Prokletá

Prokletá

Tvé rty jsou jed,
už po prvním polibku
ti slabší padají,
vícekrát se neprobudí.

Tvá ústa jsou branou do pekel,
přes to každý touží ochutnat je
-vypít až do dna.

Ňadra tvá jsou hořkost sama,
dmou se plna jí,
tou dusíš své oběti
ve svém objetí.

Tvé srdce je jak blok diamantu,
ne- ten umíme zpracovat,
spíš cizí hmota z vesmíru,
tak tuhá a neznámá.

Oči jsou tak ledové,
když odevzdaně hledí do cizích,
že i led se před nimi se stydí,
i tekutý dusík pod nimi mrzne.

A slzy… Ty jsou kyselina,
která dopadá na tvář neviňátek,
pak vzplanou poslední touhou,
po tvém hříchu,
za ten ty však zabíjíš.

Tvé útroby zvou k vláčnému hříchu,
jsou však posledním přáním utopence,
který vkročil
-a už se nevrátil.

Tvé ruce zdobí plno šperků,
ale místo prstenů
na prstech se ti oběšenci pohupují
s nenaplněným přáním
tě vlastnit.

Na prsou hřeješ si
míst hada umělce,
který svým chladem
vzdáleně se podobá tvým očím.



Tělo tvé je převlečený
slizký had s chladnou kůží,
ale vlníš se,
když jeho rukám podléháš.

Přesto tvá krása je sama smrt,
že plaše vyhlížíš je jen mýtus
všedních dní,
kterés utopila ve svých očích.

Povahu máš prokletou,
když přináší smůlu tobě
i tvému okolí,
když k sobě oběti lákáš.

Tam, kde dýcháš,
ostatním se vzduchu nedostává,
když do plic vzduch nasáváš,
ostatní se ve tvé přítomnosti dusí.

Jsi zlá,
maskuješ to dívčí tváří,
tvé rty jsou jedem
a ústa branou do pekel,
-rozumní se jí vyhnou.

Tvá ňadra jsou hořkostí samotnou
a srdce z neznámého kamene,
v útrobách tvých se člověk ztrácí,
když další oběť vyhlížíš
očima jako studánky
a po obzoru plna touhy hledáš.