poskladanej zivot?

nevim kdo je ci obet. a jestli vubec nejaka obet je. jestli nejsme vsichni jen ty selmy. vlastne sme spis oboje. selmy i obeti. zalezi na case a okolnostech. rada bych slysela to, ze sme si rovny. nekdy mi to tak pripada. citim to. ale pak vidim, ze je to pravda, jen kdyz se to hodi a takovy veci nejsou hodny uznani. myslim ze dost citu dokaze cloveka hodit na dno. a nevim kolik toho pak musi vypit, aby to dno necitil. nekdy o tom premejslim, jak tenka je tam hranice. kolik toho lidi kvuli tomu zkusi. kvuli tomu dostat se ze dna. nikdy sem nemyslela ze se me to bude tak dotykat. nikdy me to nenapadlo, ze zrovna ona. nejak me to vsechno dostava a je mi z toho blbe. neni to znechuceni, neni to asi ani litost. ale jo, kecam. litost tam je. ale hlavne se v tom ztracim. je to beznadej a strasne intenzivni. hryze mi to v hlave. vidim to vsude okolo sebe a asi to neni paranoia. asi je to prachsprosta pravda, mozna sem jen predtim nektery veci nevidela, nebo si je neumela dat do souvislosti. nevim cim ty pocity utesit. o to mi ale vlastne tolik nejde. nejde mi to my pocity v tomhle, ty rano mozna budou lepsi, ale hlavne jde o tu skutecnost. ta tu rano bude. a lidi po ni budou slapat jako po spatnym koberci, co nestoji za zminku. jiny budou dole zit v jeho vzorech.

dost melancholie...aspon tady. sebelitostivy okamziky zpatky nechci. sama ziju docela obstojne. chvilema se ve vsem ztracim a nevim co chci, ale to neni nic vaznyho. nekdo me vzdycky najde a ja si uvedomim ze sem se jen vychylila z pozadovanyho smeru. neni to zadna funny story, s kterou bych se chlubila po hospodach. lidi uz se i tak smejou kde komu.

asi to chce neresit. dat si sprchu, vycistit zuby, nedivat se do zrcadla. pak si jako vetsina proste dat veci do tasky na zejtra a jit spat. moc nepremejslet. jit proste nak dal, bez ohlizeni, tak nejak tupe. to nechci. ale vim, ze to zas bude vsecko v cajku, ze prijedes, pohladis me po vlasech a reknes neco, co me uklidni.