sám v sobě pro všechny...

Že by Alchymista měl z rozmaru chuť pozorovat, jak se v hlavě míchá guláš z informací, nebo spíš situací o kterých jsem dřív nepřemýšlel a dnes je o to víc vnímám a hledám indicie? Mnoho zážitků se postupem uvědomování stanou vjemy a denní zasnívání se přibližuje vnitřním pocitem k vhledu, nežli k hloupému čučení z pohledu zvenčí… sedávám každý den a začínám se na ty „černé“ hodinky docela těšit, protože se víc a víc blížím k sobě. Snad nejsem bláhový, ale vážně je to príma pocit, když něco napíšu a když to po nějakém čase čtu a nemusím do textu nějak zasahovat. Asi že to z mého pohledu nebude úplná volovina, ale jak říkám pohled je můj a tak to je dost stranné. Ale co, mě je takhle fajn! No a to je taky dobře… hihi!! Omlouvám se za ten smích ale to můj táta a dej mu Pán Bůh věčnou slávu. Říkával, že každé pousmání prodlouží život o dvě minuty, tak se snažil lidi rozesmávat. Byl klaun… Ale zpátky. Asi to bude na dlouho, ale myslím, že máme všichni času dost a pár slov ještě nikoho neotrávilo, tedy až na film Jméno růže, tam to docela kapalo… ale to je jiný příběh. Víte, nedávno jsem seděl doma na stoličce u svého mikro baru se sklenkou vína, dřevo v krbu praskalo, myšlenky se rodily, film byl chvíli dominantou okamžiku a vzápětí přerušen ovladačem v pauze, jistě to znáte taková ta dosti intimní chvíle se svým nitrem. Dokonce i telefonát s domovem proběl, volal jsem mámě, i když to moc nedělám, ale ten večer to prostě muselo přijít. Týden nato jsem se zastavil doma, bylo to spojení příjemna s užitečnem, byl jsem totiž poblíž máminu bytu pracovně. Seděli jsme u kávy, povídali, docela fajn chvíle. Když jsme se dostali na mé psaní, obdržel jsem ťafku od života, máma mi řekla, že táta také psal, ale nikdy nepublikoval. Chtěl napsat něco o Robinsonovi… nevím, jak a kdy si okolnosti vybírají své chvíle a nás jako cíle, nebo zdali jsme to mi sami, kdo se ve své snaze vnímat a dozvědět se o vesmíru co nejvíce přibližujeme faktum jakoby z říše fantazie, nebo se ocitáme ve sféře reálné scifi… To vážně nedokážu prokázat, ale už se budu přít o to, že je mnohem víc v nás a tím pádem na nás, než abychom neustále žadonili po „okolí“! Však Ty víš, Pane… jo,uplně přesně jako já naposledy dnes. To se to píše, papír snese mnoho a fantazie si přímo libuje v jeho houževnatosti a vůbec ji to nevadí. Asi se smích hodí, no já se právě zasmál. Prostě hihi… ale je to už minulost. To je taky zvláštní téma: přítomnost… ona je vlastně jako jepice na xxxxxxxxxxxxx tou. No vážně! Minulost je minulostí a budoucnost stále přichází, ale jak je vlastně dlouhá přítomnost? No a teď babo raď!? Vím, že nic nevím… to se sem asi hodí nejvíc. No nic, pokračuji. Přijde mi to divné začít od prostřed života, myslím s psaním autobiografie. Tak se tomu dnes říká, ale asi lepší je kronika. Díky kronikářům se dnes mnoho věcí ví! Nebo lépe domýšlí. Každá rodina má svou historii a i město i místo na které si ukážeme prstem i malá větvička v lese a co potom takový člověk? Jeden deštný prales by nestačil! Ještě že jsou computery. To dost fajn. Sednu, píšu, šup do flashky a … to je vlastně druhá generace flashek. Ta elektronická. První byly flašky skleněné, z ostrovů posílané! Hihi… vidíš, tati? A Jsem nenápadně u Tvého Robinsona. To jsou náhody, ty řízené. No ano! Máme totiž i ty neřízené – osudové. Ty jsou totiž už od narození sudičkami předpovězené. Smějte se, ale to je asi tak jediná věc, kterou s tím naděláte. Velký Petr Pan se také divil, když se vrátil do Země Nezemě. Ráno obchodník a večer opět střapatý řošťák. To stačí přivřít oči, ležet na zádech, ale příjemně, tak že se Vám chce usnout, jaké to je pohodlí. Nohy nepřekládejte, ba ani ruce, také si rády odpočinou. Kolik toho mají na starosti! Kreslit obrázky, psát dopisy, výroční zprávy, pletení, šroubování, tleskání, hlazení, sportování, mávání a o nohách ani nemluvě. Vždyť nás za vším co nás zajímá, odnesou. Ou, jak jsme jen zvědaví. Vidtě? Já tedy ano! A kdo říká, že není tak ten dopadne jako Pinoccio, protože je nejzvědavější. Jako opice. A pan Darwin to řekl, teda to že jsme se z nich vyvinuli. Tak proto asi mám tolik otázek. Ale jsem rád. Kdybych nebyl zvědavý, tak bych nenapsal nic, protože by moje fantazie ještě spinkala a je jak mustang. To asi ne, ale zní to pěkně. Hihi!
Je dost pozdě večer. Co to znamená vlastně pozdě večer? Pro někoho je pozdě večer v deset dopoledne a pro jiného pozdě večer je desátá večerní… No pro mě to je každopádně jedenáctá večer. No tolik právě je. Ale i přes tuhle pokročilou hodinu se mi zachtělo pustit si něco černoty, dílem house music, trochu sound melody a i Tiesta pár pecek se najde. Divné? Proč? Prostě nálada střídá náladu a s pestrostí se líhnou i pestré myšlenky. Jeden okamžik je to Pierot, vzápětí Křemílek s Vochomůrkou a možná i na vážné téma se s tajemným fantomem opery projdeme noční Prahou. Kdo ví kde dnes večer naše plavba s kapitánem Sindybádem jeho korábu přístavu dopřeje? Pokud jsou Múzy přívětivé, jistě prominou tento večer a nebudou na mě polibky skoupé… za to jim patří můj dík! Jsem opravdu spokojený právě tím, že mohu psát a mít naprostou svobodu úvah, což je něco nepopsatelného pro člověka ve stresu a okamžiku lámání hole nad důvěrou v osobní štěstí, nevysvětlitelný stav. Myšlenky se nějak nehrnou, tedy krásné sny všichni lidičkové! Papa!