Jenom žlutý nosy nás prozraděj.

Vlak projíždí skoro měsíční krajinou, z kolejí se zvedaj hejna vrabců, na zastávkách stojí kulatý budoucí maminky a těší se, až bude jejich chlapeček (?) mávat projíždějícím vlakům a pak, až trochu povyroste, bude na nádraží čekat na svoji slečnu, která bude moct prasknout pýchou, že ji čeká.
Tolik ta maminka miluje svý nenarozený dítě.
A vlak mu může zahoukat, aby měl šťastnou cestu ven a jede dál.
Kolem rozkvetlejch polí žlutý řepky, kterým projíždí chlapec s dívkou na nosiči svýho kola, ona se ho drží kolem pasu a tvář má přitisknutou k jeho tělu, pevně ho svírá, dívá se do slunce. Pak chlapec zastaví, obejme svou slečnu, podívá se do pole, dívka se vyvleče z jeho objetí a běží vstříc řepce, skáče a rozhazuje rukama, křičí, něco, co on neslyší a jen souhlasně přikyvuje hlavou.
Pozoruje její zrzavý vlasy míchající se se západem slunce, míří na sebe fotoaparáty, kření se do hledáčků jeden druhýmu...
Ležej na cestě, celý utopený ve žlutým pylu, on smrká a nadává, že má asi alergii, ona se mu směje...
A pak se zvednou, nasednou na jedno kolo, chytí se ho kolem pasu, stiskne mu boky a on se rozjede po asfaltce z kopce... domů.
Jen žlutý nosy prozraděj odkud jedou.