Zpověď

Zas jsem proplakala toliko slz- tolik povyku pro nic, prohlásil by Shakespeare...
Ano, vím, že mé problémy jsou jen prach ve srovnání s jinými, ano, ale teď řeším sama sebe. Snad poprvé v životě jsem se zamyslela sobecky... Já... Dvě písmenka, která vyjadřují tak strašně mnoho... Možná jsou i mylná.
Nikdo mi nemůže zaručit, že opravdu existuji... A když neexistuji... Pak bude nejspíš svět stejný.
Ale existuje-li vše, co su uvědomuje samo sebe, potom zřejmě existuji. Zapeklitá otázka: Kdo jsem?
Nejspíš nic a nikdo... Jsem snad zpěvačka? NE! Něco jiného? NE!
Pak je tento rozhovor zbytečný.

Včera mě zdrtila jena věc... Nevím, pro většinu zřejmě hloupost... Šla jsem po silnici od kamarádky, slunce pálilo, měla jsem jen tričko a kolem pasu plátěnou bundu. V uších mi zněla hudba a auta projíždějící kolem mě mě vůbec nevyváděla z rovnováhy. Potom se kolem prohnalo černé auto značky BMW a srazilo se s letícím autem. Auto bylo nepoškozené a řidič jel dál.
Ale pták, řekla bych, že samice hýla padla k zemi jako kámen. Už na první pohled to vypadalo, že si zlomila vaz... Rozběhla jsem se k ní a vzala ji do rukou... Byla malátná, hlavička jí v mých rukou bezvládn+ visela a nereagovala na nic a potom... Přestala pohybovat i pařátky na nohách. Bylo pozdě. Nemohla jsem ji zachránit, ale ten pocit, že jsem nemohla nic udělat...
Z očí mi vytryskly slzy a seděla jsem u krajnice dlouho, v rukou dosud teplé tělíčko ptáčka. Nevím, proč mě to tak vyvedlo z rovnováhy, proč jsem z toho byla tak zničená...
Ale proč by ne? Byla živý tvor a měla právo na život a to právo jí jednoduše vzalo černé auto vypadající draze. A řidič jel dál.
"Vrahu!" ječela jsem za autem, k ničemu, bylo už pryč.
A já se vyškrávala na nohy a pohřbila bezvládné tělíčko do blátivé hlíny u cesty a hrob pečnilě zakryla listím. Nevém proč, ale pořád se mi vrací to, jak jsem její tělíčko bezmocně držela v rukou...
Trápí mě svědomí a pocit, že jsem nemohla pomoci. Pro mě nebyla jen pouhý "pták, kterých je všude plno"! Mohla to být matka ptáčat, co by se dělo, kdyby se tohle stalo nějakému člověk? Byl by kolem toho poprask a hned by se to řešilo. Ale v tomto případě kolem mrtvolky mohla bez povšimnutí projíždět auta, dokud by nezmizela v žaludku nějaké šelmy. Možná dobře, že jsem tam šla zrovna já.

Tenhle den stál za nic. Už zase se topím v slzách. Pořád mi to vrtá hlavou. Já nevím! Nemůžete po mě chtít, abych zapoměla. To já prostě nedokážu. Vzpomínky zůstanou a budou tu vždy. Ale málokdo to chápe dost na to, aby po mě nežádal zapomění. Já prostě nezapomenu.
Jsem člověk, která sem prostě malinko nezapadá. Vznáším se hlavou v oblacích a žiju si svůj vlastní svět. Je těžké chtít po někom, aby dělal něco úplně opačného, změnit jeho návyky na tolik, aby byl podle gusta ostatních... A proto ani není možné chtít po mě. abych zapoměla. Můžete mě prosit sebevíc a zapřísahat, ale nemůžu. Nemůžu vám slíbit, že přestanu psát a dělat co mě baví. Nemůžu vám slíbit, že nebudu přemýšlet nad smrtí nebo že jednou nespáchám sebevraždu.

Ale můžu vám slíbit jedno: Ještě to hodnotnou chvíli potrvá.
Ještě je příliš brzy na ukvapené závěry.

Ale až budu zase stát na skále, vysoko nad zemí, až se vítr prožene mými vlasy a bude mávat korunami stromů kolem mě, znovu po tom zatoužím. Znovu budu toužit roztáhnout křídla a vydat se vstříc obloze. Znovu zatoužím se odrazit a letět. Ale potíž je ta, že vím, že nemám křídla, pouze holé paže. Ale i tak po tom toužím. Odrazil se a pocítit jediný okamžik absolutního štěstí, pocítit co to je létat. I kdybych pak měla dopadnout a ozvalo by se jen naprosté ticho.
Ale když stojím na vrcholu skal a cítím vítr, netoužím jen létat. Toužím psát, žít. Vidím před sebou rozložitý svět a vím, že je toho přede mnou ještě mnoho.

Mohu vám slíbit ještě jednu věc: Z tohoto světa neodejsu, pokud tu něci nezanechám. Dokud nevybojuju alespoň maličkatou změnu pro ty, co tu budou dál. Že neodejdu, dokud můj boj zůstane akutní jako dnes... Dokud si lidé nebudou přírody vážit a nenajdou řešení, jak ji přestat poškozovat. Dokud bude zlo, teror a násilí na tomto světě ve stejném měřítku jako dnes. Vím, že bych musela žít věčně (to se ovšem nevylučuje), ale chci jen drobnou změnu, potom možná najít následníka se stejnými cíly a přáními....
A teprve potom budu moci spočinout... A až se tak stane, nepochovávejte mě do úzkých hrobů. Ještě pošád mám klaustrofobii :D ... Pokud mohu mít přání, zpopelněte mě s květem fialového šeříku a popel nasypte pod samotný šeříkový keř, mezi jeho kořeny do země. Klidně k němu nechte zhotovit cedulku s mým jménem...

No dobře, už nad tím nebudu filozofovat, jen si to pamatujte... :)¨

A jestli se mě někdo z vás zeptá, v co věřím, odpovím mu v lásku, přátelství... A především v přírodu. Ona tu byla je a bude a člověk ji prostě nedokáže ovládnout. Může být sebe vyspělejší, ale příroda je mocná čarodějka. Není nutné ji brát jako cosi magického nebo vyšší bytost...
Stačí, když si ji lidé budou vážit, všímat a každý za sebe o ni pečovat... I kdyby to mělo být jen maličko...Tady pomůže každá pomocná ruka a každý společný krok nás přivede o kousek blíž. Pak možná budu klidně spát.