Imprese...

Imprese vodou rozpité baletky.

Nevím, kdo jsi,
znám tě sotva pár minut / pár minut lacinýho času /,
ale o to víc tě chci…
A těžko věřím realitě zabalený v hedvábným papíře / ráda bych potkala toho, kdo ji zabalil / !

Opouští mě strach,
strach z horský dráhy na pouti vonící cukrovou vatou…

Začala jsem věřit snům, který mají v realitě prostor.
/ Asi stejně vyprchaj jako bublinky z limonády. /

,,Jedinýho něžnýho“ kytaristu znám jenom z obálek od alb…

Něco, v co jsem ani nedoufala, se stalo a mě už zbývá se jen smát…

Lásko, naivita hýbe světem!

A mé sny jsou jejím zhmotněním.

Mé slabé dušičce dodává sílu láska, kterou jsem dostala k Mikuláši
a přesto se ztrácí v ranním oparu, protože je ,, jednoduše zakázaná“
/ psáno v ústavě ČR – papírech na podpal /.

Je tak těžký pochopit?
Že láska nikdy nedbala pravidel?
Tak proč…?
Skrývat se, s každým z vás…

,, Není to absurdní?“
,,Jsem zvyklá…“

Odpouštím… Dětem…
Miluju jejich naivitu, žiju dětský sny…
Balený do dárkových balíčků.

Byla jsem baletkou na kolejích,
protože vím,
že tramvaje v protisměru prostě nejezdí.
A oni mi tleskali a házeli k mým nohám
spoře oblečené orchideje, protože oni ví.

A taky ví, že sny se nerozbijí na střepy…
Mají jich plné oči.
/ Jsou jako hvězdy. /

A já tě smím mít ráda,
protože o Vánocích se touhy prostě plní…

Chyběls´ mi po noci,
kterou jsi mě líbal,
protože já věřila,
že tebe mít nemůžu.


A je mi smutno,
když vím,
že dvě tváře mi prostě nejdou hrát,
že to nikdy prostě nebude tak dokonalý.

Ponižuje mě,
když si musím přiznat,
že ČASEM to bude třeba lepší…
Ponižuje mě,
že musím prosit
a ponižuje mě, že neumím to, co bych chtěla
… Milovat…

Šla jsem městem,
ve kterém nesněží
… A
… Ono sněžilo.

Rozezněly se rozladěný nebeský zvony…
A já jsem si / zatraceně! / pletla prstoklad,
protože mě zmátlo,
žes´ hrál jen na tři struny.

Pouliční světlo
/ jas tvých očí /
osvětlovalo nahý tulipány
vytetovaný na mých prsou..

Cínový panáček se usmál
na cínovou panenku v mé kapse...
/ Jediný, co jsem ji naučila, je, že láska se neodmítá. /
Tak jsem ji opatrně postavila k panáčkovi,
ale ona mě v noci probudila a plakala,
že jsem jí neřekla, že láska taky bolí…
/ Já ji nechtěla ublížit! /
/ … Co jí TEĎ mám říct…? /