Jak jsme šly do kina 2.část podídkového deníku

Animovaný Madagaskar jsem viděla už asi třikrát na dívku, nicméně žádná domácí podívaná se nevyrovná zážitku z kina. A vzhledem k tomu, že Madagaskar už dlouhou dobu zdobil všude po Příbrami upoutávky, nenechalo to ani mě, ani Markétu chladnou. Jediný člověk, nevěnující upoutávkám pozornost byla Lucka. Z nějakého roztodivného důvodu tvrdila, že Madagaskar je ptákovina a že s námi nikam nepůjde. Dala jsem Markétě za úkol, aby zjistila termín promítání, jelikož přece jen chodí do kina častěji než já, a já měla díky tomu k ní jakýsi respekt při zjišťování podobných věcí. Pamatuji si jak jsem k ní s obdivem vzhlížela, když se bez problémů dokázala zorientovat v nepředstavitelně nepřehledném programu. Jakmile se Markéta dopídila k tomu, že Madagaskar je příští středu, bylo už napůl vyhráno. Týden docela utekl a přišel den D, s ním ovšem nastala malá komplikace. Kino promítalo od 17:15, od 17:00 byla večeře a cesta od intru ke kinu trvala dobrých dvacet minut. Markétu sice napadlo, vykašlat se na večeři, ale to jsme jako intračky museli zamítnout. Původně jsme chtěli zaúkolovat Lucku a nechat ji, aby nám večeři přinesla, ta ale mlela něco o tom, že nemá moc času a že pak musí rychle do hospody, a tak jsme nakonec šli na večeři, a nechali si jí zabalit, sami (naštěstí byli řízky a ne původně plánovaná čočka). Od jídelny jsme vystartovali poměrně rychle. V půlce cesty mi už ale začali docházet síly a my zrovna míjeli vyloženě krásný lavičky, byli jsme ale v časový tísni a tak na přestávku nemohlo být ani pomyšlení. Markétu napadlo vzít to zkratkou, která byla ve výsledku ještě o něco delší než klasická cesta a tak jsme se zdrželi ještě víc, naštěstí už bylo kino na dohled. Dorazili jsme sice nepatrně později, ale poměrně dlouhá fronta zájemců u kasy nás uklidnila. Trochu nás ovšem překvapilo, že v zástupu vedoucím od kasy až k nám je velice poskrovnu dětí, pro které je Madagaskar určený především. Bylo jich tam tak málo, že jsme s Markétou nenapočítali ani jedno. Konečně jsme se dostali až ke kase. "Vezmu si dvakrát lístek!" řekla jsem bábě u kasy, která se na nás zatvářila sice trochu divně, možná si myslela že jsme lesby, ale nakonec nám lístky vytiskla a vrazila mi je do ruky. "Sto dvacet!" zasyčela a bylo evidentně vidět, že už tam dřepí asi pěkně dlouho (a že je nejspíš v přechodu). "Sto dvacet?!" zarazila jsem se, Madagaskar přece stál pětačtyřicet pro jednoho a tak jsem se opatrně zeptala: "Promítá se dneska Madagaskar, ne?" Bába se zamračila (asi měla problémy sehnat chlapa): "Ne, dneska se promítá drama Hotel Rwanda! Tak Chcete ty lístky?" Hotel Rwanda, myslela jsem, že Markétu zabiju: "Ne, tak to ty lístky nechci, pardon." řekla jsem. "Ježiši!" zaklela bába (určitě byla svobodná, stopro). Polohlasem jsem zamumlala něco o praštěný bábě a s Markétou jsme se odcourali k východu. Venku jsem nepatrně vypěnila: "Do háje, ty se teda vyznáš, jen co je pravda holka, a jak si krásně našla ten správnej termín!" "No musim říct, že mě to taky trochu překvapilo, ale co budeme dělat teď?" řekla Markéta. "Když se vrátíme na intr, kde mimochodem všichni ví, že jsme šli do kina, budeme za největší kretény, já bych navrhovala jít se jen tak na hodinu a půl projít po Příbrami a pak se vrátit a vyprávět všem, a hlavně Lucce o tom, jakej to byl skvělej zážitek." "No hlavně by nám to dala sežrat Lucka, ta by se tomu řezala až do konce tejdne a rozkecala by to po celý škole..." A tak jsme šli do Kauflandu, kde jsme si koupili nějaký jídlo a na zastávce se nasvačili. Pak jsme oblezli ještě několik obchodů, a kochali se hodinu krásami královského horního města. Konečně přišel ten správný čas na náš velkolepý návrat. Na intru se nás hned chytil Honza Bařtipán (kterého familiérně nazýváme Bařt) a ptal se, přesně jak jsme tušili, jaký to bylo. "Tedy, ačkoliv jsem ten film už viděla, musím říct že v kině je to něco úplně jiného, lepšího." povídám. "Hlavně ten zvuk je skvělej, stereo, víš co?" dodala Markéta. A tak si myslím, že náš výlet do kina dopadl vcelku velmi dobře a ani jsme nebyli za blbky.