
Zvonek Petra vyrušil ze surfování po internetu. Ani nevěděl, jaké informace vlastně hledal. Nedokázal se na nic soustředit. Opětovné zazvonění ho konečně donutilo, aby se probral. Vyhlédl oknem. U branky stála Olina. Zaradoval se.
Seděla opět vedle něj a její rty vítaly jeho.
„Podívej,“ zašeptal Petr a ukázal na škrábance. Olina se lehce zarděla.
„No, jsem trochu divočejší. Ale tobě se to líbilo. Nebo ne? Dnes jsem si je pro tebe i nalakovala. Podívej se.“ Zvedla ruku. Její nehty, podobné malým dýkám měly rudou barvu. Jako krev.
„Asi jo. I tohle.“ Petr podhrnul košili a ukázal Markétě stopu po zubech.
„Jejda,“ zajíkla se, když to uviděla. Pak se omluvně podívala a kousanec políbila.
„Tak a je to zahojené. Ale jestli chceš, tak tě kousnu zas,“ zašeptala a opět Petra vášnivě políbila. Ten se nenechal dvakrát pobízet. Výbuchy vášně ho ve vlnách vynášely do nebes, aby se zas propadal do nejhlubších pekel. Milování s touto divoženkou provázela bolest, ale ta byla krásná. To bylo také jediné, co si Petr ráno pamatoval. Olina byla zase pryč a jako památka po ní byly další drápance, stopa zubů a vzkaz na zrcadle.
Po týdnu se tenhle život projevil. Petr se nedokázal soustředit na učení, dvakrát už zaspal do školy a raději skrýval své tělo. A Olina chodila takřka každý večer. Petr se stal na ní závislý. Nedokázal být bez jejího nočního mučení. Bylo to jako droga. Ničilo ho to, a přesto to vyhledával.
Když se paní Hovorková vrátila, nevěřila svým očím. Zvláště, když jí volala Petrova třídní učitelka a zvala ji do školy.
„Petře, co se tady proboha děje? Dnes mi volala tvá třídní, že máš neomluvené hodiny, a že tvůj prospěch se rapidně zhoršil. Co se děje?“ Nenadávala. Chápala, že Petr má asi veliký problém. Vyčítala si, že ho nechala samotného. Petr jen klopil oči. Když ho přinutila se svléknout, aby se podívala, zda si nepíchá drogy, spatřila rány, které jeho mladému tělu zasadily nehty a zuby vášnivé milenky. Zděsila se.
„To je od ní?“ Petr přikývl. Pak se sesypal.
„Já už nemůžu, babi. Chodí sem vždy večer a já jí neodolám. Bolí to, a přitom to tak chci a vyhledávám. Pokaždé jsem slabší a slabší. Proto nechodím do školy a neučím se. Je mi to v tu chvíli jedno. Je to jako posedlost. Nevím, co mám dělat,“ vzlykal v babiččině náruči.
„Neboj se. Už jí k tobě nepustím. Ona by tě jen zničila a pak opustila,“ zašeptala paní Hovorková odhodlaně. Petr byl neklidný.
„Za chvíli přijde. Chodí vždy okolo sedmé.“
Babička přikývla.
„Sedni si sem a nech to na mě. Nenechám tě takové zrůdě.“ Pak se podívala na hodiny. Bylo za pět minut sedm. Stoupla si k oknu a čekala. Zvonek zazněl do ticha jako předzvěst smrti. Paní Hovorková napínala oči k brance. Teď ji uviděla. Rezaté vlasy se leskly ve světle lampy. Jak to, že ji neviděla přicházet. No jistě. Čekala už tam, potvora jedna. Babička vyrazila k brance.
„Přejete si, slečno?“ Zrzka se zarazila.
„Dobrý den. Petr je doma?“
„Není a pro vás už ani nebude. Už sem nechoďte. Ani Petr si to nepřeje.“
„Tak ať mi to řekne sám. On mne miluje a potřebuje.“
„Nepotřebuje, slečinko. Vy byste ho akorát zničila. Viděla jsem, co jste s ním provedla. Vypadněte.“ Paní Hovorková se odhodlaně podívala do očí té zrzky, ale to co v nich zahlédla, ji vyděsilo. Tolik zloby co v těch oknech do duše zahořelo, snad ani není možné, aby bylo. Ucouvla. Olina se jen ušklíbla.
„Nepostavíš se mezi mě a Petra. Nepostavíš, nebo toho budeš litovat,“ procedila skrz zuby, mrskla svými vlasy a odešla.
„Je pryč, Petře. Už sem nepřijde,“ řekla babička, když vstoupila do obýváku. „Tu školu nějak zařídíme, ale musíš se učit. Běž spát. Vypadáš strašně.“
Petr se díval pochybovačně na babičku. Měl strach. Měl strach z toho, co se dole stalo. Babička byla bledá, jakoby viděla smrt.
Snažil se usnout, ale nešlo mu to. Olina mu najednou velmi chyběla. Děsil, se její návštěvy a přitom se jí nemohl dočkat. Prstem se dotýkal škrábanců a kousnutí. Pod bříškem prstu se jevily stroupky jako malé nerovnosti. S hrůzou si uvědomil, že se mu tohle násilí vlastně líbilo. Byl úchylný. Byl sadomasochista. Čas od času četl na internetu, jak nějaký sadomasochista někoho napadl, či dokonce zabil. Jak ve své zvrácené touze po násilí a po bolesti ublížili jiným.
„Já ale takový nejsem. Nejsem,“ zašeptal horečně. Zavřel oči. Musí to zaspat.
„Neboj se, lásko. Jsem u tebe. Ta zlá ženská nás nerozdělí,“ zašeptal mu do snu známý hlas. Olinka. Ona přišla. Neopustila mne, prolétlo Petrovi hlavou.
„To víš, že jsem tě neopustila. Jsi můj, jen můj.“
Otevřel oči. Seděla obkročmo na něm a usmívala se. Její nehty mu přejížděly po těle a to v něm vzbuzovalo příjemné mravenčení.
„Líbí se ti to, já vím. A já ti to ráda dělám.“ Jazykem obkroužila stopy po zubech, jakoby je chtěla slíznout. Škrábla na krku.
„Můžu? Bude se ti to líbit. Můžu?“
„A co jestli můžeš?“ zeptal se zajíkavě.
„Kousnu tě tam.“
„Ty můžeš všechno, lásko. Ty ano,“ šeptal Petr jako omámený. Sklonila se k jeho krku. Palčivá bolest mu zaplavila hrdlo. Vzepjal se, ale stiskla ho tak, že se nemohl pohnout. Zvedla hlavu. To co uviděl, ho vyděsilo. Měla rty od krve.
„Líbí? Nebo máš strach? Neboj se.“ Opět se sklonila a Petr znovu ucítil její zuby. Cítil, jak ho opouští síla.
„Néé!“ vykřikl. Prudce otevřel oči. Byl sám. Nikde nic, nikde nikdo. Byl to jen sen. Pro jistotu si sáhl na krk. Samozřejmě, že tam nic neměl. Žádnou krev. Stejně ho tam ale zabolelo. Asi sugesce. Jeho výkřik však slyšela babička, která hned vběhla do pokoje.
„Copak, Petříku? Co se děje?“
„Nic, babi. Měl jsem jen sen. Zdálo se mi o Olině. Byla tu za mnou.“ Babička se znepokojeně podívala.
„Jak, tu byla?“
„Říkám, že to byl jen sen. Zdálo se mi, že mi saje krev. Kousla mě.“
Paní Hovorková jen zavrtěla hlavou.
„Ještě to tam bolí.“
To už zpozorněla a podívala se na ono místo. Zbledla.
„Petře, ono se ti to asi nezdálo,“ zašeptala vyděšeně. „Máš tam modřinu.“
„Babi, uvažuj racionálně. To, že tam mám modřinu, může být i moje sugesce, nebo jsem se tam asi praštil. Myslím, že jsem se v tom snu dost mlel. Dobrou noc.“
Petr si lehl do postele, a pokusil se usnout. Ne tak babička. Ta šla k sobě do ložnice, ze zásuvky vytáhla starý růženec a potichu vklouzla zpět do Petrova pokoje. Pověsila svatý předmět na kličku okna.
Ráno bylo obyčejné. Petr se nasnídal a šel do školy. Měl co dohánět a zlepšovat. Den proběhl v klidu a pohodě. Podařilo se mu částečně si opravit známku z českého jazyka a matematiky. To byly předměty, které ho bavily. Hlavně ta matematika. Chtěl jednou studovat fyziku. A s tím ostatním mu pomůže Markéta. Sedla s ním v lavici a byla génius na dějepis a podobné věci.
Doma ukázal žákovskou knížku babičce. Měla radost, že se jí vnuk vrací do normálu. Jen ty kruhy pod očima a vyčerpanost. To se musí změnit. Podívala se do kalendáře. Za měsíc jsou vánoce a s tím i prázdniny. To si odpočine. Pojedou spolu na chalupu, jako každý rok. V horách je klid a mír.
Jen se děsila dnešní noci. Ta modřina na vnukově krku jí nedávala spát. Věřila ale v sílu Boží moci. Byla katolička a jen víra v Boha jí dala sílu přežít a smířit se s tragédií, která je postihla.
Byla půlnoc, když uslyšela křik z Petrova pokoje. Vtrhla tam. Petr s něčím zápasil. Spal.
„Petře, vzbuď se!“ vykřikla na něj. Pak ale strachy vykřikla sama. Na stěně pokoje viselo zrcadlo a v něm se zrcadlil jiný obraz místnosti. V zrcadle na Petrově těle ležel nějaký stín. Cosi, co pohlcovalo světlo.
„Pane Bože, ochraňuj nás!“ vykřikla paní Hovorková v hrůze. I když to byl jen stín, poznala tu tvář. Postava se mihla oknem. Vykoukla rychle za ní. Na ulici se ve světle lampy zjevila postava se zrzavými vlasy a pomalu kráčela pryč. Petr se poděšeně rozkoukával.
„Co se stalo, babi?“
„Nic, nic. Jen jsi křičel. Neboj se. Všechno bude dobré.“ Vyběhla z pokoje, spěšně se obula, přehodila přes sebe kabát a honem na ulici. Ještě ji zahlédla. Vyrazila za ní.
„Však já ti přijdu na kobylku, ty pekelná stvůro,“ šeptala. Strach jí sice svíral hrdlo, ale zase zlost ji táhla kupředu. Sledovala to zjevení několik ulic, až jí zmizela z očí. Paní Hovorková se zarazila. Jak to, že jen tak zmizela? No, stejně, jako se jen tak objevila, odpověděla si. Pak jí došlo, kde je. Ta postava zmizela u hřbitovní zdi.
Ráno zavolala do práce, že si bere dovolenou. Petr dostal nakázáno, aby ze školy šel rovnou domů a nic nepodnikal. Na jeho otázky babička jen odvětila, že se vše dozví. Sama běžela hned na faru, za Otcem. Kněz přivítal svou ovečku s úsměvem, který se mu však vytrácel, jakmile paní Hovorková spustila. Popsala všechno, co se stalo, i jak dlouho to trvá.
„Ani růženec ji nezastavil, Otče.“
Kněz si prohrábl vousy a pak se zpytavě podíval na Petrovu babičku.
„Uvědomujete si, dcero, co mi tady povídáte? Nezdálo se vám to? Jsme moderní lidé a vy tady popisujete příběh jak z hororu. Říkáte, že zmizela u hřbitova? A že se zjevila na ulici? Víte, rozjitřené smysly dovedou člověk hodně pozlobit. Ale dobrá. Pro váš klid ten hřbitov vysvětím a za Petra odsloužím mši. Teď odejděte v pokoji a věřte v sílu Božího jména.“
Kněz učinil, jak slíbil. Paní Hovorková se vracela večer z kostela domů. Cítila se klidnější, ale přesto se neustále ohlížela. Co kdyby? Doma bylo ale vše v pořádku. Petr byl celkem v pohodě a nic nenasvědčovalo, že se něco hrůzného stalo.
„To zrcadlo,“ blesklo paní Hovorkové hlavou. No jistě. Je po její dceři. To byla jistě její ochranná ruka, která jí, své matce ukázala, to co nebylo vidět. To Zlo a nebezpečí. Petr zrovna večeřel, když se babička vypravila do jeho pokoje. Vše bylo, jak má být.
Petr usnul. Dnes se mu už o Olině nic zdát nebude. Babička ho v tom ujistila. Nějak netušil, jak na to přišla, a ani to co mu povídala, nemělo hlavu ani patu, ale bylo zde pár věcí, které se tvářily velmi podivně. Snad by tomu začal i věřit. Byl tomu však rád. Už Olinu nechtěl vidět.
Cosi ho probudilo. Otevřel oči. Na posteli seděla jemu známá silueta.
„Tak ty mne už nechceš? Nechceš se se mnou milovat? Tomu nevěřím. A i kdyby, tak mne se jen tak snadno nezbavíš.“ Než se Petr vzpamatoval, zacpala mu dlaní ústa a vahou svého těla přimáčkla k posteli.
„Dnes si již nebudem hrát na schovávanou. Ta stará škeble ví, co jsem a dokonce na mne poštvala i kněze. Ubožačka. Jenže tohle na mně nefunguje. Teď tě kousnu a už to nebude něžně jako doteď.“ Rozevřela čelisti a Petr s hrůzou civěl na dva špičáky. Pak už jen strašlivá bolest. Olina trhala hlavou, aby z rány dostala více krve. Petr se chtěl bránit, ale mělal nelidskou sílu. Už věděl. Věda je na omylu, když tvrdí, že tyto bytosti nejsou. Tohle byl upír. Když se už propadal do mrákot, pustila ho.
„Zabiju tě. Postavil ses proti mně. Já ti dala lásku, a ty jsi mne zradil. Ještě třikrát mne uvidíš. Po čtvrté tě zabiju,“ zašeptala na rozloučenou.
Ráno paní Hovorkou málem sklátil infarkt, když viděla Petra zmučeného a postel od krve. Uvědomila si, že svěcení hřbitova a mše byla neúčinná. Petr byl velice zesláblý. Omyla ho a ošetřila. Byla ale bezradná a hlavně vyděšená. Měla v sobě pocit prázdnoty. Bůh nejprve dopustil, aby jí smrt vzala dceru a zetě. Teď dopouští, aby jí smrt v nejhrůznější podobě brala vnuka. Nevěděla, co si má počít. Když se Petr probral a trochu zmátořil, podíval se smutně na babičku.
„Babi, ona mne zabije. Řekla mi to. Ještě třikrát přijde. Co mám dělat? Ten tvůj bůh se na nás vykašlal.“
Objala vnuka. Pevně ho k sobě přitiskla
„Já tě nedám, Péťo. Nedám, tě. Musí být cesta, jak ji zničit. Jak tě zachránit. Dnes se ode mne nehneš ani na krok.“
„A co budem dělat? V noci je zase tady. Podívám se na netu, jestli se tam o upírech něco nedozvím.“
Tři hodiny uplynuly hledáním informací. Petr prohledával odkazy, ale pořád narážel na blogy malých holek, co chtějí být upíry a stránky lidí, co si myslí, že jsou upíry. Jinak nic moc. Najednou se ve dveřích objevila babička.
„Petře vstávej. Jedem k vědmě.“
„Cože?“
„Jedem k vědmě. Kamarádka mi ji doporučila. Možná nám pomůže. Kněz to nedokázal, tak ona třeba ano.“
Vyšli na ulici. Bylo pod mrakem. Zima už hlásila nástup své vlády a ty duchny na obloze hrozily, že se protrhnou a zasypou zemi sněhem. Na zastávce čekalo několik lidí, nezúčastněně se tvářících. Jen občas některý z nich sekl okem na zbědovaného Petra a jeho fešnou babičku. Co si asi myslel, to je tajemství, ale z lehkých úšklebků se to dalo domyslet. Petr najednou strnul a ukázal do prázdna.
„Co je?“
„Tamhle stojí a ukazuje mi na prstech.“
Babička se podívala udaným směrem, ale nic neviděla.
„Nikdo tam není, Péťulko. Pojď, už to jede.“
Tramvaj zastavila u ostrůvku a oba nastoupili, včetně ještě několika lidí. Babička držela Petra za ruku. Celý se chvěl. Podívala se na hodinky. Bylo jedenáct. Tramvaj drncala po kolejích pamatujících lepší časy, až je dovezla tam, kam paní Hovorková zamýšlela.
Oba stanuli před vilkou. Nebyla nijak zvláštní. Jen symbol oka na vývěsním štítu dával tušit, co se ukrývá uvnitř. Paní Hovorková zazvonila. Chvíli se nic nedělo, ale pak se otevřely vchodové dveře a v nich stanula žena středního věku.
„Dobrý den, já jsem…“
„byla bych špatná vědma, kdybych nevěděla, kdo jste. Pojďte dál.“ Petr tázavě pohlédl na babičku, ale ani ona z toho nebyla moudrá.
Jejich hostitelka je uvedla do orientálně zařízeného pokoje. Místnost byla provoněná zvláštní vůní. Petr zavětřil.
„To je bříza. Esence z břízy. Voní krásně.“ Pak se na oba podívala.
„Říkají mi madame de Thébes. To zní poněkud cirkusově. Proto mi říkejte Veroniko. Máte problém. A hodně velký. Tvoje aura, chlapče, nese známky cizího vlivu. Zlého vlivu. Tak spusťte.“
Petr se tázavě podíval na babičku, a ta se ujala slova. Vypověděla, co věděla, ledacos doplnil i Petr. Stydlivě mluvil o svých milostných zážitcích s Olinou. Vědma pozorně naslouchala. Když skončili, chvíli mlčela a dívala se do země. Pak promluvila:
„To je zlé. Máme tady silného protivníka a navíc naštvaného. No, o koho se jedná? Je to upír. Démonická bytost ze záhrobí. Nemrtvý. Jsou to prastaré bytosti. Říká se, že jejich matka je Lilith.“
„Jak jde zabít?“ zeptala se Petrova babička nedočkavě. Vědma na ni pohlédla.
„Už jednou zemřela a znovu ji zabít bude velmi těžké. Je to bytost žijící ze života svých obětí. Jsou tři způsoby, jak se člověk může stát upírem. Ten první je, že upír dá oběti trochu své krve. Oběť se postupně mění v upíra. Druhý je rituální. Provede se jistý rituál, kdy se magik zaslíbí Molochovi. Ten třetí je asi nejděsivější. Astrální vampýří entita se zmocní lidského těla. Pokud je dost silná, může to udělat ještě za života této oběti, častěji to však dělá těsně po její smrti, kdy v těle „nahodí“ životní funkce. I tak ale potřebuje krev jako nositelku životní energie k životu. I tak je tato existence jen na krátkou dobu. Je to proti programu stvoření. Tělo umírá. Oni tuto formu existence ale zřejmě potřebují. Když vampýrovo tělo zemře, zemře jen zdánlivě. V hrobě přežívá, za pomoci astrálního těla upíra, který saje krev a získanou sílu mu předává. Díky této symbióze tady mohou existovat.
„Ale ona mi nejdříve krev nesála,“ namítl Petr. Veronika se usmála.
„Jistě. Sperma je z magického hlediska podobná substance jako krev. Víš o tom, že po souloži je muž silně unavený, zato jeho žena kypí silou? Soulož s ejakulací do ženy je jistá forma vampyrismu. Žena tě vysaje do sucha. Ale to jen tak na okraj.“
Pohlédla na paní Hovorkovou.
„Mše, ani vysvěcení hřbitova nezabraly. Tohle nebude nic, co vzniklo nedávno. Asi máme co činit s prastarou bytostí.“
„Ale Olina je mladá. Není to žádná střena.“
„Jistě, Petře. Je mladá a krásná. Tak jsi ji viděl ty. A přitom může být třeba dva tisíce let stará.“
Veronika sáhla do police po jedné knize.
„Podle dávných legend, ještě z dob předkřesťanských sužovala naše předky Mora. Dusila je ve spaní, sexuálně zneužívala a někdy i zabíjela. U starých Germánů se to nazývalo Ask. Bytost chodící nocí a nesoucí smrt. Když přišli Římané, přinesli s sebou cosi. To cosi chodilo po nocích a dávilo lidi. Oni to měli jako zbraň. A vrchol na závěr: Matka Mor neboli Sukkub je Lilith. Je to jedna bytost. Jedna hrůza. Podej mi ruku, Petře.“
Petr podal vědmě ruku. Ta ji vzala do své a soustředila se. Najednou vyjekla.
„Co jste viděla?“ naléhala paní Hovorková.
„Ne…nic…nerozumím tomu. Ty oči. Viděla jsem oči. Byly zlaté. Ale tak plné zloby. Dívaly se na mne. Pak jsem viděla autonehodu. V autě jeli tři. Zastavili a on něco říkal. Křičel na dívku. Ona je zabila, oba. Jeho i ženu. Pak auto svrhla ze stráně a ono začalo hořet. Nerozumím tomu.“ Veronika pohlédla na paní Hovorkovou, která byla na pokraji zhroucení.
„To…to byla moje dcera. Ta mrcha je tedy zabila a…a…!“ dál se už nedostala. Veronika pohlédla na Petra.
„Jsi na řadě, hochu. Říkal jsi, že ji máš vidět třikrát a pak tě zabije. Dnes jsi ji už viděl. A dnes v noci přijde. Svaté předměty tě neochrání.“
„Copak je ten ďábel silnější než Bůh?“ zašeptala v hrůze Petrova babička.
„To ne, ale křesťanská magie na ni nefunguje. Je to prastará bytost. Možná starší než Ježíš Kristus. Jen přemýšlím, proč. Petře, jak zemřel tvůj dědeček? Ne váš muž. Tatínek Petrova tatínka.“
Petr pokrčil rameny.
„Byl nemocný. Ale bylo mu docela dost, když umřel. Asi před deseti lety. Proč?“
„Musíme se dopátrat toho, proč ta vampýra přišla za tebou a proč nejspíš zabila tvé rodiče. Je tu nějaká spojitost. Nech mne přemýšlet. Stará bytost. Nejprve ti zabije rodiče, po roce přijde za tebou. Nejprve tě miluje. Ano, i to je možné. Upíři jsou schopni citů, jako je láska, smutek, nenávist. Sice tě miluje, ale stejně tě ničí. Zemřel bys tak jako tak. No, jediné řešení je najít její hrob, vykopat tělo, to probít dřevěným kůlem a pak spálit. To je osvědčená receptura. A máme na to čas do západu slunce. Pak zase povstane a bude nebezpečná.“
Petr se zhroutil do křesla.
„Už vidím, jak běžíme s krumpáčem a lopatou na hřbitov a za asistence zvědavejch důchodců kopeme něčí hrob. Jestli je tak stará jak říkáte, tak její hrob tam ani být nemusí.“
„To máš pravdu. Kde přesně je ten hřbitov?“
„Kousek od našeho domu. Táta říkal, že tam dříve bylo slovanské pohřebiště.“ Polkl. „Rok před tou nehodou tam začal stavět domky. Kousek od toho hřbitova. Byl to architekt a přitom měl stavební firmu. Byl docela vzteklej, jelikož tam něco našli. Nějakou svatyni, nebo co. Vzal si odtamtud prý nějakou sošku. Na památku. Myslíte, že to má souvislost?“
Veronika na Petra vytřeštěně hleděla.
„Proboha, oni probudili Strážce svatyně. To on poslal tu sukkubu. I když ji zastavíme, přijde něco jiného. Víš, kde ta soška je?“
Petr zavrtěl hlavou.
„Ani nevím, jak vypadala. Teď je to stejně jedno. Slunce za chvíli zapadne. Jak se jí teď můžu ubránit? Ostatně, ještě mám dvě návštěvy.“
„Nemáš. To je jen její rozmar. Hraje si s tvým strachem. Jenže ví, že jsi tady a že jsou možnosti jak jí zničit. Zabije tě ještě dnes. Pokud půjdeš domů. Měli byste tady oba zůstat. Vím, jak ji sem nepustit. Je na tebe napojená. I když je den, zná tvé myšlenky. Musíte tady zůstat. Připravím rituál.“ Vědma zašla za závěs, který odděloval pokoj od ostatních prostor. Po chvíli se vrátila s pytlíkem soli, několika špalíčky a nožem.
„Vezmi tu sůl a nasyp ji okolo oken. Uzavřeme tuhle místnost. Tady budeme v bezpečí.“ Zatím do dřeva vyřezávala nějaké znaky a obtahovala je perem. Když byla hotova, položila každý špalíček do jednoho rohu. Poslední, pátý položila na stůl doprostřed místnosti.
„Udělej oheň. Zapal krb.“
Čas ubíhal. Veronika seděla v křesle a vyptávala se Petra na všechno možné. Přitom si neustále hrála se svými dlouhými, černými vlasy. Paní Hovorková usnula. Bylo toho na ni moc. Petr ale v obavách sledoval hodiny.
„Opravdu nepřijde? Bojím se. Mám hrozný strach.“
Veronika se usmála.
„Nepřijde. Ví, že sem nemůže.“
„Ale zítra ji…“ Vědma rychle položila Petrovi dlaň na ústa a zavrtěla hlavou.
„Nemysli na ni. Vzpomínej třeba, jak bylo u moře. Byls tam už někdy, ne? Petře!“
Jeho oči ale byly upřeny k oknu a zračily hrůzu. Rychle se ohlédla. Za sklem stála mladá žena se zrzavými vlasy a její oči se zlatě blýskaly. Ironicky se usmívala a dívala se na Veroniku. Pak lehce zavrtěla hlavou a směrem k Petrovi zvedla ruku. Na ní byl jeden vztyčený prst. Pak mu poslala vzdušný polibek a zmizela.
„Tak to zkusila a narazila, Petře,“ řekla vědma k chlapci, který ještě vytřeštěně zíral na okno.
„Už se neboj. Ví, že sem nemůže. Přilož do krbu. Ráno nás čeká perný den. Já se pokusím zjistit, jak upokojit Strážce svatyně a ty přemýšlej, kam se mohla podít ta soška. Musíme to stihnout do západu slunce.“
Ráno všichni tři vyrazili na hřbitov. Petr i Veronika se bezradně rozhlíželi po lese pomníků a křížů. Nebude to nic jednoduchého najít ten hrob. Petr ani nevěděl, čeho se chytit. Tázavě pohlížel na vědmu, která ale též nevěděla. Pak ji najednou blikla hlavou myšlenka. Zalovila v kabelce a vytáhla kousek drátu vytvarovaný do smyčky.
„Co je to?“
„Virgule. Třeba nám pomůže. Podej mi ruku.“
Petr uposlechl a vložil svou dlaň do Veroničiny ruky. Ta se soustředila a virgule v jejích prstech začala vyvádět jak splašená. Nakonec se ustálila v jednom směru. Vyrazili. Virgule je dovedla až k jedné hrobce u zdi. Za ní už byly jen nové vilky. Petr vytřeštil oči na hrob.
„To je přeci ona,“ zašeptal. Na desce byl obrázek mladé ženy s rudými vlasy. Veronika rychle obhlédla hrobku. V rohu byla prasklina.
„Tudy chodí ven. Tou prasklinou.“
„A jak se do ní vejde? Vždyť…“
„Je to astrální stvoření. Vyjde ven a až tady se zhmotní. Teď nemůže, ale nebude daleko. Pomož mi.“ Vědma se chopila jednoho kruhu na náhrobní desce. „Dělej, dokud nikdo nejde.“ Pak se otočila na paní Hovorkovou.
„Běžte do drogerie a kupte benzín. Litr. Honem.“
Petrova babička vyrazila pro potřebnou komoditu. Petr se zatím s Veronikou lopotil s těžkou náhrobní deskou. Oba zabírali ze všech sil, když se deska pohnula.
„Tak znovu. Šup!“
Další zabrání a deska se opět kousek posunula. Nakonec se vytvořil dostatečně velký otvor, aby jím prolezli. Vědma se ještě naposledy rozhlédla, zda je nikdo nepozoruje. Nikde nikdo. Spokojeně se usmála a rozsvítila baterku, kterou měla na klíčích. Pomalu sestoupila do po schodech do hlubin hrobu.
Mezitím dorazila babička. Petr vzal od ní láhev benzínu a zapalovač.
„Babi, hlídej,“ a sám vlezl za Veronikou.
V hrobce bylo pět rakví.
„V jedné z nich leží, Petře. Musíme je otevřít. Připrav se, že to nebude hezký pohled. Až ji najdeme, tělo posypeme solí, do hrudníku bodneme tohle a pak spálíme.“ Z kabelky vyndala dřevěný kolík.
„Co vy tam všechno nemáte?“ podivil se Petr. Veronika se usmála.
„Musela jsem se připravit. Když jsi spal. Tak honem, než na nás někdo přijde.“ Odklopila první víko. V rakvi se na ně potměšila šklebila lebka v hromadě popela a napůl ztrouchnivělých kostí. Další rakev byla stejná. Až ta třetí. Otevřeli víko a Petr přidušeně vykřikl. Ležela zde Olina. Oči měla zavřené. Za nic na světě nechtěl, aby je otevřela.
„Sem to bodni. Připrav se, teď!!“
„Já nemůžu. Ona vypadá jako živá!“
„Je nemrtvá! Tohle tělo není to, se kterým ses miloval. Tohle je jen zoofyt. Spojuje jí s naším světem. Bodni, nebo to dej mně, ale rychle!“
Petr dal kolík do ruky vědmě. Ta chápavě přikývla a rozmáchla se.
„Zadrž!!“ ozval se výkřik. Oba se otočili. U schodů stála…Olina. „Když to uděláte, ničemu nepomůžete!“
„To se ještě uvidí! Algiz, algiz, algiz!“ vykřikla vědma a bodla. Z těla vystříkla krev a Olinin přízrak se s výkřikem rozplynul ve vzduchu. Petr hrůzou nemohl ani mluvit. Tělo jeho přízračné milenky se rozpadlo na hromadu kostí a prachu.
„Posyp tělo solí, a pak ho spálíme. To se tak stává. Když zničíš upíra, jeho tělo se změní na to stádium rozkladu, v jakém by bylo, kdyby opravdu tehdy zemřel. Honem, ať můžeme jít.“
Plameny vyšlehly.
„Tak jdeme. Pojď, Petře. Musíme jít. Ještě se musí vrátit ta soška na místo.“
„Tu sošku už asi nemáme. Mámě jednou upadla na zem a rozbila se. Nevím, kam to pak dala, jestli ji dokonce nevyhodila. Pokusím se najít aspoň fragmenty.“
Vylezli ven z hrobky. Babička se s nadějí dívala na vědmu. Ta přikývla.
„Je tedy konec,“ oddychla si paní Hovorková.
„Ještě ne, ale to nejhorší máme za sebou.“
Z poza mraků vysvitlo Slunce. Snad to byl symbol, že Temnota pro dnešek prohrála. Vyšli ze hřbitova.
„Moc jste nám pomohla, paní Veroniko,“ řekla Petrova babička. „Jak se vám odvděčím?“
Vědma se podívala na Slunce.
„Dáte mi jako za jedno sezení. Tady šlo o život a na tom se nemá vydělávat. Mějte se zatím krásně.“

Ráno šel Petr normálně do školy. Sice musel obhájit svou dvoudenní nepřítomnost a přetrpět dvoje zkoušení u tabule, ale ustál to se ctí. Co neustál, bylo setkání s Markétou. Spolužačkou, která se prý včera pokusila otrávit práškama. Naštěstí se jí nic nestalo.
„Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím, Petře,“ pronesla mu za zády, když se obouval, aby šel na oběd.
„Nemáš se trávit. Život má cenu,“ odpověděl rozhořčeně, otočil se a pohlédl do jejích očí. Zlatavých očí.