Kocovina 3.část povídkového deníku

Když se probudíte doma s příšernou bolestí hlavy a žaludkem na vodě, a víte že jste se měl probudit na intru 80 km odtud, uvědomíte si, že něco není nejspíš v pořádku. Marně jsem se snažila přemýšlet o tom co zapříčinilo mojí nezáviděníhodnou situaci, ale nemohla jsem si vybavit jedinou věc. Mobil byl vypnutý. Zapnula jsem ho a zkontrolovala zprávy, jestli nenajdu něco, co by mi pomohlo si vzpomenout. Nic. Žádná zpráva, poslední byla z odpoledne, kdy jsem přála Janě k svátku. Matně jsem si vybavovala, že jsem jí psala z hospody, kde jsme slavili kamarádovu maturitu. Z hospody... Bylo zrovna Jany. Kamarád Honza dělal ten den zkoušku dospělosti a docela se mu podařila, a proto mi odpoledne volal, ať si s ním jdu sednout na chvíli do hospody zapít to. No když zajdu na jedno dvě piva, nic mi to neudělá, řekla jsem si. A šla jsem. V hospodě "Elis" jsem si dala pivo a vyzvídala jsem jaká úskalí mě u maturity za dva roky čekají. Nebylo to nic hrozného a tak jsem byla docela v dobré náladě a dala jsem si ještě jedno. "No hele, zatím se mějte a já už půjdu, musim ještě dodělat technickej výkres." řekla jsem když jsem dopila druhý kousek. "Kam bys chodila, vždyť zejtra je stejně Kareš ještě u maturit!" zarazil mě Jirka Čanda dobrým argumentem. "To je pravda, ale stejně už nemam skoro žádný prachy. Taky musim jet v pátek domů!" snažila jsem se vykroutit. "Kašli na to, já tě zvu!" No tak takovéhle nabídce jsem neodolala. Když mě Jirka zve tak toho přece využiju: "No tak teda jo, když mě zveš." Za hodinu jsme tam seděli už sami, měla jsem ani nevím kolikáté pivo, už jsem to nepočítala, koneckonců, neplatila jsem to přece já. Když o tom tak přemýšlím, začalo mi docházet, že jsem to asi včera trochu přehnala s pitím. To ovšem nic nevysvětlovalo na tom, proč jsem doma a ne na intru. Posadila jsem se na posteli. K čertu žaludek se vzpouzel. Radši jsem si lehla a přemýšlela jsem dál. Ví to vůbec naši, že jsem doma? Co když jsem nasedla ožralá do vlaku a odjela domů? Zkontrolovala jsem peníze v peněžence. byly tam dvě stovky. Přesně tolik co včera, než jsem šla do hospody, celkem příjemný zjištění. To jsem ale nemohla jet vlakem. Je to pořádně divný. Byla jsem vůbec na intru? Co když mě nakalenou nachytali vychovatelky? Ještě abych tak schytala další podmínku. Nemohla jsem si vybavit vůbec nic, sice se mi v hlavě vybavovalo několik záblesků, to ale klidně mohl být nějakej blbej sen. Od "Elis" jsme s Jirkou odcházeli už poměrně slušně sťatý. Na účtu byl pěknej plot, ale neměla jsem náladu ani odvahu počítat kolik jsme toho vypili. Nevím ani kolik mohlo být hodin, byl květen a tak se stmívalo docela pozdě, mohlo teda být pět, nebo taky osm. Jirka najednou odněkud vytáhl krabici červenýho, utrhl roh, napil se (napil bylo slabý slovo) a podal mi jí. Netuším jak mě mohlo napadnout kombinovat červený víno a pivo, to je ta nejhorší možná věc co člověk může udělat, ale pod vlivem moc nepřemýšlím a tak jsem to do sebe naklopila. Víno jsme dopili, než jsme došli do "Pražský". Pražská ulice je pěší zóna v centru Příbrami, asi pět minut od "Elis" a kousek od intru, většinu dne se to tu hemží lidmi, tak bylo možná dobře, že jsme krabici zahodili těsně před ní do koše. Alespoň jsme nevypadali jako nějaký ožralí pobudové, sice jsme se trochu motali a mleli jsme kraviny, ale to zas tolik nevadilo. Přestávalo mě to bavit, bylo půl desátý a už se mi nechtělo dál ležet v posteli a nevědět co se stalo. Překonala jsem žaludek a dobelhala se do kuchyně, postavila si vodu na kafe a šla mezitím na záchod. Udělala jsem si kafe bez cukru, to mi vždycky pomůže, když mi je blbě. Šla jsem se obléct, cestou jsem potkala babi: "Ty ses teda předvedla včera! Sedíme večer s dědou doma a najednou telefon, no a hádej kdo volal?" Neměla jsem náladu na nějaký hádanky a tak jsem jenom odsekla: "To teda netušim, kdo volal!" "Vychovatelka z intru, že prej si pro tebe máme přijet, že tam ležíš, nevnímáš a jsi opilá jak nevim co!" Nemůžu říct, že mi nebylo trochu trapně, ba naopak, nikdy jsem se vlastně hloupěji necítila. Nevěděla jsem co na to mám říct, věděla jsem, že babi za chvíli začne hrát na city a vyrukuje s tím, co pro mě všechno dělají a já jim to takhle oplácím. Nenapadlo mi nic lepšího, než říct: "Víš, je to pravda, včera jsem to trochu přepískla, ale musíš uznat, že to bylo poprvé a já jsem přesvědčená, že i naposledy, nechtěla bych zažít podruhé něco podobného. Koneckonců si myslím, že každý si něco podobného v mládí prožil a kdo ne, tak není tak zkušený jako my, neví co alkohol dovede a tím je pro něj daleko nebezpečnější než pro nás!" S těmihle slovy jsem se odešla obléct a doufala jsem, že to tím pro mě skončilo. Kousek od intru je hřiště s houpačkami. Jedna už sice byla asi padesát let rozbitá, ale druhá byla ještě docela funkční. Napadla nás s Jirkou skvělá věc, která v konečném důsledku ještě promíchala víno a pivo – jít se zhoupnout. Bohužel mi Jirka zabral houpačku a tak jsem "opravila" tu druhou. Že to ještě nikoho nenapadlo, stačilo akorát strčit klacík mezi dvě rozpojená očka řetězu a houpačka byla jako nová. Vylezla jsem si na ní a pyšně jsem se naparovala, jakej jsem to kutil. Jirkovi se to ale moc nezdálo a dal to najevo: "Ty si rozbiješ hubu, vole!" "Kecy!" odsekla jsem a pořádně se zhoupla. Když mě v následujících minutách Jirka sbíral ze země, měla jsem docela vztek. Šli jme si radši sednout na lavičku. Vedle byl intr zdrávky. Napadlo nás, že se tam vplížíme a uděláme nějakou kalbu s lidma odtamtuď. Skvělej nápad, byly jsme v takovým stavu, že nám žádná a žádnej nemůže odolat. Zvedli jsme se a šli ke vchodu. U vchodu stály dvě frajerky. Chtěli jsme se s nima dát s Jirkou do řeči, ale nic nás nenapadlo a tak jsme jenom tak zírali a smáli jsme se, přišlo nám to jako úplně totální úlet. Holky se kupodivu zdekovali a odešli dovnitř, ani už si nepamatuju, jestli jsme je náhodou nepřemlouvali, aby nás vzali s sebou. "Jejich blbost, přišli vo takový dva kaliče!" zakřičel Jirka. Měla jsem toho najednou dost, strašně těžký nohy, sedla jsem si zpátky na lavičku, zaklonila hlavu a koukala do nebe...šíleně se mi zatočila hlava. Měla jsem sucho v krku. Jirka naštěstí skočil do večerky, byla kousek odtud, a přinesl plechovku piva. Pamatuju si jenom jak bylo hnusně teplý. "Kašlem na to, jdem na intr, tady už to nemá cenu!" řekla jsem a začala jsem se zvedat z lavičky. Po čtvrt hodině jsem jakž takž rovně stála a ze všech sil jsem držela rovnováhu. Vyrazili jsme na intr a pak už si nic nepamatuju... Doma jsem se osprchovala, oblékla si džíny a triko, učesala se a sbalila pár drobností, jako peněženku, telefon, kapesníky, klíče atp. Nasedla jsem do auta a prarodiče mě hodili do Příbrami. Cestou jsem přemýšlela jak se z toho vykroutím před vychovatelkou. Asi bude nejlepší, když řeknu že jsem toho moc neměla, že na to jenom nejsem zvyklá. Sice ze sebe udělám trochu kreténa, ale možná nedostanu podmínku na tak dlouhou dobu. Na intru byl klid, v pokoji nebyla ani noha, kluci byli na sportovkách,... vybalila jsem věci a šla do vychovatelny, abych to měla co nejdřív z krku, jenom doufám, že tam bude nějaká rozumná vychovatelka, hlavně ne Dlesková. Otevřela jsem dveře a řekla: "Dobrý den paní Dlesková, to jsem ráda, že jsem vás tady zastihla, teď jsem přijela!" "Lenko, co to mělo znamenat včera?!" zeptala se. K sakru já měla takovou smůlu, proč tu musí být zrovna tahle. Sklopila jsem hlavu a nasadila výraz poraženého: "No, víte já to včera trochu přehnala, ale slibuji, že se to nebude opakovat a že to bylo naposled!" "No to doufám, a kolik jsi toho, prosím tě, měla?" "No, asi jenom dvě piva a trochu červeného vína," zalhala jsem, "víte já na to nejsem vůbec zvyklá, já skoro nepiji." "Což...! No dobře, tak tedy ať už se to neopakuje, my to ještě vyřešíme s paní ředitelkou a pak se ukáže, co s tebou, ale asi to bude podmínečné vyloučení z Domova Mládeže, uvidíme ještě na jak dlouho." "Nashledanou!" se sklopenou hlavou jsem se odebrala ke dveřím. Na chodbě jsem se ujistila, že mě nesleduje, zdvihla jsem hlavu a vesele odešela do pokoje. Když konečně přišel Jirka a Karel ze sportovek, doufala jsem, že mi trochu osvěží paměť. "Kluci, já jdu jenom na jedno, na dvě piva za hoďku jsem zpátky." řekl Jirka, snažíce se mě napodobit. "Ty hovado, ty jsi prej pozvracela celej koš a postel a Markéta,chudák, to musela uklízet!" vyjel na mě Karel. Po počátečním chaotickém vysvětlování, občas prosyceném lehkými nadávkami, Karel konečně začal vyprávět od začátku. "No přišla jsi asi tak v devět na klubovnu, s tím že jsi "úplně v pohodě" a pak jsi odešela na pokoj. Bylo nám divný, že se dlouho nevracíš, když bylo zamčeno a klíče měla Markéta,která seděla vedle nás, no a pak přišla vychovatelka, že prej ti je nějak blbě a že zvracíš na chlapeckých záchodech. Tak jsem to uklidil s markétou, bylo mi hned jasný, proč ti je blbě, to víno bylo cítit po celým vašem pokoji. Řekl jsem ti ať jdeš do koupelny. Tak ses asi půl hodiny zvedala, a pak jsi vyrazila. Našel jsem tě rozplácnutou mezi dveřma od koupelny, tak jsem tě vzal a strčil pod studenou vodu, sice jsi se vzpouzela, ale chvíli jsem tě tam udržel. Pak jsi usnula na posteli, naštěstí na svý a večer pro tebe přijeli vaši. K mý radosti poděkovali ne mě, ani Markétě,ale Jirkovi, že se o tebe staral, přitom ten si celou dobu čet noviny, a odvezli si tě domů. Jo a mimochodem, když tě snášeli po schodech dolů, tak si jim asi třikrát upadla a pěkně jsi se natáhla." No sice to druhej den věděla půlka školy a celej intr, bylo to ale pořád lepší, než kdybych třeba něco rozflákala. Alkoholizmus se holt mezi nynější mládeží bere jako samozřejmost a já byla něco jako Hollywoodská hvězda, s takovou malou alkoholovou aférkou. A nakonec jsem dostala podmínku jenom na půl roku, což byl docela úspěch.