Den ode dna

můj život
je tragédie
moje básně
poezie nalepená
na hovno na botě
hledám slova
který překryjou bolest
rozmělní sílu skutečnosti
jako vínem prosáklý vodovky
na mým stole

je chaos
cárů účtenek
vyrvanejch listů papíru
starejch faktur
poškrábanejch mýma myšlenkama
snahou najít prolog a epilog
ke vší tý bezedný nesmyslnosti
kterou je moje bytí

na týhle zemi
marně hledám místo
kde bych mohla přistát
zapustit kořeny
spustit kotvy

píšu ty klišé záměrně
protože umění je lež
nátěr praskající na všednosti života
jo
umělecky se vás to dotkne
asi jako rulička toaletního papíru
jenže každej můj nádech
čpí surovostí reality

hledala jsem metaforu
způsob, jak obejít to,
že jsem se zkusila zabít
spolykat všechny prášky v lékárně
(a že jich je s chronickými nemocemi dost)
schválně jsem celej den nejedla
aby to bylo rychlejší

a pak mě někdo donutil to vyzvracet
vrátit se nevzdat se
druhý ráno otevřít oči
do světa
kterej pořád stejně nenávidím

protože mi není líp
někdo mi zachránil život
a mně není líp
chci to dokončit
chci se vzdát

jaký mám najít slova
pro omluvu svý sobeckosti?

jak mám lidem
který miluju říct
že jestli si mě chtěj pamatovat
tak jak jsem
tak musím odejít
teď?