|
až budu chtít. možná.
jedna z tý příšerný série co si malá hloupá holka vymyslela, aby nemusela myslet na to, že stejně skončí jako její máma. díkyy.
 25.10.2008 0 890(10) |
Zmačkané peřiny a tma za okny. Dvě propletená nahá těla. Dvě klidná oddechování a jeden dech mrazivého větru, který pálí na tváří a v krku. Ale okna stále zavřená, takže ta nahá těla jsou v bezpečí. Rozednívá se, dívčí tělo se převalí na záda a shrne ze sebe peřinu. Víčka se jí zatřepou a pak už je probraná. Zvedne se z postele, natáhne na sebe košili svého druha /nedělejte si mylný dojem... onen její druh je jen na dnešní noc.../ a v kuchyni si uvaří kafe.
Šedivost města a počasí se jí mísí s kouřem z cigarety. Kafe udělalo dobře. Vypije si ho bez sebemenšího spěchu, je si jistá, že chlap, kterému v noci dala svoje tělo, a kterému pomohla si ulehčit od myšlenek v hlavě, se jen tak neprobere. Vždycky si vybírala zoufalé muže. Ostatně i ženy. Ale nebyla děvka. Chtěla jim jen pomoct. Byť jen jednou nocí. A tělem, ke kterému neměla respekt už ani ona sama.
Vysprchovala se, namalovala se, posbírala si své věci a odešla. Bez jediného písmene na nákupním lístku na ledničce, bez jediného pohledu na muže, který spal na posteli se směšně rozhozenýma nohama.
Ještě nebyla zima, ale podzimní počasí toho dne moc přívětivé nebylo. Zapadla do kavárny na 3. ulici. Vážně nebyla děvka. Nevypadala tak, peníze měla, byla milá a doma dokonce měla člověka, kterému chyběla. Vždyť on jí taky. Jen prostě ráda pomáhala lidem, co byli na dně.
Vzpomněla si, jak jí málem ujel vlak do Berlína, protože se moc dlouho s Arminem loučili. Usmála se při té vzpomínce a objednala si horkou griotku. Posadila se ke stolku v rohu, pod fotografii muže s uhasínajícím pohledem. Zapálila si a vyndala si blok a tužku. Věděla, že bude básnit. Strávila tam dvě a půl hodiny, utratila šest euro a pět cigaret. Zašla se podívat po té části města, ve které se právě nacházela a pak zašla na jakousi fotografickou výstavu. K umění tíhla hodně.
Bylo už po setmění, když vyšla z budovy uměleckých výstav. Zapla si oranžovo hnědý kabát až ke krku a límec si ohla, aby jí alespoň trochu uchránil před štípajícím větrem. Ještě nevěděla, kde dneska bude spát. Zašla si do trafiky koupit cigarety, které jí mezitím došly. A také večerní noviny. Pro rubriku ´kultura a umění´.
Před ní stál muž tak v jejím věku, možná trochu starší. Kupoval si cigarety. Stejnou značku. Náhoda. Hlas měl smutný a oči téměř neviditelné. S čerstvě koupenou krabičkou se vydal do blues baru přes ulici a cestou si jednu zapálil. Koupila si to, co chtěla a přešla ulici. Když otevřela dveře, ovanul ji nádech whisky a cigaretového kouře. U baru mladý barman utíral čisté skleničky na víno a pokynul ji hlavou, jakmile vešla. Objednala si bourbon. Na pódiu vyhrával starý černoch to své blues, ostatní, zahaleni do modrého saténu světla, ho uctivě pozorovali nebo si potichu povídali, pili ze svých skleniček a kouřili ty své cigarety. Jediný on seděl v rohu, kam skoro žádné světlo nedopadalo, skloněn nad svojí sklenkou, ponořen do sebe. S třesoucí se rukou, ve které držel cigaretu, si hrál s krabičkou. Jinde místo nebylo. Bylo jí to trochu hloupé, protože tomu člověku asi nejlíp nebylo, ale u baru zůstávat nechtěla. Sebrala se a propletla se k jeho stolu. ´Mohla bych... máte tu volno, prosím Vás?´ Nejistě se dožadovala jeho pozornosti. Nejdřív jí ani neslyšel, ale potom se na ní přece jen podíval. Přikývl a zase si všímal svého dna ve skleničce. Ona také. Celou dobu byli zticha. Převážná většina ostatních hostů už odešla. Oni dva tam stále seděli, každej si všímal toho svého a oba mlčeli. Starý kytarista si začal sklízet svou kytaru a kabely, když do sebe onen muž hodil zbytek obsahu jeho skleničky a zadíval se na ní. ´Máte ještě chvilku?´ Usmála se, přikývla a také dopila zbytek. Zvedli se, přehodily přes sebe kabáty a vydali se k němu domů.
Neměl ho uklizený, ani upravený, ale prý ho měl rád. Ukázal jí, kde je koupelna a sprcha, kdyby se snad chtěla umýt a kuchyň. Pak takový jeho pokoj na vše. Bylo mu jasné, že nemá kde spát. A dneska nechtěl být sám. Nemyslel na sex, ale na přítomnost ještě někoho. Nerad z lidí dělal děvky. Uvařil jí kávu, zapnul přehrávač a sedli si na pohovku v obýváku. Chvilku si povídali. On se sám rozpovídal o jeho problému. Pak vytáhl brko. Neptal se jí, jestli si dá, prostě to odpálil. A ona si dala. Pak už to všechno bylo v mlhách. Zesílili hudbu, kouřili a hulili a jak už to v sobě měli, tak moc nevnímali, co vlastně dělají. Objímali se, pak se líbali, ona byla bez trika a on jenom ve spodním prádle. Dál to nešlo. Zastavil jí. S tím, že má ještě něco. Bílej prášek, co tě nechá jít od čehokoliv. Nejdřív nechtěla. On is to rozložil na stůl. A dal si lajnu. Bylo mu skvěle a bylo to na něm vidět. Tak si dala taky. Sex na koksu se jim líbil. I jemu i jí.
Ráno se zase vzbudila dříve než on. Uvařila si kafe a vysprchovala se. Když odcházela, nemohla se na něj nepodívat. Chvíli tam jen tak stála a pak přešla zpátky do kuchyně. Na lednicový nákupní list mu napsala číslo. Pak rychle odešla.
Její výlet se pomalu blížil ke konci. Berlín se jí jako město líbil. Rozhodla se ten poslední den věnovat obcházení památek a obchůdku v postraních uličkách. Večer spala v hotelu. Muž z baru jí nevolal. Vlastně to čekala. Možná ani nechtěla, aby volal.
Ráno vstala o dvě hodiny dřív, než musela. Byla bledá a oči měla lesklé. Bylo jí všechno líto. Nic konkrétního. Život. Vypila tři kafe. Bylo jí špatně. Vydala se na nádraží s předstihem, aby alespoň něco dělala. Posadila se na lavičku a pozorovala lidi, chodící do práce a do školy, lidi, kteří vystupovali a nastupovali do vlaků, zamyšleni sami do sebe nebo čtoucí ranní noviny. Přijel vlak i jí. Nasedla a dívala se z okna. Když se rozjel, pustila si mjuzik do uší a zavřela oči. Nespala. Nemohla. Myslela na toho kluka, u kterého spala naposledy. Nezavolá. Chtěla nebo nechtěla? Ona vlastně ani nevěděla. Nemohla o tom přestat přemýšlet.
Měla přijet v půl dvanácté. Vyrazil čtvrt hodiny po půl jedenácté. Oblékl si hnědé manžestrové sako, které na něm měla tolik ráda a klobouk, který si koupil mezitím, co byla pryč. Věděl, že se jí bude líbit. Šel pěšky, sice bylo chladno, ale venku nebylo moc lidí a podzim rozlil svoje barvy tam, kam měl. U květinářky, která ho zdravila každý den, když kolem ní procházel koupil svazek kopretin a pak už jen čekal a pozoroval lidi na nástupišti.
Vlak přijel přesně. Vždycky jezdil, když v něm byla ona. Otevřela oči, natáhla si kabát a vzala své věci. Vystoupila z vlaku a rozhlédla se po nástupišti. Stál pár metrů od ní. Usmál se na ní a objal jí. Dal jí květiny. Políbili se a řekli si, že si navzájem chyběli. Ruku v ruce odešli na tramvaj a domu. Povídali si, vyprávěla, hrál jí na kytaru, hladil jí po rukou, líbal jí do vlasů. Venku už byla tma. Potřebovala sprchu. Byla napjatá. Dveře do koupelny nechávala vždycky otevřené, jeho pohledy jí nevadily. Jako od jediného. Když se umyla, z koupelny vycházela pára. Stáhla si vlasy do drdolu a omotala kolem sebe ručník. Přišel za ní. Políbil ji a objal ji. Chvilku takhle stáli. Věděla, že to potřebuje. Držela.
´Kolik jich tam bylo?´ zašeptal jí do ucha. věděla, že má zavřené oči a snaží se to chápat. byla mu vděčná, neskutečně vděčná. zašeptala odpověď a objala ho pevněji. přikývl. odešel do ložnice. Když přišla za ním, seděl na posteli a usmíval se. Křečovitým úsměvem, ve kterém bylo všechno, jen ne štěstí. Nevadí. Stoupla si k němu a on ji objal. MIlovali se a on se snažil nemyslet. Věděla, že to kvůli ní chce zvládnout. Ona ho také měla ráda. On jí víc. Možná. Každopádně to zvládli.
Nezavolal.
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Berlínské noci : trvalý odkaz
Následující deník autora : K&C story života přece nikdy nekončí(potkali se a bylo to)
Předchozí deník autora : underground???? wtf.
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
slečna Lily [17], nevěrná [16], Alex07 [13], Tajemný [13], Máňa na koni [1]» řekli o sobě
prostějanek řekla o lidus :Náš šíleneček... ale občas pochybuji, že právě ona je nejšílenější... mám z ní teď děsnou radost... a doufám, že mi ta radost vydrží... její obrazy jsou nepopsatelné a krásné a vůbec... :)... jsem ráda, že jsem ji kdy poznala :)
