Číst mezi řádky

Miluju básně, které se čtou mezi řádky...

Takové, nad kterými rozum jen smutně pomrkává a nechytá se - ale srdce, to se mocně rozezní všemi těmi pocity a příběhy, ukrytými v prázdnu mezi jednotlivými verši.

Stejné je to i s lidmi. Někoho potkáme, podíváme se mu do očí - a najednou o něm víme úplně všechno: všechno to slovy nevysvětlitelné, rozumem neuchopitelné a kapacitu našeho mozku nekonečněkrát přesahující. Prostě to "načteme" v jediném okamžiku...

Je to zázrak, který můžeme prožívat na tisíc způsobů: při čtení básní a dalších literárních děl, při poslechu hudby, pohledu na obraz nebo fotografii, film, divadlo nebo tanec - a také při pohledu do očí neznámého člověka na ulici, nebo při objetí s někým, s kým se ještě neznáme...

Je to zázrak. Zázrak, na jehož obou koncích stojí otevřené lidské srdce.


------------------------------------------------------------

Dozrály sluneční dýně
na rozpraskané červnové hlíně
a všude kolem po krajině
leží rozházené mandolíny
a rozesmátí buddhové

Já také vrhám stíny
ale nezůstávám jim na roveň

Já nevím co je pravda a co není
Já nevím co je pravda a co není
To jenom zdálky vítr náhle běží po osení

A tak marně uléhám do potoka
mezi Hudlicemi a Svatou
a mrazivá voda mně natéká do ucha
a nevytéká patou

A všechno dál zůstává ve mně
a včerejší doteky tolik bolí

To jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích
To jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích
To jenom cesty jsou zvyklé ztrácet se v polích

(Hudba a text: Oldřich Janota)