o nás a chvílích

O Malé Chvilce
................................................................
.............................
…jednou byla malá Chvilka v celém dni úplně sama, v tom nekonečném prostoru celého Času. S takovým velikým pocitem ticha, v místě které snad ani nebylo a které snad ani nikdo nikdy neviděl a ani o něm nikdy nikdo neslyšel… „Co já budu dělat?“ posteskla si Chvilka a rozhlížela se po okolí, které snad ani okolím nebylo… No, kdo kdy slyšel o místě, kde se naše malá Chvilka ztratila?????!

Jejda! ...právě jsem si uvědomil, že se vlastně neznáme, Dovolte, abych se Vám představil, jsem vypravěčem příběhů, pohádek i dobrodružství, tak jak jsem je slyšel, prožil, nebo si i tak trochu představil, právě tak jako tento o malé nezbednici...

Malá Chvilka měla vždy veliké přání, být alespoň na okamžik světélkem, byť i velmi vzdáleným a tajemným a prožít pouť noční oblohou, končící ranním uleháním ve svém pokojíčku, na zámku přívětivého krále noci, váženého pana Měsíce…

Víte, že je Měsíc bratrem Slunce? No jémine!!! Oni jsou to bratříčci jak se patří a oba, když byli ještě malými a nezbednými Světélky… Docela dobře si pamatuji, že měl každý i prak na oblázky, z Jizery od Malé Skály, i roztržené kalhoty na koleně o plot zahrady souseda Větrníka z výpravy pro kroupy do praku, to když jim došly oblázky... Vážně!! Měsíc na levém a Slunce na pravém. To jste netušila milá dítka? Oni jsou si tolik podobni… To víte, malé usměvavé tvářičky s jiskřičkami v očích a úsměvem od ucha k uchu, stříbrno zlatavé prstýnkové kadeře vlásků, úplně jako my všichni, když se zatouláme ve svých představách, do říše Fantazie a celé dny si hrajeme s Petrem Panem, nebo jindy nám Kapitán Hook celé hodiny vypráví své popletené příběhy, o jeho výpravách po nekonečných mořích, neznámých místech souše i neprobádaných ostrovech, o bytostech, které tam potkal, ale i si tu a tam vymyslel… No je to přece pirát, tak chce být důležitý, no a jako kapitán musí vědět všechno a to i ve chvíli, kdy neví vůbec nic…, jako Já tehdy, když jsem byl po škole, protože opravdu jsem nemohl v hlavě, vůbec nikde najít, jeden výsledek z matematiky… trvalo to celé odpoledne!!! A to už kluci vedli na plácku ve fotbálku tři – nula!!! Nad školníkem, kuchařem i panem učitelem na tělocvik!!!
Ale zpátky ke slovutnému panu Měsíci! Malá Chvilka jej vídá, jak se na své noční pouti pozdraví s Polárkou, tou jasně zářící hvězdou, která nikdy nezmešká být první na obloze, to když se Den odchází uložit ke spánku, aby noc nám měla klid na sny všech snících maminek, tátů i dědečků a babiček a i malého Filipa! Co si na letošní vánoce sní o svém vlastním počítači... Tak ta naše Chvilka, vždy po škole, když už má hotové úkoly… no jistě! I Chvilky chodí do školičky. Je to velice důležitá škola, kde se učí, jak správně svítit, jestli do kulata, nebo do dálky šišatě, do výšky obdelníkově, nebo do lesa nebojácně, jako tehdy při bojovce na letním prázdninovém táboře u Mařanova Mlýna na řece Sázavě, se svým světélkem, měl jsem ho v baterce jsme šli nočním lesem, když tu z nenadaní se na mýtině objevil ježek… Teda, ještě že jsme byli já a moje světýlko v baterce spolu… Protože ten kmotr ježek dupal, jako obři Hromotluci! Já se jich sice nebojím, ale kdyby to byli oni a kdyby neutekli před světýlkem, jako ježek, zpět do lesa, tak by tím dupáním vzbudili celý tábor! A v noci se přece spí, to aby byla síla a energie třeba na učení se ulzlů a střílení z luku, dokonce i po návratu z prázdnin, když si pôjdete po škole zajezdit na kole a nebo hokej v zimě na zamrzlém rybníku na návsi v Dolní Lhotě, taky na fotbal v létě na hřišti za školou… No právě pro takovéhle důležité věci se světýlka ve škole světélkování učí…
Jednou se stalo, že si Měsíc sedl na mráček a všiml neposedné Chvilky, která si ani neuvedomila, že se na nej neustál po očku divá, jako by měla na rtech pripraveno spoooustu otázek. Ale v posledním okamžiku klopí zrak a otočí hlavou opačným směrem od Měsíce, jako by se vedle ní odehrávalo cosi velmi zajímavého. Ale v zápětí po očku opět hlídá vhodnou vteřinu pro první otázku… Měsíc však ví, že přijde okamžik, kdy naše malá Chvilka bude mít dostatek odvahy jej pozdravit, a říct mu: „ milý pane, jsem velmi zvědavá a prosím buďte laskav a mohl byste mi vyprávět o tom co jste viděl a koho potkal, kde všude jste už byl a kam se ještě chystáte a taky je někdo tak zvídavý jako Já???
... co myslíte je někdo taky takový zvědavka???????

O Měsíci
................................................................
.......
Toho večera kdy byl Měsíc na své každodenní cestě noční oblohou ozdobenou nekonečným houfem zářivých světélek, když pozdravil úplně všechny hvězdy, komety, galaxie i Mléčnou dráhu a spokojeně se uvelebil ve svém křesle, aby již jen tu a tam pohlídal, kam letí meteorit, nebo jestli se na mýtině u letního prázdninového tábora, spokojeně víly radostně roztrančily a zdali snad jim neruší jejich radost strýc Ježek svým dupáním a funěním...
Všiml si jen tak náhodou, možná i ne to není důležité? ...ale zkrátka a dobře, po očku viděl, že v jednom okně se pojednou otevřeli dveře a drobná silueta něžným a tichým krokem se nesla tím spícím královstvím malého pokojíku, kde se při vyprávění pohádky před spaním, procházeli mnozí hrdinové z  knížek o zvířátkách, i o tom jak se má správně přimontovat kolo na bicykl,…i o horolezcích, kteří s vypětím všech sil stoupají až k vyrcholům nejvyšších hor světa i vzpomínání na uštěkanou Daisynu, kokršpanělku strejdy Petra. ...„Asi maminka?“, pomyslel si měsíc … protože to mohla být i teta? Tak se v pokojíku u postýlky naklání nad malým neposedou, kterému usměv ze spánku rozzářil jeho snění, když pohladila malého hrdinu po slunečních prstýncích jeho kadeří a peřinou mu pomalu přikryla jeho noční cestu do fantazie a upřímného úsměvu… však také náš malý neposeda, již utíká se svými kamarády po nekonečných pláních pohádkového království a smích se jim stal dalším společníkem.
Měsíc totiž upoutaly zlatavé kadeře našeho malého hrdiny, „vždyť to jsem celý já“, utrousil z překvapení. Řekl si: „budu o tom vyprávět malým hvězdičkám a především Malé chvilce!!!, aby věděla, že není všem nocím konec…


O Filipovi
................................................................
..........................
Byl zimní čas, krajina byla zahalena do bílého kožíšku z nekonečna malých sněhových vloček, ony malé krystaly různých tvarů a velikostí přišly v čase spánku, v době kdy sny malých nezbedů čarují mocnějšími a tak úžasnými kouzly, které nezná mocný Mrakomor, dokonce ani popletený Čáryfuk. Ta zimní nadílka radosti, ze sáňkování, koulování, ze staveb všemožných sněhuláků a klukovských hradů a holčičích andělů na bílých pláních za vesnicí, tam pod kopci, které se rázem přeměnily na Olympijské sjezdové dráhy a bitevní pole udatných hrdinů z páté „B“ i z první „A“, ...takové jsou mé vzpomínky na to, když jsem byl ještě malý kluk a takhle jsem s kamarády o zimních prázdninách, pokaždé u babičky dováděl...
No vidíte, málem jsem zapoměl na Filipa z poslední chalupy pod náměstím… protože tuhle v létě když jsem si namočil kapesník do potoka v Dolní Lhotě, šel okolo takový malý pihatý kluk, co měl kšandu přes jedno rameno, vlasy jak vrabčí hnízdo a na koleně šrám. Najednou se zvědavě na patě otočil a zaštěbetal: „Dobrýí de en.." co to štrejdo děláte??“ Já zapomněl, že mu ještě chyběly dva zuby… No to se klukům, když jsou ještě pidižvíci, stává a tenhle rozhodně ještě pidižvík byl! „ ale je poledne a horko, sluníčko je vysoko a mě je tuze horko. No a proto si máčím kapesník udělám na něj čtyři uzlíky a bude mi príma a ještě se určitě zasměješ, že si to nikdy neviděl a jak odejdu tak si namočíš boty, protože to určitě vyzkoušíš taky, to proto že jsi kluk a ještě k tomu zvědavý… a potom budeš jako kluk s kšandou a kapesníkem na hlavě, protože už z Tebe nebude rošťák, když ti ten mokrý kapesník namokří vlasy, teda to tvoje vrabčí hnízdo a bude to!“ kluk se najednou tak divně až udiveně zamyslel, podíval se na mě, potom na boty a na potok a pak se v jeho očích rozzářily plamínky radosti, dostal totiž nápad! Jak vyzreje nad tím legračním pánom, co říká divné věci a ještě k tomu vypadá jako šašek s tím kapesníkem na hlavě v Dolní Lhotě. Tehdy v létě, někdy mezi polednem a večerním klekáním. Cože vy nevíte co je to „klekání“? No to se přece daní rúče dlaněmi k sobě, a společně si klekneme třeba okolo postele a všichni se pomodlíme za maminku, tatínka, babičku, dědečka, brášku, sestřičku i za kočku Mícu a i za kokršpanělku Daisynu i když pořád štěká a nemůže si nikdo, když přijde u babičky k plotu, s ní nic povědět a ani se na nic dědečka, třeba na to jak opravit na koloběžce kolečko, které se Filipovi od Valentů polámalo, když se na plácku u školy konaly klučičí závody o duhové skleněné kuličky…On totiž tenhle dědeček všechno zná a umí protože to je dědeček jak se patří, s fajkou i brýlemi na nose a vestou s kapsami plnými rozinek a tabáku do fajfky a nožíkem na vydlabávání lodiček a samozřejmě višňové fajfky a taky drobnými pro vnoučata na kolotoč, to když je na plácku kde se konají ty klučičí koloběžkové závody, svatoVáclavská pouť… Tak v ten okamžik zapálení plamínků v jeho očích se nadechl a: „jenže štrejdo, já si šundám boty a bude to!“ tak to jsem kopkal jako z jara, i když už bylo leto a potom se začal stát a za chvíli i malý pidižvík s těmi pár mléčnými zoubky, a mezírkami po vypadaných mléčných zoubcích, které udělaly místo pro nové, no jasně že už pro ty chlapácké… brouzdal bosky v potoce...

…odpoledne se hlásilo o svůj díl a já se s malým Filipem z Dolní Lhoty rozloučil a šel dál přemýšlet tím letním časem o tom, jak se asi má malá Chvilka a jaké dobrodružství jí bude vyprávět pan stříbrný Měsíc, při večerním povídání, o tom co na oblohách všech spících zemí, předešlé noci zažil …