Jak se zbavit povinností, získat čas a najít si práci

Někdy mi připadá, že mám příliš mnoho povinností. Opravdu to všechno musím dělat? Příliš mnoho "musím" člověka deptá.

Doslechl/a jsem se o možnosti transformovat postoje typu "musím" v postoje typu "chci", popř. "rozhodl/a jsem se". Zkusil/a jsem to a už jsem nebyl/a tak zdeptaný/á, ale mělo to svoje nedostatky; vynucené povinnosti se totiž v takovém případě dostávají na stejnou úroveň s tím, co člověk opravdu chce, takže to vede k schizofrenním situacím, kdy si chci číst na dobrou noc, ale místo toho jdu spát, pak vstanu a chci psát dopis, ale místo toho se převléknu a jdu ven atd. Nechtěl/a jsem se po většinu svého života cítit jako člověk, kterého neustále někdo ovládá a který má pět osobností a každá chce dělat něco jiného a je naštvaná na ty ostatní. (Nemluvě o tom, jak těžké by bylo to vysvětlit přátelům, popř. psychiatrovi.) A tak jsem hledal/a dál. Myslím, že způsobem, jak svoje povinnosti značně zredukovat a získat dobrou motivaci pro plnění těch zbylých, je říkat si místo "musím" "nemusel/a bych, kdyby..." Obvykle mě napadne řada možností, jak takovou větu doplnit, snažím se preferovat ty méně drastické a uskutečnitelnější. Výhodou je, že i když nenajdu uskutečnitelnou cestu, jak se dané povinnosti zbavit, udělám si alespoň realitě blízkou představu, proč to vlastně dělám. A i to pomůže. Takže teď uvažuji způsobem "Nemusel/a bych dýchat, kdybych zemřela (což nechci), nebo kdybych vynalezl/a umělé plíce (což by mi dalo spoustu práce, nemuselo by se to povést a možnost vyhnout se dýchání za to nestojí)."

S povinnostmi souvisí pocit nedostatku času. Ten už příliš často nemívám, naopak mi čas přebývá a rád/a bych ho věnoval/a někomu ze svých přátel. Pomohlo mi přestat přidělovat čas impulzivně na základě otázky "Co teď právě mohu dělat?" Místo toho jsem si udělal/a přehled, co mi kolik zabírá času a zděsil/a jsem se - nejvíc času zabíraly aktivity, které pro mě byly zcela nedůležité a nepřinášely mi ani to, co jsem od nich očekával/a, natož aby za ten čas stály. Po nahrazení těchto aktivit jinými, efektivnějšími, jsem začal/a svůj čas cílevědomě přidělovat aktivitám, které považuji za důležité či přínosné. Funguje to, ale také to má svoje nedostatky. Především je obtížné synchronizovat se s přáteli. Zdá se, že prostě nemají čas na to se mi věnovat, ale ono "nemít čas" je vlastně zavádějící pojem. Když někdo "nemá čas", znamená to, že mu ten čas vyplňuje jiná aktivita, která je pro něj z nějakého důvodu důležitější než to, o čem říká, že na to nemá čas. (Kdyby byla méně důležitá, přece by se věnoval mě a tu druhou aktivitu by zanedbal!) To souvisí jednak s oním "musím", ale také to vede k další myšlence - čas, který bych chtěl/a druhému člověku věnovat, je pro něj nedostatečně prospěšný - není pro něj dost prospěšný, aby mu mohl dát přednost před učením se na zkoušku, návštěvou kina, poflakováním se u počítače apod. To je principiálně špatně; pokud je to nejlepší, co mohu druhému člověku nabídnout, tak neužitečné, že se bude raději sám poflakovat u počítače, nemám na tomto světě co dělat a měl/a bych spáchat sebevraždu, protože mě nikdo nepotřebuje. Nechci, aby to tak bylo, tak s tím musím něco udělat. A jako správný teoretik s tím něco udělám - zamyslím se nad tím.

Myslím, že jedním z rozdílů mezi světem dítěte a světem dospělého člověka je ten, že dítě má kolem sebe několik blízkých lidí, kteří ho izolují od zbytku společnosti, uspokojují jeho potřeby a dítě je na nich závislé. Naproti tomu dospělý člověk se pro uspokojení svých potřeb obvykle musí obracet na velké množství cizích lidí, s nimiž nemá žádný osobní vztah. Proto se v dospělosti namísto otázky, "co" chce člověk dělat, stává čím dál důležitější otázka "komu" to chce dělat. Moje původní představa shánění zaměstnání vypadala takto:

1. Vymyslet, co chci dělat.
2. Kvalifikovat se pro to.
3. Dělat to.

S touto představou jsem ale neuspěl/a, tak jsem ji vylepšil/a:

1. Vymyslet, co chci dělat.
2. Kvalifikovat se pro to.
3. Hledat někoho, kdo to potřebuje.
4. Nabídnout se mu a dělat to pro něj.

I tento způsob má ale svoje nedostatky; je náchylný k tomu, že to, co jsem připraven/a dělat, nepotřebuje buď vůbec nikdo, nebo jen zloduchové, se kterými nechci mít nic společného, natož abych jim pomáhal/a generovat zisk a manipulovat s naivními zákazníky.

Napadl mě lepší způsob:

1. Vymyslet, pro koho chci pracovat.
2. Zjistit, co on/a potřebuje.
3. Kvalifikovat se pro to.
4. Nabídnout se mu/jí.

Ale zatím je to jen nápad a bude potřeba nad ním ještě přemýšlet.

----

Výklad úryvků písně Můj čas:

Z vlastního spánku mužeš krást
jen času svého dej mi část,
společně můžem tentokrát
neprohrát.

Když mi přítel věnuje trochu svého času, výsledkem bude náš společný prospěch.

Až budeš příště v tísni sám,
kus času svého já ti dám,
a pomoc tvou ti zítra tím,
oplatím.

Vyjadřuje ochotu věnovat svůj čas příteli, když to bude potřebovat.