ZÁPIS Z VIPASSANY aneb jednou určitě

ZÁPIS Z VIPASSANY

Vše, co jsem si chtěla poznamenat bezprostředně po opuštění Vipassana centra, jakoby bylo nenávratně pryč. Slova, která zvolím teď, jsou současná. Díky Vipassaně jsem pocítila klid v mysli a lásku v srdci.Takovou rovnováhu, která dodává rovnováhu věcem a lidem kolem nás. Pochopila jsem, že být šťastná je možné a člověk k tomu potřebuje jen sám sebe. Cesta k tomu mít a cítit sám sebe, je ovšem delší než jsem čekala. Ovšem! Očekávání jakéhokoliv druhu brání úspěchu. Brání rovnováze. Brání.
Vipassana je technika, která nás učí vidět věci tak, jak jsou a takové je i brát. Bez zbytečného vypětí, bez touhy a bez odporu. Během prvního týdne na „svobodě“, či-li od ukončení kurzu, jsem byla šťastná a šťastnější. Dokud nepřišel první „problém“. Jde to, dokud se nestane cosi, co člověka vyvede tzv. z míry. Pocit klidu vymizel. Víra v cestu však zůstala. A to je velký zisk.
Ve světě chráněném zdí, ve světě, kde se člověk nemusí starat o nic jiného než o své vlastní bytí a to formou cítění, v takovém světě, kde vám v předem určenou hodinu naservírují jídlo až pod nos, v tomto nereálném, umělém, ale vzácném světě, je snadnější být sám sebou a tudíž žít naplno. Každým okamžikem, každým pohybem, který člověk udělá, si uvědomovat sám sebe. Máte-li kdo možnost, věnujte si tento čas, uskutečněte jakoukoliv meditaci, která je vám dostupná. Stojí to za to.
Návrat do skutečného světa je však těžký. Ostatně stejně jako celý pobyt ve Vipassana centru. Důležitá je ale zkušenost. Ať už člověk věří v jakoukoliv filozofii či náboženství, vždy máme všichni jedno společný. Žít, užít a prožít náš život, který nám byl nadělen. Bohužel si ho většinou člověk představuje jinak než je. A to je základní kámen, na němž stojí naše nespokojenost, špatné nálady, rozmrzelost, deprese, problémy. Naše vlastní představivost nám brání být šťastný. Holka s malým zadkem, touží po větším poprsí, ta s velkým zas chce malá prsa, ten chce tohle, tamten ono. A všichni říkají, „kdyby“, „tak by“, a „jednou určitě“.
Ano, jednou určitě! Jednou určitě budu šťastná a spokojená....až to a to se stane, až ten anebo onen mě bude milovat, až to či tamto budu mít. Všichni to říkají, a přitom mají svou zkušenost, že život a štěstí takhle nefunguje. A pokud ano, je to jen dočasné, než vznikne potřeba zas něčeho jiného, dalšího.
Například můj příklad: Momentálně sedím v jakémsi poloprázdném baru Marti ve španělské vesničce Rasquera a čekám na příjezd kamaráda, který mě odsud odveze tam, kam mám od rána namířeno. Falset. Nebyla jsem se tam schopná dostat včas sama a tak jsem musela požádat o pomoc dvě různé skupiny lidí. Sedím tu a v hlavě se rodí paranoia. „Je to opravdu ok, že jsem je otravovala svojí potřebou, svým problémem? Je to ok, že lidi kolem mě zatahuji do svých problémů? Mohla jsem celou věc vyřešit jinak? Lépe?“ Ano, možná mohla. Přinejmenším nešířit kolem sebe negativitu ve chvíli, kdy začalo být zřejmé, že můj původní plán, jak se dostat „domů“, se nepovede uskutečnit v daném čase. Podat se okolnostem a u toho se smát. Zkrátka požádat lidičky o pomoc s úsměvem na tváři a ne s tichou výčitkou, že kvůli nim se výlet protáhl, že dobře věděli, že potřebuji být za světla doma atd. Zkrátka přijmout novou skutečnost tak jak je a nešířit nervozitu kolem sebe.
Strávila jsem s těma francouzskejma lidičkama, nádherný týden plný pohody, smíchu, dobrého jídla, klidné atmosféry. Dnešní výlet byl naplněn stejnými aspekty jako celý týden předtím. Proč tedy pohodovost a poklidnost těchto lidí, po celou dobu mě blízká a milá, se ve chvíli mého vlastního spěchu, změní v důvod ke zlobě, k nervozitě, stresu a obviňování. Everything is changing
Everything is changing
Everything is changing
Everything is changing
Everything is changing

A já se ptám! „Na čí straně je chyba?“
A já si odpovídám. „ Na straně mé!
Tam, kde začínám situaci (realitu) chápat a vidět pouze ze svého egoistického úhlu.“ Pomalý a poklidný výlet přestává být krásným, protože JÁ spěchám, protože MĚ ujede autobus, protože se brzo stmívá, proto a proto a protože. Ve výsledku musím volat jiným kamarádům a tahat je z jejich hnízda, aby vyletěli a pomohli mi zachránit můj svět.
A nebo LÁSKA? Milovala jsem jednoho muže. A pak se se mnou rozešel. A já se stala nešťastnou. Milovala jsem lásku jednoho muže. To, co mi dával mě činilo šťastnou, možná proto, že jsem se cítila potřebnou, chtěnou, žádoucí. Milovala jsem sebe v takové pozici.
A pak mnohem později tu byl jiný muž. Miloval mě. Miloval moje bytí v jeho světě. Svou touhou a potřebou mě utlačoval a zadupával k zemi, kde jsem už sotva popadala dechu.
A u toho křičel, že mě miluje. Utekla jsem. A při pouhé vzpomínce jsem se stávala malou
a zadupanou dívkou, jež je vinna. Vinna jeho trápením.
Netoužím po společnosti tohoto muže.
A pak zhruba po měsící nevidění se a cca 3 dny po ukončení kurzu, jsem se znovu ocitla
s ním, v jeho autě. Jeli jsme do Barcelony na letiště vyzvednout našeho kamaráda.
Mluvil.
Vždycky hodně mluví.
A vždycky o špatných věcech, který se mu dějí.
Tentokrát jsem však cítila odstup od jeho problémů a od úhlu pohledu na něj. Né že bych ignorovala to, co říká, jen jsem uvnitř sebe cítila soucit k němu. Přála jsem mu z celého srdce, aby se svět pro něj změnil. Zaplavila mě vlna lásky, a v tu chvíli jsme poprvé opravdu pochopila, co to LÁSKA je a odkud se bere. Tenhle pocit se mě držel během následujících několika hodin. A díky této zkušenosti se mohu orientovat v budoucím dění. Rozpoznat co je opravdové a co je jen vymodlenou rádoby skutečností.
Láska vychází z nás.
Láska je to, co dáváme.
Lidem, přírodě, jídlu, které jíme, barvám, hudbě či nástrojům.
Láska je všude kolem, ale vychází z nás.
Pocítit tuhle sílu a Pravdu mi umožnila jen a jen čistota a vyrovnanost mysli, které je v dnešním, obzvláště západním světě, těžké docílit a ještě těžší udržet. Ale už vím, že je to reálné. Už vím kudy a za čím směrovat své kroky. Už vím pro co žít, co od života chtít a co mu dávat.
Lásku,
vděčnost
pokoru.
Budiž Vipassana a vše, co mě k ní přivedlo, pochváleno.

A Matka Tereza řekla: „I malé věci se mohou dělat s velkou láskou.“