Není okno jako okno...

Určitě to znáte taky – jdete do knajpy, sednete si na bar, dáte si jedno, dvě, tři pivka… ale pak nějaký blbec začne vymýšlet kraviny s panáky – do jedné nohy, do druhé nohy, do levé ruky, do pravé ruky… pak už nemáte kam lít, tak to vezmete pro jistotu ještě jednou dokola, kdyby se náhodou na nějakou končetinu zapomnělo… Stalo se Vám to už? Nálada se začíná pomalu zlepšovat, debata s přísedícími zvolňuje a stačí jenom málo k pořádné ostudě. Než se nadějete, máte na lístku jako správný zahrádkář dlouhá plot plný čárek…

Pokud se tato scéna odehrává v hospodě, ještě to není tak strašný. Bývá to horší při venkovních akcích. Taková narozeninová party je daleko náročnější. Pije se, pije a najednou se probudíte v poledne doma v posteli. Co se dělo od 22 hodin do vašeho příchodu domů nemáte ani zdání. Jako když někdo zmáčkne delete na PC. Tomuto výpadku se říká „okno“. Já ovšem raději používám trochu delší slovní spojení „ztracená puzzle“.

Nechápete? Nevadí, já Vám to objasním. Než jdete pít, máte prázdný stůl. Ráno se probudíte a před vámi jsou desítky kousků dílů puzzle. Uvaříte si kafe, zapálíte cigáro a začnete přemýšlet, co jste vlastně předešlí večer dělali. V hlavě Vám létají otázky typu: „Jak jsem se jenom dostal domů? Kdo to seděl vedle mě na té židli? S kým jsem si začal tykat? V kolik asi tak hodin jsem zvracel tu klobásu?“ a tak dále a tak dále… Pak si začnete odpovídat a skládat postupně kousky dohromady: „Seděl jsem tam s Markétou, potykali jsme si, hodil jsem do sebe panáka, vyběhl ven…“

Po dlouhém přemýšlení, při kterém se mozek nejspíš přehřál, se zdá, že je obraz kompletně složený. S radostí si oddychnete a prohlédnete si ho ještě jednou. Nečekán, nezván se objeví váš známí, co byl shodou náhod včera večer na stejné oslavě jako vy. Sáhne si do kapsy a vytáhne další díl vaší skládačky: „No seděl jsi tam s Markétou, drželi jste se za ruce, pak sis začal tykat s Petrou, zkousli jste se…“ A sakra! Petra??? Znovu rozložit puzzle a najít místo, kam se hodí Petra! Začíná se vám to vybavovat… „Petra, pak jsem šel ven a projít se, šel jsem sám… ale kam jsem to šel?“ Toť otázka… Jeden dílek nejspíš spadl pod gauč a spolkl ho vysavač…

Teď už nikdo nepomůže a nezbývá, než se utopit v přemýšlení, nad dalšími otázkami, na které nikdo kromě mě nezná odpověď a já si ji nemůžu vybavit.

Možná by bylo lepší, přestat „skládat puzzle“!