Mrtvé skály- Jezero smrti

Vzbudil jí hluk. Oblékla si lehký župan a vyhlédla z okna. Dole u jezera hořely ohně.
„Niki?“ zavolala do tmy. Odpovědí jí bylo jen ticho.
Dotápala k posteli a zapálila svíci. Přešla na druhou stranu pokoje, kde byla postel, ve které její společnice spávala. Byla prázdná, peřiny rozházené, jako by tam proběhl nějaký boj. Ale to by přece slyšela!
Znovu se ozval zvuk, který jí vzbudil. Byl to nadšený jásot. Hedvika přeběhla k oknu. U jezera, kde byla židle pro čarodějnice, se v držení dvou mužů zmítala dívka s černými kudrnatými vlasy, oblečená byla jen v noční košili, jejíž ramínka jí padala z ramen, jak se divoce zmítala a něco vykřikovala.
Pak se jejich oči setkaly. Hedvika si vyděšeně uvědomila, že je to Niki, její společnice, kamarádka, kterou milovala stejně jako svou sestru.
Nezdržovala se. Srdce jí v hrudi bilo jako o závod. Vyběhla ze dveří. Probíhala chodbami. Takhle rychle ještě nikdy neběžela. Rohy míjela jen o milimetry, schody brala po dvou, po třech. Prořítila se halou v přízemí a vyběhla z hradu. Běžela po cestě posypané ostrým štěrkem. Nevnímala, jak ji řeže do nohou. Nesmí ji zabít! To přeci nemůže dovolit!
Plíce se jí námahou znovu a znovu rozpínaly, sotva sípala. Ale ještě zrychlila. Konečně se blížila k rozvášněnému davu, který se nakupil kolem loučí u břehu jezera.
„Z cesty!“ řvala a prodírala se davem.
Když si lidé všimli, že je to jejich princezna, ustupovali jí z cesty sami. Utvořila se před ní ulička. Dav ztichl. Běžela dál, i když věděla, že je pozdě. Vyklopýtala z davu a zarazila se. Niki nikde neviděla. Najednou spatřila u břehu stín, který se podobal lidskému tělu. Srdce se jí málem zastavilo. Nohy se jí třásly. Šli přímo k tělu. Stále z něho crčela voda. Z očí jí vytryskly slzy. Nezvládla to. Od těla její kamarádky jí dělilo jen několik kroků.
Někdo jí sevřel paže a odtáhl jí zpět k hranici davu. Hedvika ječela, zmítala s sebou a plakala. Snažila se dostat z jeho sevření.
„Pusťte mě!“ zaječela znovu a násilím se vytrhla z mužovy náruče. Rozběhla se přímo k tělu. Plakala, třásla se a nedusila v sobě vzlyky ani vztek. Pohladila svou mrtvou společnici po zbledlé chladné tváři.
„Jak jsem to jen mohla dopustit…“ šeptala a třesoucí se rukou odhrnovala prameny mokrých vlasů z její tváře.
Prohlédla si ji. Kolem krku jí visel zlatý řetízek, který si na důkaz přátelství nechaly udělat pár dní po tom, co se tu ocitly. Bílé prádlo na spaní měla díky vodě přilepené těsně k tělu, objímalo její štíhlé boky. Pohladila jí po paži.
„Princezno?“ ozval se mužský hlas.
Hedvika zvedla oči. Měla e zarudlé od pláče a pálily ji. Ten, kdo ji oslovil, byl kat. Muž v černorudém rouchu s kápí nasazenou hluboko do čela. V rukou třímal sekeru, s kterou se chystal setnou dívčinu hlavu, aby měli jistotu, že se čarodějnice už nikdy neprobere.
Spražila ho pohledem: „Nechte mě být!“
„Byla to čarodějnice,“ pravil klidně ten muž a stáhl si z hlavy kápi. Odhalil tak svou zjizvenou tvář.
„Ona nebyla čarodějnice,“ vzlykala a znovu se sklonila k mrtvému tělu, políbila mrtvou dívku na čelo.
Něčí ruce jí znovu zvedly na nohy a táhly ji pryč. Ječela, zmítala se, ať ji pustí. Ale ruce jí držely příliš silně. Hedvika se utišila. I dav se utišil, když takto viděl svou princeznu.
Kat se pomalu blížil k tělu. Zastavil u něho a zvedl popravčí sekeru vysoko nad hlavu.
„Ty zvíře,“ zavyla princezna.
„Co jste říkala, výsosti?“ zarazil se kat.
„To tys jí zabil!“ zaječela a vytrhla se svému vězniteli.
Ten nápor jejího vzdoru nevydržel a ona se mu vymanila. Popadla jílec jeho meče a tasila mu ho od boku. Jílcem jeho vlastního meče ho poslala k zemi. Využila jeho překvapení.
Kat rychle znovu zvedl sekeru do vzduchu.
Hedvika se k němu s křikem rozběhla. Teď byla vděčná, že se věnovala šermu a bojům, když byla mladší. Meč byl sice trošku těžší, než si myslela, ale i tak s ním dokázala bezpečně manévrovat. Udělala otočku, aby meč získal větší sílu a sekla kata do ruky. Síla úderu mu přelomila kost vedví a sekera mu spadla za záda. Princezna mu s jekem prořízla hrdlo. Okamžitě vytryskla krev a celou ji pokropila. Vrhli se k ní strážní, chtěli ji od toho odtáhnout. Mysleli si, že princeznu jen zasáhla smrt její přítelkyně. Ale byli si jistí, že je čarodějnice, i když při zkoušce nevyplavala.
Ale Hedvika toužila cítit krev. Její vlastní jí vřela v žilách, toužila zabíjet! Zabít a pomstít tak Niki! Neměli důvod ji zabíjet.
Vojáci k ní přiběhli, ani netasili meče. Ale to byla chyba. Hedvika se znovu a znovu rozmachovala mečem a posílala další a další těla vojáků k zemi. Ona sama, jindy křehká dívka, dnes však hnána hněvem, zdrcená smrtí své přítelkyně.
Po chvíli se k ní přidali i dva mladí muži. Princ Adam a rytíř Petr, který chránil Niki. Vojáci už tasili meče, ale stále jich byla přesila. Trojice byla stále víc zatlačována k tělu a břehu jezera. Všichni tři byli zbrocení krví, ale většinou to nebyla jejich vlastní. Utržili jen malá zranění.
„Když jsme se dozvěděli, co se děje, rychle jsme sbalili to nejpotřebnější a o kousek dál stojí naši koně,“ zakřičel princ Adam a odrazil útok dalšího vojáka.
„Jdeme,“ zavelela Hedvika.
Petr se otočil k tělu jejich padlé přítelkyně: „Kryjte mě!“
Oba dva ho kryli. Petr sebral bezvládné tělo ze země a hodil si je přes rameno. Nemůže jí tu přeci nechat.
Konečně se probojovali pryč z davu a rozběhli se ke koním připoutaným u stromů na kraji lesa. Nasedli na ně a ujížděli z toho strašného místa.