Nadílka Jindruch

Jsi

Jsi sen
i když je den
stačí přivonět jen
srdce buší, chce z těla ven
natáhni dlaně, klidně si ho vem

Jsi den
i když je noc
a já pátrám proč
proč chci tě tak moc
odejdeš-li kdo přijde mi na pomoc

Jsi noc
co žár chladí
znavenou duší hladí
já v oděvu a přesto nahý
pohlédneš na mně a zblázním se záhy


Vzkaz

Jak ti říct,
když teď spíš
a oči tvé jsou zavřeny,
že rád tě mám,
že po tobě toužívám,
když bdím,
zatím co ty sníš.

Na tebe myslívám,
a ty to víš,
když sebe do slov dávám,
na papír kladu,
sním, 
že budu u dveří,
až k tobě doletí,
ten vzkaz, to malé objetí.


Čas

Kapky dnů odtávají z roku,
zdánlivě pomalu,
kap…, kap…,
v pramíncích týdnů stékají
do kaluží vzpomínek,
měsíců toku,
do moře času,
zbude miň než bys řek.


Konec

Co cítím -
chtěl jsem ti jen říci,
... nevnímáš, 
na všechno předem znáš odpověď,
jako bych nebyl,
tvé srdce změnilo se v led.

Cokoli - 
co nosím teď v srdci,
vadí ti,
bez důvodu jímá tě zlost,
jako bych nemiloval,
prázdnota, jsem nezvaný host.

Přesto - 
navždy máš v mém srdci místo,
hmm, pochybuješ,
vím, ve tvém je teď plno,
stává se to..., nevyčítám,
odcházím, teď už je to jedno.

Jen jsem chtěl - 
jak to říct??...
... nejsem nepřítel.


Plán

Hledě na tvou šíji, 
kde končí trička lem,
dva kopečky smyslné, 
pod látkou ukryté,
chci vzít je v plen.

Promýšlím smělý plán,
jedna ruka zprava,
moment překvapení,
druha ruka zleva,
do útoku touhou hnán.

Opěradlo staré židle,
ruku vede k cíli,
levý voj od boku,
zastaven v podpaží,
pravý pak v zajetí pad.

Běda, jsem odhalen,
odveta sladká,
manévr úhybný,
bojištěm něžným,
přilétla facka.


O stanování

Za svítání,
na pasece, 
v rose ranní,
ležíme unaveni,
slastí spoutáni...
Jelen na to kouká udiveně,
i se svou laní,
obsazeno, 
kde věnovat se chtěli milování.


Samota a osamění

Samota - ta dcera klidu
kolébá tě v náručí,
zavři oči a rozjímej,
nebo klidně spi.

Osamění je dítě smutku
obdaří tě bolestí,
uteč ani nezhasínej,
běž kamkoli za štěstím.


Den s nocí

Když den s nocí se snoubí,
a čas obléká šat plný hvězd,
mé srdce po tvém touží,
nechám se na vlnách snů nést.

Když pak končí noci vláda,
čas do truhlice hvězdy skládá,
kamsi odplouvá mé snění, 
zůstává jen viček jemné chvění...

Po líbání...
Po objetí...
Po milování..


Paralelní světy

Unaven, vystupuji z vlaku,
to k půlnoci pomalu sklání se čas,
zamyšlen po celodenním chvatu,
nevnímám setmělou ulici, ticha hlas.

Cestu znám a daleká není,
však vede mě tam, kde vládne strach,
to místo osud navždy mění,
zbloudíš-li a nevyhneš se potkání v tmách.

Umlčím intuice varování,
doma chci být, do peřin slastně ulehnout,
nevěřím babskému povídání,
kdo v noci chladné chtěl by mě přepadnout?

Však tato noc je jiná!
Já nadutec, pohrdal jsem tím co jiní znají, 
že brány světů cizích otevírá,
oparem tajemství magie bytostí zlých se halí!

Teď nohy k dlažbě přikovány,
strnule, bez dechu, hledím na hřbitovní zeď,
v uších hlas jak krákorání vrány,
vybízí mě úlisně: "do mlhy chladné teď hleď".

Plíživý opar do očí se vpíjí,
hlava bez těla blíži se, zrak nelze odtrhnout,
pohledy střetnou se, její oči žijí,
snaží se nezvány až na dno duše dohlédnout.

Tak tady mě máš, hle,
teď uvěříš snáz, že není jen svět co znáš,
rozptýlím pochyby tvé,
marně se bráníš, marně nad osudem svým lkáš.

Pak se hlava přiblížila,
já cítil jsem její mrtvolně páchnoucí dech,
na ústa mě dlouze políbila,
a s chechotem zmizela ve hřbitovních zdech.

Slunce už vysoko stálo,
když v to jasné ráno jsem oči ztěžka otevřel,
snad se mi vše jen zdálo,
na stole zbytky jídla co jsem večeřel.

A přeci se něco změnilo,
na stěně podivný tvar, to nových prasklin pár,
se nenápadně spojilo,
ten obraz znám, ta tvář..., jímá mě hrůza a zmar.

Jsem jedno tělo, dvě duše,
po nocích hlasům ostatních naslouchám,
již nesměji se předtuše,
že realita našich dní nepatří jen nám.