|
Kdo jsem? Staňte se na chvíli Bohem. Suďte mě.
 30.10.2015 4 610(9) |
Dnes je pro mě přelomovej den. Buď začátek mýho rychlýho konce, nebo začátek mýho opravdovýho života.
Kdo jsem? Je mi 25.
Mám syna. Miluju ho, on si moji existenci patrně ani neuvědomuje.
Mám manželku. Miluje mě, já ji ne.
Měl jsem milenku. Miluju ji, ona mě nemilovala.
Mám jednoho jedinýho přítele, kterej si tohle přečte. Miluju ho, on mě taky miluje, ale do prdele se kvůli tomu píchat nebudeme. Až si to přečte, asi bude hodně překvapenej. Nebo taky možná vůbec ne.
Každopádně dnes je pro mě ten přelomovej den. Odešel jsem z práce. Nemám žádnej plán. Co bude dál, to nevím. Čím vydělám na nájem, pojistku, jídlo, na půjčku na auto, který už několik let nemám. Nevím.
Mám diagnostikovanou depresívní poruchu. Brání mi to v běžnejch denních činnostech. Mám bolesti. Jak tělesný, tak na duši.
Když se podíváte do mých děl, je tam cyklus Poznámky k sebevraždě. Není to teoretická úvaha, je to tvrdý zvažování pro a proti. Protloukat se dál z posledních sil světem, nebo se na to vysrat, zabalit to a mít klid? Báseň Pláču.Bolím. není metafora, zrovna tak jako báseň Agnieszka.
Kdo jsem? Opravuju a vyrábím hudební nástroje. Ta neuchopitelná krása zvuku je poslední hodnota na celým světě, která má pro mě ještě smysl. Ale položme si otázku: Dá se tím dnes vydělat na přežití?
Proč sem píšu všechny tyhle hnusný věci? Proč se tady doznávám k tomu, že jsem lidská stvůra bez svědomí a citu?
Je to modlitba novýho věku. Když se modlíš, vzýváš kohokoliv, kdo poslouchá a mohl by ti pomoct, protože víš, že nikdo z tvejch blízkejch tý pomoci není schopen. Pomoc přijde nebo nepřijde, ale ta víra v někoho dalšího je povznášející a samospásná. Mně nikdo z bližních taky pomoct nedokáže a po vložení tohohle zápisku na Srance.cz se nejspíš taky nic nestane, ale vím, že ten elektronickej Bůh, ta vrba třetího tisíciletí, to ví. A to mi stačí.
Modlím se za vás přes svůj optickej kabel, skrze klávesy vrývám do věčnosti serverů prosbu, ať se vám splní všechny sny. Nebo ať jim aspoň nepřestáváte věřit, protože to je to nejvíc.
Otevírám dveře a vstupuju do světa. Držte mi palce, ať se v něm neztratím.
Kdo jsem? Je mi 25.
Mám syna. Miluju ho, on si moji existenci patrně ani neuvědomuje.
Mám manželku. Miluje mě, já ji ne.
Měl jsem milenku. Miluju ji, ona mě nemilovala.
Mám jednoho jedinýho přítele, kterej si tohle přečte. Miluju ho, on mě taky miluje, ale do prdele se kvůli tomu píchat nebudeme. Až si to přečte, asi bude hodně překvapenej. Nebo taky možná vůbec ne.
Každopádně dnes je pro mě ten přelomovej den. Odešel jsem z práce. Nemám žádnej plán. Co bude dál, to nevím. Čím vydělám na nájem, pojistku, jídlo, na půjčku na auto, který už několik let nemám. Nevím.
Mám diagnostikovanou depresívní poruchu. Brání mi to v běžnejch denních činnostech. Mám bolesti. Jak tělesný, tak na duši.
Když se podíváte do mých děl, je tam cyklus Poznámky k sebevraždě. Není to teoretická úvaha, je to tvrdý zvažování pro a proti. Protloukat se dál z posledních sil světem, nebo se na to vysrat, zabalit to a mít klid? Báseň Pláču.Bolím. není metafora, zrovna tak jako báseň Agnieszka.
Kdo jsem? Opravuju a vyrábím hudební nástroje. Ta neuchopitelná krása zvuku je poslední hodnota na celým světě, která má pro mě ještě smysl. Ale položme si otázku: Dá se tím dnes vydělat na přežití?
Proč sem píšu všechny tyhle hnusný věci? Proč se tady doznávám k tomu, že jsem lidská stvůra bez svědomí a citu?
Je to modlitba novýho věku. Když se modlíš, vzýváš kohokoliv, kdo poslouchá a mohl by ti pomoct, protože víš, že nikdo z tvejch blízkejch tý pomoci není schopen. Pomoc přijde nebo nepřijde, ale ta víra v někoho dalšího je povznášející a samospásná. Mně nikdo z bližních taky pomoct nedokáže a po vložení tohohle zápisku na Srance.cz se nejspíš taky nic nestane, ale vím, že ten elektronickej Bůh, ta vrba třetího tisíciletí, to ví. A to mi stačí.
Modlím se za vás přes svůj optickej kabel, skrze klávesy vrývám do věčnosti serverů prosbu, ať se vám splní všechny sny. Nebo ať jim aspoň nepřestáváte věřit, protože to je to nejvíc.
Otevírám dveře a vstupuju do světa. Držte mi palce, ať se v něm neztratím.
22.01.2023 - 09:09Sasanka: ještě to byla dlouhá a nehezká cesta, ale je to dobrý. Mám novou rodinu, po různejch kotrmelcích vím, co je pro mě důležitý a co si jen nalhávám, snažím se budovat vztah se synem a konečně si užívám život. Jen mě teď mrzí, že jsem se za ty roky s depresema tak šíleně zničil. Chtěl jsem co nejdřív umřít, tak jsem pro to dělal co se dalo :D Teď bych tady chtěl být co nejdýl a makám na tom, ale tělo už není úplně v cajku :D :/
22.01.2023 - 01:48Jsem ráda, že si se neztratil. Cením si upřímnosti, protože většina lidí lže i když pravda už je dávno venku.
02.11.2015 - 19:10Lidská stvůra bez svědomí a citu by to takhle určitě nenapsala. A taky by nemilovala - ani svého syna. A dokud má v životě aspoň jediná věc smysl...
31.10.2015 - 23:04musíš přijít, jak na to. diagnóza nic neznamená...
všechny ty přelomový dny už mám za sebou a nic dobrýho to není
všechny ty přelomový dny už mám za sebou a nic dobrýho to není
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Modlitba No. 456063324766980077645432 : trvalý odkaz
Následující deník autora : Klišé o lásce No. 89867577908653
Předchozí deník autora : Jak to s tyma Muničák brothers bylo No.9
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» nováčci
Eraso Holexa» narozeniny
slečna Lily [17], nevěrná [16], Alex07 [13], Tajemný [13], Máňa na koni [1]» řekli o sobě
Mitzi řekla o LoveWillTearUsApart :Byl jednou jeden sladký sen, který vlastně možná ani nebyl tak sladký... Na to, abych pohádku dokončila, nemám nervy, zbývá mi jich už jen na snění.
