řekni ne

Lidi me potrebujou nejvic ve chvili, kdy se cejti sami. Chodim a vsimam si. A nikdy nic nerikam. Jen nasloucham a jsem. Zvykla jsem si. Byt potřebná, az v momente, kdy potrebuje druhej. Nekdy si pokládám otazku, jestli tady je nekdo, kdyz fakt potrebuju ja. Beze slov. Bez toho, abych si o to musela rict. Bez toho, aby to nekoho obtezovalo. Ze vsech stran slysim “mam toho hodne, musim udelat tohle, mam hodne prace, potrebuje me ted nekdo jinej”. Úsměvný. Jenze ja jdu, vsechno chapu, vsechno zvladnu. Obcas bych si chtela dovolit, padnout na kolena a rict “uz nemuzu” jenze vim, ze muzu a ze nemuzu byt v tyhle pozici.
Zvládne svet moji bolest ?
Myslim, ze na sebe casto zapominam, i kdyz nejvic myslim na sebe.
Akorat jinak, nez by clovek pochopil.
Nemam strach.
Necejtim bolest.
Jen jsem unavena. Unavena bejt tady pro druhy a mit nekonečný pochopeni.

Vcera mi prisla zprava.
“Ahoj, jsi porad ve Varech, rad bych Te videl.”
Jsem. Jak se mas?
“Rozvádím se, nechces prijit na skleničku?”
Really?
Ne nechci.
Nesla jsem. Ne proto, ze bych se nechtela videt, ale z principu, ze se clovek ozve, kdyz nevi kudy kam. Kdyz je smutnej, kdyz potrebuje rameno k vyplakani. Hodne dlouhou dobu, jsem se ucila rikat NE. Vlastne několik let. Nerada rikam neprijemny veci a vzdycky jsem radeji udelala to, co se ode me chtelo. Nebo co clovek očekával ... nebo to, co clovek chtel .. zacalo to v detsvi, kdy me mama nutila nosit to, co se libilo ji, ale nezajímalo ji, jak se cejtim ja. Zacalo to asi ve chvili, kdy jsem chtela hrat fotbal, ale mamka mi rekla, ze bych mela vsude modřiny. A tak jsem se chte nechte nastavila do nejakyho pandulacka, ktery dela to, co chce druhy.. Smat se chte nechte. Delat rozhodnutí takovy, aby vyhovovalo vsem okolo .. překvapením ted uz asi ani nemuze bejt, ze jsem spala s klukem, kterej me k tomu donutil i pres to, ze se clovek bránil a snažil se poprvy v zivote, rict NE.
A tak se zborila dalsi vec, o ktery jsem si myslela, ze bude v mych rukou. Ze mi to nikdo nemuze vzit. A vzal. Mozna jsem nerekla ne dostatecne. Nicmene to přidalo jen na tom, ze na mem NE nezalezi a tak jsem se ani nesnazila, rikat ho.
A po nocích brecela. Nemela se rada.
Následovaly roky, kdy mym životem prošlo několik holek a nikdy jsem s nima nechtela spat. Ale očekávalo se to ode me. Prislo by prece nejaky zklamani a tak jsem delala to, co chtel druhej.. I kdyz jsem vlastne nikdy nebyla stastna, kdyz se na to podivam zpetne. Vsechno byla jen hra, maska, hradby. Podvědomě jsem si hledala partnery, o kterych jsem vedela, ze nebudu umet rict Ne. A vlastne mi to prislo naprosto normalni.

Dekuju sobe, ze uz bych se nikdy takhle nesnizila . .


“A nemuzes se stavit ani na hodku? Rad bych pokecal, dlouho jsem Te neviděl, clovek by mel zit tady a ted, tak nepremyslej a prijd”.

Neprisla jsem.
Rekla jsem ne. A i kdyby se ten den, prede mnou nekdo svíjel, klecel na kolenou a prosil me o to, at prijdu, at mu reknu neco hezkyho, reknu NE. Protoze jsem ho chtela rict. Protoze jsem ja. Protoze proc bych mela delat neco pro ostatni a proc bych nemela myslet sobecky na sebe? Protoze to ublizi okolí?
Kazdej jsme zodpovednej sam za sebe. Kazdej s necim v sobe nebo okolo bojujeme. Ucime se. A jsme zvyklý, mit vecne nejakou oporu za prdeli, na kterou se muzeme a musime spolehnout. Ale predevsim, by jsme se mel spolehnout kazdej sam na sebe. Lidi ač ty nejbližší, za nas veci neudelaj. Jen nam muzou pomoct. Ale nikdo, nikdo, by pomoci od druhých, zneužívat nemel. A rozhodne to nebrat jako samozrejmost . .

Co tim chci rict. Asi ani nic. Mozna jen to, ze by si kazdej mel zamest pred svym prahem, zamyslet se a nehledat pomoc ve chvili, kdy nemuze plavat. Je snadný, chytit se kruhu a těžší, naucit se plavat sam. A i kdyz se obcas rada chytim, vim, ze je to z duvodu, abych nabrala dech. A plavala dal sama. Naucila se to. I bez pomoci druhých. A i kdyz to znamena probreceny noci, samotu, prázdno, ticho, vim, ze se spojuju se svoji podstatou. A velka cast, moji podstaty znamena, nebejt tady pro vsechny HNED, co si vzpomenou.
Pomáhám rada.
Nasloucham rada.
Rozdám se pro vsechno a vsechny, pokud je to v mych silách. Ale obcas ... obcas je na miste, rict dost. Beze strachu, ze se nekdo bude zlobit. A kdyz bude?
Neni to moje vec.
Ani Tvoje vec ..
a ani Tvoje.


Jsem rada za to, kym umim bejt. Jak velky srdce mam. Jak umim milovat. A hlavne .. ze umim rict NE bez toho, abych se citila provinile. A i kdyz k tomu vedla hrozna cesta a bude se mi spousty veci cas od casu promítat .. vim, ze jsem na správný ceste.
Je naprosto normální nesouhlasit a nemít čas, když ho člověk chce pro sebe.
Prala bych si to vsechny naucit.
Nebát se
Být

Být oporou sobě stejně, jako ostatním okolo.


Pojdme si podat ruce, pomoct si ve chvilich, ale nelpet na tom, ze to tak clovek udelat musi!

Lasku vsem.



Amen