Černá a černobílá

Včera přijela sestra z tábora. Já jsem byla venku a přinesla jsem v pytlíku hrášek. Abych vysvětlila: Já i sestra jsme každá úplně jiná. Já jsem po otci a ona je po matce.
Já mám blond vlasy rovné jako hřebíky, modré oči a výrazně ženskou postavu.
Ona má tmavohnědé až černé vlasy, hnědé oči a vysloveně sportovní postavu.
Koukaly jsme na televizi a tam byla zrovna reportáž o demonstraci proti romům. Nevěřícně jsem kroutila hlavou, v myšlenkách si říkaje kam jen ten svět spěje.
Sestra se otočila s tím, že by to udělala taky.
Rozhodla jsem se jí položit pár otázek:
"Ivanko, představ si situaci: problémovej nepracující rom/cikán. Co uděláš?"
"Zabiju ho!"
Pokrčila jsem rameny a pokračovala:
"Problémový nepracující běloch. Co uděláš?"
"Nic, to je přece v pohodě."
Zavrtěla jsem hlavou:
"Problémový nepracující vietnamec."
"Ty nemám ráda, zabiju ho."
Už jsem se začala mračit:
"Problémový nepracující černoch."
"Ty mi nevaděj, nic neudělám."
To nic, ale tady jde o princip. Ona o sobě prohlašuje, že je rasistka, což je špatně!
Neměla by mít problém jen s romy a s cikány! Stejný problém by přece měla mít se všemi lidmi, kteří dělají problémy a nepracují! Ale agrese a rasismus jsou maší metlou, aspoň já to tak vnímám... Položila jsem jí poslední otázku:
"A proč bys to udělala?"
"Protože by to udělali i všichni ostatní!"
Zamračila jsem se a snažila se jí to vysvětlit. Všichni by to neudělali. Protože já bych to neudělala, protože by to neudělala i spousta dalších lidí, které já znám. Ale byla to marná práce. Moje čtrnáctiletá mladší sestra je právě ten případ ovlivnění společností.
Já nikdy oblíbená nebyla a nevadí mi to. Ale sestra ano a ovlivnilo jí to. Stala se z ní typická tuctová holka, čhož jsem se bála. Nic si ode mě nevzala. Už má za sebou i první plastiku. Ale ne, že by to chtěla sama. Trošku jí odstávaly uši. Když jsem se jí zeptala, proč šla na tu operaci, odpověď byla, že se jí kvůli tomu ostatní smáli, že chce být jako oni. Zděsila jsem se. Často se sestrou hádáme, ale já se opravdu snažím s ní vycházet. Z nás dvou je ona ten mazánek. Já ne. O ní se vždy mluvilo, protože je dobrá ve sportu. Ale už teď mě děsí, co by se z ní mohlo stát.... :(

A dnes mě vyděsil mámin přítel. Řval na ní, na malou i na sestru. Já se držím dál, už nemám pocit, že sem patřím, i když se snažím ho najít. A to jen proto, že děda nechává venku o chlév opřené lopaty a jemu se to nelíbí. Sestra se ho zeptala, jakým autem pojedeme. A on řekl, že tím červeným (žel bohu jsou červená obě) a on začal řvát, že tím jeho, ale že jeho jsou obě. Udělalo se mi z něho špatně. Musím se přiznat, že jsem ho nikdy neměla ráda a asi ani nikdy mít nebudu, ale co nadělám, stává se.... Jen mě to pořád zařáží.

Sleduji okolí a vidím spoustu věcí, která by mohla být jinak. Ale nebude. Proč? Také bych to ráda věděla. Možná proto, že lidé se nebudou chtít změnit....