Imprese

Ručička tikajícího budíku se líně pohupovala někde mezi třetí a čtvrtou ráno. Za okny tichého bytu panovala jarní tma. K prvním ranním paprskům zbývaly asi dvě hodiny. Čas nikoho. Meziprostor pro sny a noční můry. A že ta dnešní byla výživná. Nejdříve propadla králičí dírou jako Alenka. Místnost, kde měla najít koláček se známým „Sněz mě!“ však zachvátily plameny a ona mohla jen v kouzelném zrcadle pozorovat, jak se její zlatavě rezavé vlasy mění v popel. „Stejně jsi nejkrásnější na světě, Alenko.“ Prohlásilo ironické zrcadlo. Jeden by řekl, že by to na solidní zlé sny mohlo stačit. To by se však nesmělo její podvědomí vyžívat v sadismu. „Ne, ještě tě musím potrápit,“ pomyslelo si, když se k jejímu ohořelému tělu připlazil had albín. Jeho již tak úzké zorničky se ještě zúžily, posměšně zasyčel a –
„To již bylo příliš. To by mohlo pro dnešek stačit. Již tak jsem se postaral o to, aby z již tak osekaného spánku zbylo ještě méně.“
„Jsi hrozná svině.“ zkonstatovala myšlenkové pochody jejího podvědomí královna Mab, kousla se do rtu a odplula do počínajícího rána.
Když klíče posledních opilců spokojeně usnuly v klidném bezpečí věšáků, převalila se zlatavá zrzka na druhý bok a došla k závěru, že pro dnešek má svých niterných hororů plné zuby. Budík ukazoval něco po páté, když stála na balkoně a poctivě snídala. Vůně kávy se linula ulicí. První ranní ptáčata spěchala do práce, nad městem se vznášela oblaka mlhy a halila tovární komíny, výškové budovy a tlumila počínající hluk.
„Jaký asi bude dnešní den?“ Proběhlo jí hlavou někde mezi první a druhou cigaretou. Mlha zhoustla. Zaklapla za sebou balkonové dveře. Potemnělý byt skýtal kouzelné útočiště. Chvílemi se v něm cítila bezpečně, nechtěla již nikdy odejít.