Co je to... zemřít?

Poslední rok mě zavedl na úskalí uvědomit si, že se musím spoléhat sama na sebe, nehledět tolik, co si myslí druzí, vážit si toho co mám a zbavila jsem se pocitu, že já mám všechno nejhorší a všichni ostatní se mají líp, jak zpívám v jedné své písníčce “že je u sousedů zelenější tráva”. Často přemýšlím nad smrtí. Hrozně mě štve, že se o tom nechce nikdo bavit. Jako by to bylo nějaké tabu společnosti. O tom pomlčíme. Dřív si lidé vymýšleli rituály mrtvých a na vše co se v přírodě děje, si vymýšleli teorie plné fantazie. Ale dnes? Většina lidí v České republice jsou ateisti a vlastně i věřící podlíhají konzumnímu nastavení. Užívej si svého života a nakupuj, protože náš život je o penězích, o tom kolik si toho můžeš dovolit! Smrt tady někde kolem nás je, ale nad tím nepřemýšlej. Nepřemýšlej nad tím, co po tobě zbyde. Jak se v tomhle prostředí budou mít tvoje pravnoučata.
Zajímavé je, že člověk může znát spoustu citátů, motta a jiných filozofických znalostí. Může je dokonce považovat za takové, podle kterých se řídí. Ale většinou je pochopí, až si je prožije. Až si vyzkouší danou situaci na vlastní kůži, pochopí, co tím autor opravdu myslel. Když mi v červnu umřela moje nejmilovanější babička, připadala jsem si na to tak nepřipravená! Bylo jí teprve 68 let a ten den jsem u ní byla na obědě, byla zdravá, čilá, ráno posekala dřevo a večer umřela na infarkt. Asi jsem před tím nevěřila, že se to může někdy stát. Jo jasně, lidi umírají, ale ne ti kolem mě sakra! Najednou jsem jasně viděla před očima, jak je všechno pomíjívé. Začala jsem (možná až moc) lpět na tom, abych si užívala své rodiny, přítele a blízkých. Protože pak přijde taková rána z nebes a odejdou bez rouzloučení? A pak tady najednou budu sama trčet se vzpomínkama na minulost, když tady ještě semnou byli? Chci moc cestovat a nevzdám se svých plánů, ale najednou jakoby mě něco přidrželo při zemi a řeklo mi, že se vždycky vrátím sem. Tady jsou moje kořeny. Potřebuju svou rodinu, nejbližší! Zasekla jsem se v pocitu, že tady pro ně musím, MUSÍM tady pro ně být!!! A není to moc výhodný rozpoložení v období, kdy jsem nastoupila do prvního ročníku na VŠ a měla bych být komunikativní a seznamovat se. Mám spíš náladu uzavřít se do sebe a držet pevně za ruku ty, které miluji.
Dokud jsem si neprožila tuhle skutečnost, brala jsem smrt jako jasnou věc, nad kterou nemá moc cenu bádat, nic s tím nenaděláš. Ale nevěřím, že se člověk prostě jen tak vypaří. To přece nejde! Kde je? Druhý den od babiččiny smrti jsem se procházela lesem, kde chodila ráda i babička a na velké louce uprostřed stál čáp a díval se na mě. Chodím tam často a nikdy jsem celkově v tomhle lese, louce ani vesnici neviděla čápa. Věřím, že to bylo rozloučení babičky. Často se mi o ní zdá a povídáme si a pak se vzbudím a mám dobrou náladu, jakoby semnou opravdu byla.
Najednou hrozně lituji, co jsem jí kdy řekla a kdy jsem tam měla zůstat dýl a víc ji navštěvovat. Ale proč jsem si to neuvědomovala předtím? Kvůli své víře v nesmrtelnost svých blízkých lidí? Haha, Terko.
Nevěřím, že duše zmizne ze světa. Vždyť tolik lidí pociťuje i po smrti přítomnost blízkého. Nebo opravdu žije jen “v naších srdcích”? Jak tady může v jednu minutu někdo být a v druhou se odsud vypařit?
Linda Goodmanová (velice uznávaná astroložka, která napsala také výborné “Znamení lásky” nebo “Sluneční znamení”) ve své knize Hvězdné znamení vysvětluje, že je otázkou času a to kratšího, než si někteří můžou myslet, než se lidé naučí zachovávat své fyzické schránky (těla) a budou se dožívat stovek let. Dokonce v mnoha stránkách podrobně vysvětluje, jak je to možné a jednoduché! Že prý nyní přechází naše duše z jedné schránky do další a takhle se učí a vyrovnává svou karmu, ale jde zvládnout tento koloběh duše a jejích zkušeností i v jednom těle. Ale to bychom se museli dostat i do svého podvědomí a mít povědomí, čím jsme byli v minulých životech a být už tak nějak hmm osvícení, ve vyšším spiritualním stádiu. Ale to mi připadá na jednu stranu smutný a naprosto mimo chápání dnešních lidí. Ale nedivila bych se, kdyby k tomu jednou lidstvo dospělo. A navíc se zde nabízí otázka: pokud se převtělujeme z duše do duše, jaktože před našim letopočtem zde bylo o tolik méně lidí než dnes? Odůvodňuju tím nesmyslnost tvrzení o koloběhu karmy, nebo se duše rozdvojují, roztrojují a my jsme pro to čím dál více rozpolcení?
Na konec bych zde opsala krásné proroctví O smrti od mého oblíbeného Chálila Džibrána:
Pak promluvila Almitra a řekla, A nyní bychom se chtěli zeptat na smrt.
A on pravil: Chtěli byste poznat tajemství smrti. Ale jak ho můžete nalézt, jestliže nehledáte v srdci života? Sova, jejíž k noci poutané oči jsou ve dne slepé, nemůže odhalit tajemství světla. Pokud skutečně chcete spatřit duch smrti, otevřte své srdce dokořán tělu života. Neboť život a smrt jedním jsou, tak jako jsou jedním řeka a moře. V hloubi vašich nadějí a touhy spočívá tiché poznání toho, co bude následovat. A jako semínka spící pod sněhem, sní vaše srdce o jaru.Věřte těmto snům, neboť v nich je ukryta brána do věčnosti. Váš strach ze smrti je jen bázeň pastýře stojícího před králem, jehož ruka se pochvalně dotkla jeho ramene. Neskrývá se v pastýřově bázni radost z toho, že se mu dostalo pocty od samotného krále? A uvědomuje si ještě vůbec, jak se chvěje? Neboť co jiného znamená zemřít než stát nahý ve větru a rozpouštět se v slunci? A co jiného je poslední vydechnutí než osvobození dechu od jeho neúnavných přílivů, aby se mohl vznést a rozletět a hledat Boha v nekonečnosti? Jen tehdy, když pijete z řeky ticha, můžete skutečně zpívat.A když dosáhnete vrcholu hory, pak teprve začnete stoupat. A když si země vyžádá vaše údy, až tehdy začnete opravdu tančit.