Škola za to může! Ukažme si na ni!

Víte co je největší odvaha? Vypít školní kakao. A největší pravděpodobnost? Následné zvracení. A největší chytrost? Nepít školní kakao.
Na tom se shodli všichni až na pár jedinců, takže pokud je k obědu děláno kakao zůstává na tácu netknuté až do večera^^.
Ale takovýmihle "chuťovými záležitostmi" se dnes zabývat nehodlám.
Já totiž ani netuším, čím se zabývat hodlám. Bohužel můj život není na zajímavátémata příliš bohatý.
O tomhle jsem přemýšlela i při dějepisu, když jsme se měli učit na písemku ve středu, ale to už jsem si odbyla v sobotu, takže jsem se věnovala nesmyslnému čmrkání na papír, zatímco mi v hlavě běhaly myšlenky. Běhaly.. slabé slovo. Řekla bych, že spíš běžely sprint jakobychtěly napodobit moje každoranní závody na zastávku autobusu^^.
Tak, teď máte tu správnou představu - zmatenou. A moje myšlenky byly taky zmatené.
Myslela jsem na to, co budu dělat, až budu doma, na to co budu dělat až mi bude patnáct a na to co budu dělat až mi bude osmnáct, třicet, čtyřicet...
Ten čas tady bohužel existuje. Neustále ubíhá, a mě ani nepřijde, že bych na tomhle světě žila tak dlouho - 14 let! A to mě čeká asi ještě sedmdesát dalších, pokud mě nezajede auto, nebo nedostanu infarkt z fyzikářky. Ta druhá možnost je podle mě pravděpodobnější^^.
A jsme zase zpátky u školy. Ano ano... to škola může za to, že si ani neuvědomuju, jak dlouho už žiju. Pořád samé starosti, testy, učení - a přes to všechno zapomínám na to, že žiju a že bych si měla vážit toho, že dosud přežívám...