honem pryč

Po západu slunce tu zbývá jen město duchů, pusté ulice a opuštěnější autobusové zastávky. V zimním oparu mizí pouliční osvětlení. Chvíli tam je a pak zase chvíli ne. Po ocelové obloze plují stíny vran. Čekám. V hrudi se mi chvěje pocit, že se stane něco velkého. Autobus přijíždí jako oáza světla, přestože se uvnitř všichni mračí. Nechám se jím unášet do nitra všeho dění. Vrány vystřídají holubi, prázdné ulice vyměním za spěchající davy. Hlavně honem pryč. Taky chvátám, záda vánočně osvětlená. Nic velkého se nestalo. Nebo možná stalo, už jen tím, že jsem skrz město duchů dorazil až do zářící metropole... Rychle zpátky. Zpátky do ticha a hvězd, mlhavých duh kolem pouličním lamp. Zpátky ke krokům, co se tiše rozléhají ulicí, a vlastní dech v uších a - ahoj kočko. Jsem se tě lekla.