Pro tebe...

Vím, že my dva spolu nikdy nepůjdeme na kafe. Já bych ti jen chtěla říct, jak to vidím já. Nech mě mluvit. Zkus se na to podívat z mého pohledu, jo? Pak mi to můžeš vyvrátit. Víš, od té doby, co ses mě ptal, jestli… vlastně ani nevím, jak jsi se zeptal… ale smysl byl, jestli jsem do tebe zamilovaná. Ten večer to bylo všechno tak pěkné. Možná si to ani nepamatuješ, já nevím, ale choval ses ke mně pěkně. Já vím, že to ses choval vždycky, ale tentokrát jsi se mnou mluvil o tom, co cítím, co chci, o strachu ze školy, o problémech s Michalem, byls tu pro mě, tak jak jsem vždycky chtěla… A mezitím ses zeptal. Překvapils mě. Nikdy ses to neměl dozvědět. Jenže jsem ti nechtěla lhát. Tak jsem kývla. Pamatuješ? Zajímalo by mě, jak dlouho jsi to věděl..?
Myslím, že tím se všechno změnilo. Sice jsi ten večer byl dál milý, doprovodils mě na autobus… myslela jsem, že bude všechno ok. Jenže pak byl ples. Sice jsi mě přišel pozdravit, ale pak ses se mnou vůbec nebavil. Vím, žes tam měl Kláru, ale s Bárou ses bavil a celkem dlouho… Nechápala jsem to.
A pak byl Hozíkův sraz. Nemyslím ten letošní, ale loňský. Skoro jsi mě nepozdravil, seděls půl metru ode mě a ani ses na mě nepodíval. Říkala jsem si proč. Pak na muzejní noci jsem se ptala Zdendy, jestli máš nový číslo. Nejdřív mi to nechtěl říct. Říkám mu, Jakub má nový číslo, viď? a on mlčí. Říkám, já ho nechci, jen mi to řekni. A on, jo, má, ale nemám ti ho dávat. Neřekl nemám ho nikomu dávat. Řekl nemám TI ho dávat. Nevím, proč by si to vymýšlel.., nemám důvod mu nevěřit, takže je z toho jasné, žes prostě nechtěl, abych ho měla. Ptám se ho, a řekl ti proč? Je to fakt dobrý kamarád, protože mi to neřekl, Vím, že to věděl, ale neřekl mi to. Řekl, to se ho musíš zeptat sama. Jo, to bych ráda. Strašně ráda bych se tě zeptala, ale jak asi. Pak jsem ti ještě napsala na ICQ, byl to poslední zoufalý pokus o nějaký kontakt… ale stejně jsi neodpověděl. Čekala jsem to, ale stejně nemůžu říct, že jsem nedoufala, že třeba napíšeš. Muselo to na tebe přece aspoň trochu zapůsobit, ne? Možná jsi to ale ani nečetl, já nevím. Snažila jsem se smířit s tím, že se už neuvidíme.
A pak jsme se viděli před Vánocemi, koncem listopadu, začátkem prosince, já nevím. No, kdybych za tebou nepřišla než jsme odcházeli, tak bys se mnou zas ani nepromluvil. Dals mi to číslo, a že prý musíme zajít na kafe. Říkám, že mi stejně nenapíšeš. Aspoň jsi uznal, že mám pravdu. A že ti teda mám napsat. Říkám, že neodpovíš, a ty, že určitě jo. Řekla jsem, že jsi se nezměnil, ty, že tě urážím. Možná. Říkala jsem si… Chtěla jsem to zkusit. Tak jsem ti asi po dvou měsících, někdy koncem ledna, napsala. Víš, zajímalo mě, jestli mi odpovíš, jestli ses fakt změnil. Napsala jsem tu SMSku a poslala. Ale ve chvíli, kdy jsem ji odeslala, jsem si říkala, že to byl blbý nápad. Najednou jsem si přála, abys neodpověděl. Byla jsem si tím téměř jistá, ale pak mi přišla SMS. Jo, byla od tebe. Jenže myslela jsem, žes napsal, že půjdeme na to kafe, ale tys nevěděl, kdo ti píše. V tu chvíli jsem věděla, že až ti to napíšu, tak už se neozveš. Nespletla jsem se. Nezměnil ses.
A pak voláš Táně v jednu v noci a chceš vědět, co jsem měla s Ivem. Vážně si myslíš, že by ti to řekl? Vůbec by mě zajímalo, kdo si to vymyslel. A proč. A pak přijdeš na Honzíkův sraz a začneš se se mnou bavit, jako by se nic nestalo. Možná pro tebe. Jenže já to vidím jinak. Nevím, co to mělo znamenat. Možná jsi jen chtěl zjistit, co jsem měla s Ivem. Nesnaž se mi namluvit, že ti na mně záleží. Já jsem nikdy nechtěla věřit tomu, že jsi takový, jaký si holky myslí, že jsi. Vždycky jsem tě bránila. A víš, co je nejhorší? Pořád tomu nechci věřit. Jenže kdyby ti na mně fakt záleželo, tak by sis našel pět minut, abys mi napsal. Třeba o půlnoci, mně by to bylo jedno. Ale asi mám jiný představy o kamarádství než ty. Nebo spíš pro tebe už moc neznamenám. Nepotřebuješ mě, já vím. Ale já tě mám i tak pořád ráda. Záleží mi na tobě. Víš, já… nikdy jsem s tím neměla souhlasit, měla jsem ti říct ne hned v prváku. Neměla jsem si tě pouštět do života. Ale stalo se.
Víš, prý trvá minutu, než někoho poznáme, hodinu, než ho začneme mít rádi a někdy ani celý život nestačí na to, abychom na něj zapomněli. Asi to je pravda. Já na tebe nezapomenu. Nedokážu to. Možná ani nechci. Vždycky jsi se ke mně choval moc hezky, byl jsi milý, pozorný, a já si jen říkám, na kolik to bylo skutečné. Strašně ráda bych věděla, co si myslíš. Chtěla bych znát pravdu, ať je jakákoliv. Ale té se od tebe asi nedočkám, co?