Štítkovači

Jsem tak unavená, tak otrávená světem škatulek a sebedefinic. Lidskou iluzí, že když na sebe nalepim jméno a zastrčim se do šuplíku, budu existovat, budu mít význam, budu patřit. Oštítkovat realitu, dát jí hranice, omezit vlastní osobnost na soubor akceptovatelných vlastností pro konkrétní sociální skupinu, pro nadpis, esej bez poznámek pod čarou. Slovní spojení jako guilty pleasure, konverzace zahlcený "stydím se, že se k tomu vůbec přiznávám, ale.. ". Potřeba obhájit vykročení ze svýho kruhu, dát důvod odbočení z předdefinovaný trasy. Omezit se na určitý spektrum filmů, limitovaný zájmy, nulovou ochotu pohnout se vpřed, vymanit se z otagování, roztrhat svojí igelitovou bublinu, vybudovat průchody ve svejch zdech. Naše myšlení je omezený okovama, který jsme mu sami nasadili, v neuvědomělý snaze usnadnit světu okolo sebe popis sebe sama, a v mnohých případech vlastně i sobě samým. Limitujeme neomezenost inspirací a influencí zbytečným přeštítkováváním, ohraničováním, teorie dává návod na praxi místo stavění základů, od kterých se odrážet dál.
Jsme všeobsáhlí. Jsme všechno a nic, jsme psychopati a teroristi, nad kterýma ohrnujeme nos při večerním sezení u zpráv, jsme doktoři a ajťáci a puberťáci ze seriálů, do kterejch utíkáme před zodpovědností, jsme šéfové i podřízení, jsme rodiče i potomci, jsme náladoví a přecitlivělí a přitom prázdní, jsme filosofové, romantici i cynici, věrozvěstové i pohani, jsme to i ono, jsme všechno, když si to dovolíme být.
Posunout hranice. Vyzvat sebe sama. Zpochybnit se a všechno to, co nás má představovat, pojmenovat, zjednodušit, omotat definicí.

Nejsem svůj odraz v zrcadle. Jsem to, co v něm chci vidět, co mu chci dovolit.

Fénix.