O nás a Chvílích - další

Byl zimní čas, krajina byla zahalena do bílého kožíšku z nekonečna malých sněhových vloček, ony malé krystaly různých tvarů a velikostí přišly v čase spánku, v době kdy sny malých nezbedů čarují mocnějšími a tak úžasnými kouzly, které nezná mocný Mrakomor, dokonce ani popletený Čáryfuk. Ta zimní nadílka radosti, ze sáňkování, koulování, ze staveb všemožných sněhuláků a klukovských hradů a holčičích andělů na bílých pláních za vesnicí, tam pod kopci, které se rázem přeměnily na Olympijské sjezdové dráhy a bitevní pole udatných hrdinů z páté „B“ i z první „A“ ..možná jsem zapomněl na Pepíčka z … protože tuhle v létě když jsem si namočil kapesník do potoka v Dolní Lhotě, šel okolo takový malý pihatý kluk, co měl kšandu přes jedno rameno, vlasy jak vrabčí hnízdo a na koleně šrám. Najednou se zvědavě na patě otočil a zaštěbetal: „Dobrýí de en.. co to štrejdo děláte??“ Já zapomněl, že mu ještě chyběly dva zuby… No to se klukům, když jsou ještě pidižvíci, stává a tenhle rozhodně ještě pidižvík byl! „ ale je poledne a horko, sluníčko je vysoko a mě je tuze horko. No a proto si máčím kapesník udělám na něj čtyři uzlíky a bude mi príma a ještě se určitě zasměješ že si to nikdy neviděl a jak odejdu tak si namočíš boty, protože to určitě vyzkoušíš taky, to proto že jsi kluk a ještě k tomu zvědavý… a potom budeš jako kluk s kšandou a kapesníkem na hlavě, protože už z Tebe nebude rošťák, když ti ten mokrý kapesník namokří vlasy, teda to tvoje vrabčí hnízdo a bude to!“ kluk se najednou tak divně až udiveně zamyslel, podíval se na mě, potom na boty a na potok a pak se v jeho očích rozzářily plamínky radosti, dostal totiž nápad! Jak vyzraje nad tím legračním pánem, co říká divné věci a ještě k tomu vypadá jako šašek s tím kapesníkem na hlavě uprostřed náměstí v Dolní Lhotě. Tehdy v létě, někdy mezi polednem a večerním klekáním. Cože vy nevíte co je to „klekání“? No to se přece dají ruce dlaněmi k sobě, a společně si kleneme třeba okolo postele a všichni se pomodlíme za maminku, tatínka, babičku, dědečka, brášku, sestřičku i za kočku Mícu a i za pejska Alíka i když pořád štěká a nemůže si nikdo když přijde u babičky k plotu nic s ní povědět a ani se na nic dědečka, třeba na to jak opravit na koloběžce kolečko, které Jardovi Vojtíšků polámalo, když se na plácku u školy konaly klučičí závody o duhové skleněné kuličky…On totiž tenhle dědeček všechno zná a umí protože to je dědeček jaksepatří, s fajfkou i brýlemi na nose a vestou s kapsami plnými rozinek a tabáku do fajfky a nožíkem na vydlabávání lodiček a samozřejmě višňové fajfky a taky drobnými pro vnoučata na kolotoč, to když je na plácku kde se konají ty klučičí koloběžkové závody, Václavská pouť… Tak v ten okamžik zapálení plamínků v jeho očích se nadechl a: „jenže štrejdo, já si šundám boty a bude to!“ tak to jsem koukal jako z jara když už bylo léto a potom se začal smát a za chvíli i malý pidižvík s těmi pár mléčnými zoubky, a mezírkami po vypadaných, které udělaly místo pro nové, no jasně že už pro chlapácké…
…odpoledne se hlásilo o svůj díl a já se s malým Pepíčkem z Dolní Lhoty rozloučil a šel dál přemýšlet tím letním časem o tom, jak se asi má malá Chvilka a jaké dobrodružství jí bude vyprávět při večerním povídání, o tom co zažil po všech oblohách všech zemí, které na své cestě předešlé noci zažil pan stříbrný Měsíc…