 15.10.2011 3 1239(11) |
Třetí list
Seneca posílá pozdrav svému Luciliovi.
Dal jsi mi donést list, jak píšeš, po svém příteli; trochu níž mě však upozorňuješ, abych mu nesděloval všechno, co se tebe týká, protože ani sám tak nečiníš. A tak v témž listu jsi ho prohlásil za přítele, a hned jsi to popřel. Jestliže jsi snad užil onoho zvláštního označení takřka obecně a nazval jsi jej přítelem jenom tak, jako jmenujeme dobrými lidmi všechny uchazeče o úřady, anebo jako pozdravujeme slovem „pane“, setkáme-li se na cestě s někým, jehož jméno nám nenapadá, budiž! Pakli však za přítele pokládáš někoho, k němuž nemáš stejnou důvěru jako k sobě, jsi na nesmírném omylu a nedosti znáš podstatu pravého přátelství.
Vpravdě všechno rozvažuj s přítelem, dříve však o něm samém. Po uzavření přátelství je třeba věřit, před uzavřením usuzovat. Naproti tomu zvráceně si počínají a zavádějí zmatek mezi povinnosti oni, kdož proti příkazu Theofrastovu začnou usuzovat teprve, když si někoho oblíbili, a přestanou ho mít rádi, když ho posoudili. Dlouho uvažuj, zda máš toho nebo onoho přijmout za přítele. Uznáš-li, že se tak má stát, otevři mu celé své srdce a hovoř s ním tak odvážně, jako mluvíš sám se sebou.
Vůbec žij tak, abys nemusil sobě svěřovat nic, co bys nemohl svěřit i svému příteli. Poněvadž se však vyskytne leccos, z čeho zvyk učinil tajemství, sdílej se o všechny starosti, o všechny úvahy s přítelem. Budeš-li ho pokládat za důvěryhodného, vskutku ho takovým učiníš. Vždyť mnozí naučili druhého člověka klamu tím, že se strachovali, aby nebyli klamáni, a svou podezíravostí mu dali právo na poklesek. Není důvodu, proč bych se v jeho přítomnosti neměl cítit jako beze svědků.
Někteří však věci, které by se měly svěřit jenom přátelům, vykládají lidem na potkání a kdejakým uším vylévají, co je tlačí. Jiní se zase strachují i nejdražší přátele do něčeho zasvětit, a kdyby mohli, nesvěřili by to ani sami sobě; tak dusí v svém nitru každé tajemství. Obojímu je třeba se vyhnout, neboť obojí je nepravost – jak důvěřovat všem, tak nedůvěřovat nikomu. Řekl bych však, že první nepravost je poctivější, druhá bezpečnější. A tak musíš kárat obojí, i ty, kteří jsou stále v neklidu, i ty, kteří jsou vždy ukolébáni. U oněch, kdo si libují ve zmatku, nejde o přičinlivost, nýbrž o zmítání vydrážděné mysli. U těchto zase nejde o klid, pro nějž je každý pohyb obtížný, nýbrž o rozklad a mdlobu. Proto je třeba dobře si zapamatovat, co jsem četl u Pomponia: „Někteří natolik zalezli do svých skrýší, že všechno, co je na denním světle, je po jejich mínění v kalné tmě.“ Je nutno promísit obě krajnosti: i odpočívající má jednat, i jednající odpočívat. Uvažuj vždy ve shodě s přírodou: ona ti poví, že vytvořila stejně den jako noc. – Buď zdráv!
Seneca posílá pozdrav svému Luciliovi.
Dal jsi mi donést list, jak píšeš, po svém příteli; trochu níž mě však upozorňuješ, abych mu nesděloval všechno, co se tebe týká, protože ani sám tak nečiníš. A tak v témž listu jsi ho prohlásil za přítele, a hned jsi to popřel. Jestliže jsi snad užil onoho zvláštního označení takřka obecně a nazval jsi jej přítelem jenom tak, jako jmenujeme dobrými lidmi všechny uchazeče o úřady, anebo jako pozdravujeme slovem „pane“, setkáme-li se na cestě s někým, jehož jméno nám nenapadá, budiž! Pakli však za přítele pokládáš někoho, k němuž nemáš stejnou důvěru jako k sobě, jsi na nesmírném omylu a nedosti znáš podstatu pravého přátelství.
Vpravdě všechno rozvažuj s přítelem, dříve však o něm samém. Po uzavření přátelství je třeba věřit, před uzavřením usuzovat. Naproti tomu zvráceně si počínají a zavádějí zmatek mezi povinnosti oni, kdož proti příkazu Theofrastovu začnou usuzovat teprve, když si někoho oblíbili, a přestanou ho mít rádi, když ho posoudili. Dlouho uvažuj, zda máš toho nebo onoho přijmout za přítele. Uznáš-li, že se tak má stát, otevři mu celé své srdce a hovoř s ním tak odvážně, jako mluvíš sám se sebou.
Vůbec žij tak, abys nemusil sobě svěřovat nic, co bys nemohl svěřit i svému příteli. Poněvadž se však vyskytne leccos, z čeho zvyk učinil tajemství, sdílej se o všechny starosti, o všechny úvahy s přítelem. Budeš-li ho pokládat za důvěryhodného, vskutku ho takovým učiníš. Vždyť mnozí naučili druhého člověka klamu tím, že se strachovali, aby nebyli klamáni, a svou podezíravostí mu dali právo na poklesek. Není důvodu, proč bych se v jeho přítomnosti neměl cítit jako beze svědků.
Někteří však věci, které by se měly svěřit jenom přátelům, vykládají lidem na potkání a kdejakým uším vylévají, co je tlačí. Jiní se zase strachují i nejdražší přátele do něčeho zasvětit, a kdyby mohli, nesvěřili by to ani sami sobě; tak dusí v svém nitru každé tajemství. Obojímu je třeba se vyhnout, neboť obojí je nepravost – jak důvěřovat všem, tak nedůvěřovat nikomu. Řekl bych však, že první nepravost je poctivější, druhá bezpečnější. A tak musíš kárat obojí, i ty, kteří jsou stále v neklidu, i ty, kteří jsou vždy ukolébáni. U oněch, kdo si libují ve zmatku, nejde o přičinlivost, nýbrž o zmítání vydrážděné mysli. U těchto zase nejde o klid, pro nějž je každý pohyb obtížný, nýbrž o rozklad a mdlobu. Proto je třeba dobře si zapamatovat, co jsem četl u Pomponia: „Někteří natolik zalezli do svých skrýší, že všechno, co je na denním světle, je po jejich mínění v kalné tmě.“ Je nutno promísit obě krajnosti: i odpočívající má jednat, i jednající odpočívat. Uvažuj vždy ve shodě s přírodou: ona ti poví, že vytvořila stejně den jako noc. – Buď zdráv!
18.10.2011 - 21:16I ten jazyk mi tu Citadelu připomíná. Kdysi jsem si z ní skoro celou kapitolu opsal, pak ji ztratil a teď se snažím ji v té knize najít. Celé to téma navozuje různé asociace i na zkušenosti s psanci. Různé zkušenosti. Vstřícné, otevřené a přátelské "rozhovory". I ten opak. Zajímavé je i všímat si "vzniku postojů". Některé jako by vznikaly nikoli po úvaze, ale z rozhodnutí projevit takový postoj. A pak je ještě zajímavejší všímat si té potřeby se toho postoje držet a bojovat za něj, i když důvody se v prach obrátily. Protože chybí ta zkušenost. Zkušenost pocitu svobody. Svobodně a radostně vyslovit, že jsem obohacen "přeznáním". Nebo, že jsem se mýlil. Samozřejmě, že nejtěžší je vyslovit: chtěl jsem být předpojatý. Nebo: nechal jsem se strhnout "silnou" oporou. Rozhodl jsem se být v opozici. Tak já už toho raději nechám. :-)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
O přátelství : trvalý odkaz
Následující deník autora : O přátelství – můj souhrn
Předchozí deník autora : Ibsen
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Traci [17], Ed.HaNy [14], Dany Lujs [14], Calime.CZ [13], Pavla358 [11], Verča Lazarú [2]» řekli o sobě
shane řekl o Amelie M. :Drsná holka s něžnou duší, jejíž dílka čtu si rád, rozpláče, též touhou vzruší, dovede i rozesmát... ♥Prima človíček, který ví, co život obnáší a bere jej tak, jak přichází! Může mne jen těšit, že právě díky kdesi sdílenému odkazu na moji báseň "Když život nedá se už žít" zavítala mezi nás! Již mnohokrát mne inspirovala k zamyšlení nad věcmi, které mne doposud míjely a jindy ve mně probudila touhu k veršohraní! Jsem rád, že jsem ji poznal, je takovým milým oživením nejen tohoto portálku...:-)))
