Po matuře

jak říká mája. prostějanek má pravdu, ale někdy už se takhle myslet musí, protože nic jinýho se už dělat nedá.
neskočíš ani nic jinýho. jenom je strašně těžký žít, když je člověk trvale nešťastnej. funguješ, jak se po tobě chce, chodíš ven, bavíš se s lidma, a pak přijdeš domů a uvědomíš si, že je ti uvnitř pořád stejně mizerně.
zabalit to je sobecký, ale to mi říká už léta tolik lidí, že jsem na to alergická..

jen myslí na to, že by skočila. neskočila by. a jelikož se to, kolika lidem by tím ublížila, omílá pořád dokola, moc dobře ví, že by ublížila.
chce zahnat to prázdno aneví jak (?). nemůže to sama se sebou vydržet, tak píše o skákání. ty pocity strašně zžírají.
a něco ti prostějanku povím...po světe jich běhají další tři miliardy, ale žádný není takový, jako tamten. neříkám, že lepší nebo horší, ale žádný není takový. a jí teď přesně tenhle chybí.
každý musí být někdy sobecký. ...a psát takové věci. a cítit se takhle zatraceně ztraceně. a je to fakt na nic. prý, že to časem přejde. přejde. fakt. ale trvá to, trvá...

je to sobecký a vůbec to není jednoduchý... jen bych to chtěla už všechno nějak ukončit.. aspoň bych mu nepřekážela

jsi, s odpuštěním, hloupá... jít skákat kvůli nějakýmu chlapovi, když po světě běhají 3 miliardy dalších... a samozřejmě si neuvědomuješ, komu všemu bys tímhle ublížila... to je docela sobecký, nemyslíš?