Podaná ruka

Podaná ruka mimojdoucímu,
který se ohlížel po ní,
jest u cesty smutné, u cesty dlouhé
květ, který voní.

Podaná ruka, zcela prosté gesto,
již čekáním vděčnosti nemaří času,
je ptačí píseň v náhlé samotě,
když zastesklo se po živém hlasu.

S. K. Neumann



Z dálky zahlédnu postavu, ležící na trávníku. Přemýšlím. Bezdomovec, skrytá kamera nebo se tu opravdu něco stalo? Moje nohy chtějí z ničeho nic změnit směr. Nedovolím jim to a jdu dál. Než k němu dojdu, ozve se zmožený hlas „Pomůžete mi, prosím?“ Bez váhání přikyvuji. Pan se drží za hlavu a ptá se, jestli je v pořádku. Všímám si zakrváceného čela a koutkem oka i malého, černého jezevčíka opodál. Sdělím mu, co vidím a žádám ho, aby ještě chvíli seděl. Stírám mu krev z čela, abych viděla velikost rány. Těsně nad obočím trhlina, usuzuji, že minimálně na dva stehy, ale pravděpodobně nic vážného. Začínáme se dohadovat. „Zavolám vám sanitku, odveze vás k ošetření.“ „Ne, prosím, to ne!“ Argumenty nezabírají a moje srdce měkne. „Jak se jmenujete, pane?“ „Karel.“ „Kde bydlíte?“ Ukazuje na vchod do domu opodál.

Ze školní budovy vedle vychází asi kuchařka a ptá se, jestli může pomoci. S díky odmítám, snad to zvládneme sami. Z balkonu domu naproti nám na mě volá mladá žena, jestli už má jako volat záchranku… Prý ho sleduje už 20 minut, jak tu tak leží. Děkuji za „pomoc“ a také odmítám. Pak si nás „tajně“ fotí. Na FB to bude jistě zajímavá story.

„Dobrá, odvedu vás domů a odtud zavoláme někomu z rodiny, ano?“ Neodpovídá. Snažím se ho postavit na nohy a pomalým krokem i s pejskem odcházíme do jeho bytu. Vede k němu přesně 12 schodů. Zavrávorá na nich, podepřu ho a začíná mi být strašně smutno. Otevírá dveře, na nichž je cedulka Ing. Karel N. Vítá nás puch nevětraného prostoru, špína, tma, binec, nevlídno. Pejsek taky nevypadá nijak šťastně, jako by cítil tu beznaděj, která tu vládne.

Usadím pana Karla na otoman v miniaturní kuchyni plné špinavého nádobí. Napustím mu v koupelně sklenici vody a dám mu napít. Snažím se z něj dostat nějaké informace o příbuzných, nejlépe telefonní číslo. Tvrdí, že nikoho nemá. Pak zase tvrdí, že má bratra, který za chvíli přijde. Pak se otáčí k fotce ženy a sděluje mi, že Boženka už je na cestě. Něco tu není v pořádku a mně začíná svítat. Nechci ho tu nechat samotného, ale už potřebuji odejít. Ještě jednou ho požádám o telefonní číslo na bratra. Najednou vytahuje mobil a v něm jediné jméno – „Hanička“. Ptám se, jestli je to dcera. Trefa.

Hana zvedá telefon. Zeptám se, zda je dcerou pana Karla a stručně jí vysvětluji situaci. Do telefonu pláče. Tatínek má Alzheimerovu chorobu, bývá zmatený a ona mu říkala, že nesmí chodit ven, že mu za chvíli přinese oběd. Tady nemá smysl vysvětlovat nic. Do doby, než se stane větší průšvih nepochopí, že tohle je konec a musí začít jednat, i když jí to láme srdce. Domluvíme se, že mohu odejít. Poděkuje mi za pomoc otci. Dík přijímám, přesto to považuji za samozřejmost.

Rozloučím se s Karlem, jeho malým jezevčíkem a bolí mě u srdce. Tíha celého světa na mne padá jako těžká černá deka. Chci zavřít oči, zapomenout na smutný, tmavý byt, s vánočním stromečkem na konci května uprostřed obýváku. Chci zapomenout na zápach, na letitý binec, na osamělého, bezmocného člověka, odkázaného na pomoc druhých a na malého pejska, jeho věrného přítele.

Jsem venku. Svítí tu slunce, tráva je krásně zelená, voní tu jasmín. Svět se tváří, jakoby bylo všechno v pořádku. Do háje!