popsala jsem zeď

černá mi vyschla a bílá došla
tak modrou temperkou z papírnictví
píšu ta slova
na šedivou zeď

"nejlépe by bylo vzdálit se
a nikdy se nenavrátit
svým bližním a nejbližším
ztratit se
a sám sobě se ztratit"

tu básničku jsem objevila, když mi bylo asi čtrnáct
-přelomovej věk mýho vědění, od tý doby se nic moc nezměnilo-
a v levných knihách zrovna měli onu sbírku za pár kaček
mejla mi do toho mumlá cosi o básnících ticha
a moje láska píše věci, co ji bolí
třeba mě máma za tu počmáranou zeď konečně ukončí
říkám si
a začínaj na mě pokřikovat ty dvoje svijany v plechu
co jsem si koupila po cestě domů od lucky
kupuju už jenom plech, protože lahváče cinkají
a já přece nejsem žádný hovado
co cinká lahvema až domů
že prej mi někdo ublíží, křičí ty plechy
nojo, co se dá dělat
umlčuju je otevřením
chutnaj asi tak stejně dobře
jako celej tenhle prašivej rok
že to prej nemám dělat
radí mi z obrázku joplinka
držíc nějakou předraženu lahodu
ženská jedna pokrytecká
dala bych jí pusu
ale to si šetřím na jiný chvíle