nekamenovat
09.12.2014 4 590(4) |
Pod Thangorodrim pláče zem
zjizvená horkým rudým železem
Spálená zeleň, holé háje
střeží stezky pochmurného kraje,
po nebi běží cáry černých mraků,
bezlistým stromovím zpěv ptáků
nezní už dlouhá šedá léta.
Hle, na obzoru šedá silueta
objevila se.
Ztepilý chodec v černém hávu,
černá helmice mu chrání hlavu
a černý vlas proplétaný zlatem kryje.
Pod tíhou obav se sklání jeho šíje,
zármutek vepsán v jeho tváři,
oko jak vody Cuvinienu v nichž září
dosud hvězdy.
Běží, lehkonohý, po rozdupaných pěšinách
kudy projde, u stvůr budí strach,
tichý jak stín bez šlépějí -
pod jeho kroky se stébla nezachvějí,
nepoznán míří, děsivý jako padlý král,
průsmyky do nitra temných skal,
kde nepřítel ve své pýše
vězní knížete elfí říše
zajatého.
Zoufale hledá v horském žaláři,
kam Arien nikdy nezáří,
kam Tilion nedohlédne před dým pecí
a vrcholky co nedají se ztéci.
Hledá mezi vyhaslými hranicemi,
žalem a beznadějí téměř němý,
záblesk plamene.
V posledním naděje záchvěvu
pozvedne chraptivý hlas ke zpěvu
vzývaje jmény ty, proti nimž se postavil
a prosí o pomoc, už nezbývá mu sil -
o pomoc, nikoli odpuštění
lítosti v jeho srdci není
ani kapička.
Když bez odpovědi zůstává jeho žal
zapěje podruhé, melodii kterou zpívával
ve šťastném Tirionu, ve světle Stromů,
v bezpečí otcovského domu,
než na Blaženou říši přišla tma.
Když potřetí chce dát hlas svému bolu
snese se jiný zpěv z úbočí hory dolů
a s hrdlem plným sirnatého puchu
zpívá o valinorském vonném vzduchu
a s hrdlem rozdrásaným, vyprahlým
zpívá o Aqualondë, na něž padl stín
a se srdcem vyschlým jako mrtvá tráva
zpívá o lásce, která přetrvává
i nejstrašnější muka.
Na stěně, vysoko, bez stezky přikován
jak plamen, který k nebesům je hnán
syn Fëanorův zbídačený
uvězněn mezi oblohou a zemí -
prameny rudé krve, prameny rudých kadeří
Fingon svým očím zprvu nevěří,
má jej za další Morgothovo mámení
z nějž beznaděj a bolest pramení.
"Nelyo, Maitimo, Maedhrosi
proč slyším jak hlas tvůj prosí
o smrt mojí rukou?"
"Nevede odsud žádná cesta, pro Eldar nebo bohy
a a ni pro tebe, Findekáno lehkonohý
a tady zazvonilo.
zjizvená horkým rudým železem
Spálená zeleň, holé háje
střeží stezky pochmurného kraje,
po nebi běží cáry černých mraků,
bezlistým stromovím zpěv ptáků
nezní už dlouhá šedá léta.
Hle, na obzoru šedá silueta
objevila se.
Ztepilý chodec v černém hávu,
černá helmice mu chrání hlavu
a černý vlas proplétaný zlatem kryje.
Pod tíhou obav se sklání jeho šíje,
zármutek vepsán v jeho tváři,
oko jak vody Cuvinienu v nichž září
dosud hvězdy.
Běží, lehkonohý, po rozdupaných pěšinách
kudy projde, u stvůr budí strach,
tichý jak stín bez šlépějí -
pod jeho kroky se stébla nezachvějí,
nepoznán míří, děsivý jako padlý král,
průsmyky do nitra temných skal,
kde nepřítel ve své pýše
vězní knížete elfí říše
zajatého.
Zoufale hledá v horském žaláři,
kam Arien nikdy nezáří,
kam Tilion nedohlédne před dým pecí
a vrcholky co nedají se ztéci.
Hledá mezi vyhaslými hranicemi,
žalem a beznadějí téměř němý,
záblesk plamene.
V posledním naděje záchvěvu
pozvedne chraptivý hlas ke zpěvu
vzývaje jmény ty, proti nimž se postavil
a prosí o pomoc, už nezbývá mu sil -
o pomoc, nikoli odpuštění
lítosti v jeho srdci není
ani kapička.
Když bez odpovědi zůstává jeho žal
zapěje podruhé, melodii kterou zpívával
ve šťastném Tirionu, ve světle Stromů,
v bezpečí otcovského domu,
než na Blaženou říši přišla tma.
Když potřetí chce dát hlas svému bolu
snese se jiný zpěv z úbočí hory dolů
a s hrdlem plným sirnatého puchu
zpívá o valinorském vonném vzduchu
a s hrdlem rozdrásaným, vyprahlým
zpívá o Aqualondë, na něž padl stín
a se srdcem vyschlým jako mrtvá tráva
zpívá o lásce, která přetrvává
i nejstrašnější muka.
Na stěně, vysoko, bez stezky přikován
jak plamen, který k nebesům je hnán
syn Fëanorův zbídačený
uvězněn mezi oblohou a zemí -
prameny rudé krve, prameny rudých kadeří
Fingon svým očím zprvu nevěří,
má jej za další Morgothovo mámení
z nějž beznaděj a bolest pramení.
"Nelyo, Maitimo, Maedhrosi
proč slyším jak hlas tvůj prosí
o smrt mojí rukou?"
"Nevede odsud žádná cesta, pro Eldar nebo bohy
a a ni pro tebe, Findekáno lehkonohý
a tady zazvonilo.
08.03.2015 - 22:22
Asi budu taky muset něco prostudovat, abych měl inspiraci. Vypadá to hezky, od Tolkinena jsem něco četl tak 10 let zpátky...:-)
09.12.2014 - 17:28
Singularis: Ne, to je doslovná poznámka. Zazvonilo na konec hodiny a já to nestihla dopsat, protože jsem spěchala na oběd. :D
Verš jsem zkrátila, snad je to lepší.
A děkuju :)
Verš jsem zkrátila, snad je to lepší.
A děkuju :)
09.12.2014 - 17:21
Jediné, co mohu zkritizovat je konec: To "zazvonilo" má znamenat něco jako "pohádky je konec"? Nevím, to se mi tam nehodí. A pak v dvojverší:
Když potřetí chce dát hlas svému bolu
slabě se snese jiný zpěv z úbočí hory dolů
je druhý verš o moc delší než ten první.
Jinak mohu už jen chválit - má to opravdu tolkienovskou atmosféru a jasný, poutavý děj a je z toho poznat dobrá znalost tématu.
Když potřetí chce dát hlas svému bolu
slabě se snese jiný zpěv z úbočí hory dolů
je druhý verš o moc delší než ten první.
Jinak mohu už jen chválit - má to opravdu tolkienovskou atmosféru a jasný, poutavý děj a je z toho poznat dobrá znalost tématu.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
epikaaa : trvalý odkaz
Následující deník autora : óda na žoldáky
Předchozí deník autora : na později
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» řekli o sobě
Severka řekla o black.heart :Má srdce, ve kterém kvetou černé kopretiny....omamně voní, zůstává svá...moc si vážím našeho přátelství květinko ;)