Času je málo

Času je málo.
Všude to vidíte.
Kytky vadnou,
lidi umírají
/Ne...lidi prosím ne...
to mělo být jen...
obrazné přirovnání...
nemyslela jsem to vážně,
i když to tak je...
někteří nesmí umřít/

Nesmí!
Nesmí...Nesmí se ztratit...
Nesmí ale musí.
Nechci sladký řeči,
že se na nás budou dívat shora...
a že se jednou potkáme,
protože osudový setkání většinou prošivhnu.

Navíc,
kdo se tam nahoře vyzná?
No kdo...
ztrácím se tady na zemi,
a kam se teprv ztratím až budu mít křídla?

Času je málo.
Všude to vidíte.
Utíká mezi prsty,
před očima,
na dálnici
a předává dál štafetu.

A je to k smíchu,
jak se všechno mění.
Jak si s náma lidi a pocity zahrávají,
jako vítr se stébly trávy...

Jako by jsme s tím skoro nemohli ani nic udělat...
Ale my můžem.
Jsem totiž jaksi živější tráva.
Tráva co si může obarvit stonek na fialovo,
uronit slzy - vlastní,
ne kapky rosy...
a pak hrdě odejít pryč.

/Protože když člověk převezme roli hadru na podlahu... Tak už nemůže vůbec nic... /

Času je málo.
Všude to vidíte.
Ve všem kolem sebe,
na černobílých fotkách,
co si lidi s oblibou prohlíží.
Taky si je ráda prohlížím.
Přejíždím prstem po těch šťastných obličejích.
A snažím se si vzpomenout.
Nebo představit,
jaké to bylo.

Někdy to úplně vidím...
Mám to před sebou.
I za sebou.
Všude okolo.

A sleduju mraky na obloze...
Jak si tam jen tak plujou.
A vůbec nelituju toho,
že tam nemůžu plout s nima.

Vlastní čmáranice přijdou mi dokonalý,
zrovna v momentě,
kdy je kreslim...
Ale potom...
Časem...
Jako by se mi mstily...
Koukají na mě a já na ně.
A ani jedna z nás nechápe.
Já nechápu, co chce říct.
Ona nechápe, jaktože já nechápu.

Jsou pocity, který chápete jen v určitej zlomek sekundy..
A už nikdy víc...