Stres aneb pouliční vztekloun

Každý z nás měl někdy den pod psa. Hulákali na vás jako na psa, venku vládlo psí počasí nebo vám pes nad nohavicí zvedl nožičku. Když máte den pod psa, tak se vám tohle vše stane najednou. Důležité je nenechat se vykolejit. Když začnete vztekle dupat nohama jako malé děcko, určitě si šlápnete do nějakého toho psího výkalu. Možná obrazně, možná doslova. Ale co dělat, když začínáte vidět rudě? Jak se ubránit tomu šílenému nutkání jednu šéfovi vrazit nebo nakopnout toho roztomilého pudlíka do zadnice? Pacifisté radí zhluboka dýchat, ti radikální zase pořádně s tím chlupáčem zamést chodník. V takových momentech se v nás pere naše prapůvodní já s naším civilizovaným já. Ať už se rozhodnete pro tu či onu možnost, jednoznačné je, že potlačovat vztek je jako přilívat olej do vaší osobní sopky. Jednoho dne prostě vybuchnete. Až na ulici rozmašírujete popelnici nebo roznesete v zubech vaše daňové přiznání, všichni si na vás budou ukazovat a možná se dostanete i do zpráv. V momentě, kdy vás cizí pán osloví „ty krávo“, protože jste ho omylem udeřili, uvědomte si, že tenhle „pouliční vztekloun“ možná jenom měl špatný den. Žijeme ve společnosti, kdy stres je denním chlebem a „pouliční vzteklouni“ se množí a množí. Já osobně jsem nenapravitelný příslušník této party. Na rozdíl od ostatních ale zachovávám určitý kodex, takže staří lidé, děti mladší deseti let, bezdomovci, invalidé, chlupatí čtyřnožci a vlastníci iPodu (neptejte se) zůstávají ušetřeni. Když je člověk pouličním vzteklounem, musí počítat i s tím, že někdy narazí i na jiného pouličního vzteklouna. Takové setkání bývá důkazem, že na Darwinově teorii evoluce bude kus pravdy. Lidský vztek je nakažlivá emoce. Pokud se rozhodnete ho rozšiřovat, musíte počítat s tím, že kdo zasívá vítr, sklizí bouři.