Smíření

Chci toho tolik napsat.. a myšlenky se mi tříští a ztrácejí se v nenávratnu..

Dneska jsem dosáhla dalšího stupně.. Dosáhla jsem smíření.. odpuštění..

Cestou, za účelem „vyčištění hlavy“, jsem se zastavila na hřbitově.. Všude kolem klid.. mír.. absolutní ticho.. Stála jsem tam.. dívala se na náhrobek.. pak jsem zapálila dvě svíčky.. A někdy v té chvíli mi došlo.. že odpouštím.. Rok po její smrti.. odpouštím všechno, co kdy mezi námi bylo a čím mi ublížila. Ne, neměla jsem ji ráda za to, jak se chovala.. jak rozbíjela vztahy v rodině.. za její intriky.. Nemohla jsem se přes to přenést a tak jsem se jí co nejvíce vyhýbala a přišla jen, když potřebovala opravdu pomoc. A pak jsem to byla já, kdo ji našel.. Maličkou.. nehybnou.. u okna na zemi.. blízko její postele.. kde měla svůj svět.. Svoje sny. Neměla lehký život, vím to.. Ale ani to jí nedávalo právo na věci, které dělala. Tehdy mi jí začalo být poprvé líto.. Opět jsem si podala ruku s bezmocí. Nemyslela jsem, že se kdy smířím. Ale dneska to přišlo.. a v mojí duši se rozhostil klid..

Jak jsem tak pozorovala náhrobky.. v duchu jsem si říkala.. „holka.. máš svoje sny, myšlenky a touhy.. a nikoho to nezajímá.. Jednou skončíš přesně na tomhle místě.. a nikdo si na tebe ani nevzpomene.. Přijde někdo další.. bude mít svoje sny .. svoje myšlenky a nenaplněné touhy.. a bude si říkat to samé, co ty tady.. a pak.. i jeho čas se nachýlí.. a svět zapomene..“ Proč..? Proč jsme na všechno tak sami.. ? Proč se bojíme, říct si o pomoc.. když se propadáme dolů..? Proč se bojíme natáhnout ruku a podat ji tomu, kdo ji možná právě potřebuje.. ? Proč?? Sakra, proč?!!

Zpátky jsem šla okolo polí.. bylo sychravo, ptáci zpívali a já se opět ponořila do svých myšlenek.. A najednou jsem se začala strašně smát. Vzpomněla jsem si na jeden hloupý klip na internetu.. a dostala jsem totální záchvat smíchu.. klidně tomu říkejte „výtlem“ :) I teď, když na to vzpomínám.. musím se pousmát.. A tak jsem šla.. osamělou krajinou.. se svou osamělou duší.. doprovázenou jen cvrlikáním ptáků.. a znovu a znovu propadala v smích.. A pak.. pak mě to najednou přešlo..

Vzpomněla jsem si na kamarádku Peťu.. Jak jí asi bylo, když umírala.. Proč jsem stála ty poslední dny stranou i když jsem na ní denně myslela???! Proč jsem měla pocit, že jí, ani její rodinu nesmím obtěžovat v tak těžkých chvílích..?. Proč jsem jí znovu aspoň neřekla, jak moc ráda ji mám? Měla sílu si to aspoň přečíst? Proč, proč, proč, sakra! Prooooč?!

Chybí mi. Všichni mi chybí.

Jsem blázen. Umím se smát, umím plakat, sním.. i když bdím.. Stále po něčem toužím.. a přitom vím.. že ať uděláme cokoli…………..



…………………………………………… na některé věci zůstaneme jednoduše zcela sami..