U řeky

Sedí spolu na studené zemi u řeky. Poznává to tady. Řeka pomalu plyne. Až na ně dva tu nikdo není. Začíná podzim a vítr si pohrává s prvními spadanými lístky.

„Proč jsme tady?“
„Připadala jsi mi taková nejistá. To většinou chodíš k řece…“
„Hm, teď jsem si dost jistá jen tím, že je mi zima…“
„Jsem Bůh, ne Děda Mráz.“
„Vážně jsi? Já jen… To by mě fakt, že tě vidím, měl asi zabít ne?“
„Nevidíš mě, jen jeden malý odlesk, mé lásky, který si vzal na sebe podobu pro tebe přístupnou.“
„Bezdomovce?“
„O tom, která podoba je pro tebe přístupná rozhoduješ ty, tudíž se můžeš zamyslet jen na sama nad sebou, proč právě bezdomovec.“
„Chybíš mi…“
„Jsem stále s tebou.“
„Mám tolik otázek.“
„Tak se ptej.“
„Proč? Co jsem udělala špatně?“
„Proč ne? Boží láska nedává odměny a tresty. Takto svět nefunguje.“
„A co boží spravedlnost?“
„To je problém lidí, pletou si boží spravedlnost s tou lidskou.“
„Bude v pořádku?“
„Určitě.“
„Myslím, jestli bude retardovaná?“
„Jaká je teď“
„Báječná.“
„Bude báječná.“
„Zvládnu to?“
„Jistě.“
„Je to těžké. Mám hrozný strach…“
„Čeho se bojíš?“
„Že bude postižená, že nebude žít normálně, že je to moje vina, že to bude nad mé síly…“
„Jaká je?“
„Je báječná.“
„Proč se neraduješ z toho, že je báječná a bojíš se, že jednou možná bude mít problémy.“
„Myslím, že se tomu říká zodpovědnost. Je to moje dcera, jsem za ní zodpovědná.“
„Zodpovědnost neseme jen za to, co můžeme ovlivnit. Miluješ ji, jsi její matka, uděláš pro ni vše, co je možné…“
„Ehm…“
„Co je?“
„Je trochu zvláštní mluvit o rodičovství s někým, kdo nechal ukřižovat vlastního syna. Promiň, ale tátu roku bys asi nevyhrál…“
„Nenechal jsem ho ukřižovat já, ale lidé. To je daň za lidskou svobodu, které si tak málo vážíte.“
Ozval se dětský pláč. Bezdomovec se zvedá a odchází:
„Pláče, běž ji utěšit. Bůh s tebou.“