Nemůžu se rozpůlit

Nikdy mě nenapadlo, že se mě tohle někdy bude týkat. Vždycky jsem to poslouchala jen od druhých. Nářky kamarádek, jak jejich máma nesnáší jejich kluka a nadávání kámošů na matky jejich holek. Všechny ty vtipy o nesnesitelné tchýni..

Moje máma většinou neměla problém s nikým, koho jsem si kdy přivedla domů. Ať už jsem měla období, kdy jsem si domů vodila o dost starší muže, než jsem byla já sama, nebo když jsem měla období, kdy u nás doma bylo přelesbeno.. Máma byla prostě v pohodě. Do ničeho mi nemluvila, občas mi řekla vlastní názor, ale nikdy nebyla na nikoho nepříjemná, nebo přímo až vysazená a nesnášenlivá. Na některý holky se ptá do dneška..

S Radkem je to jiný. Ze začátku bylo všechno fajn. Asi hlavně proto, že jsem většinu času trávila u Radka a on k nám chodil spíš jen tak na návštěvy, někdy delší, někdy kratší.
Teď bydlíme všichni společně.
Sice máme všichni svůj pokoj, teda mamka má svůj, já ho mám samozřejmě s Radkem společně, ale když se někdo nepohodne, ten třetí to prostě slyší. Radek není andílek, je docela agresivní a pro silný slova nechodí moc daleko. A ani já ne. To, co doma občas probíhá, se už ani nedá nazvat Itálií, ale spíš menším soukromým peklem. A která milující matka by tohle za dveřmi svého pokoje chtěla dobrovolně poslouchat, aniž by neměla alespoň krapet mateřského pudu, zastávat se své dcery před tím hrubým a sprostým individuem, které si neváží toho, jak se o něj její dcera stará?? Asi žádná. V tom bude ten kámen úrazu.

Miluju svojí matku a nikdy bych jí neopustila. To znamená, že když mě bude milovat nějakej chlap, bude muset skousnout, že s náma bude bydlet i moje matka. Nikoho nenutím, aby ji měl rád taky, aby se jí věnoval, aby si jí všímal. Nemusí. Ale musí pochopit, že hodlám být spravedlivá a jen proto, že ho miluju, nehodlám si při každém konfliktu vybírat jeho stranu. Nikdy to nebude on na úkor mé matky. Kdybych si měla mezi nima vybrat, s kým zůstanu, vždy to bude ona.

Snažím se být spravedlivá a když se mi něco nelíbí, nemám problém to sdělit pěkně od plic, komukoliv. I mé matce. Ale prostě..nemůžu se rozpůlit. Nemůžu sedět na dvou židlích současně. A nemůžu si notovat s nima oběma současně jinou písničku.
Byla bych fakt děsně spokojená, kdyby si ti dva rozuměli zase jako dřív, ale to už se prostě nikdy nestane. A pokud to bude nezbytně nutné, sbalím nás dvě a Radka opustím. I kdyby to měl být poslední chlap, kterýho bych mohla mít v životě ještě ráda.
Samota není žádná tragédie, věřte mi. Ale zradit vlastní krev, to je hnus.
Horší než samota je spíš situace, kdy doma musíte přemýšlet, komu víc vyjít vstříc, koho se zastat, na čí stranu se přiklonit.
Kdyby bylo tak jednoduchý, sebrat se a jít, tak už jsem to asi dávno udělala.
Někdy mi hlavou prolítne myšlenka, že jsem si nevědomky (?) vybrala chlapa, který se ke mně chová stejně, jako se kdysi choval můj otec k mojí mámě. To mě dost děsí.. Ale to už je jiná kapitola.