Co by se za nehet vešlo...

Co vlastně zbylo? Nic. Vůbec nic. Jen nekonečné čekání a naděje, že to snad bude lepší. Ale to jsem přece věděla. Vždycky jsem věděla, že to tak dopadne.
„Tak proč jsi se s tím nesmířila?“
Těžko říct. Když jsem se dívala do jeho zelenomodrých očí a on mi sděloval tu zprávu, a já věděla, co řekne, nedokázala jsem zastavit slzy, které se mi draly do očí.
„Je mi to líto.“
Jo, já vím. Ale mně víc. Mnohem víc. Protože můj život se tím mění, ne jeho. Co teď vlastně bude? Nevím. Když myslím na budoucnost, nedokážu si vybavit nic, co by bylo reálné. Nevím, co nás teď bude čekat. Jediné, co vím, je, že to nebude vůbec snadné.
„Musím to udělat. Takhle už to dál nejde. Nemůžu ti pořád jen ubližovat. Nechci ti ubližovat.“
Sama jsem dobře věděla, že takhle to dál nejde. Ale pořád jsem doufala, že se najde nějaké řešení. Nějaké jiné řešení. Jenže se nenašlo. A situace už opravdu začínala být neúnosná.
„Nemusíš za mnou chodit. Nemusíš na mě ani čekat. Prostě si dál žij svůj život, a jestli někoho potkáš, na mě se neohlížej.“
Copak to bylo tak snadné. A hlavně, mohla jsem mu to udělat, po tom všem, co jsme spolu zažili? Samozřejmě, že nemohla. I přes to, co se mezi námi stalo, jsem ho pořád milovala. A teď už jsem i věděla, že to nebyla jeho chyba. Ne tak docela. Jasně, kdyby býval dokončil léčbu hned na poprvé, možná to mohlo dopadnout jinak, ale co. Nemohla jsem na něj přestat čekat.
Takové a podobné myšlenky a útržky rozhovorů mi zněly v hlavě celou cestu. Zaparkovala jsem auto před nemocnicí a vešla do brány. Došla jsem k pavilonu P. P jako Psychiatrie. Nebyla jsem tu poprvé, takže jsem věděla, kam mám jít, přesto se mi ale trochu klepala kolena. Tohle bylo totiž poprvé, co jsem s ním mohla mluvit.
Nejdřív jsem zašla za doktorem, který mi řekl, že už na tom není tak špatně, ale ještě nějakou chvíli potrvá, než ho budou moci pustit. Potom mě k němu zavedl.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ve dveřích.
„Ahoj,“ vysoukal ze sebe. V jeho tváři jsem viděla překvapení a zmatek.
„Jak se máš?“ zajímalo mě.
„Já… dobře… nečekal jsem, že přijdeš.“ řekl překvapeně.
„Ale, přece jsi nečekal, že když mi řekneš, ať nechodím, že to skutečně udělám. Po tom všem, co jsme spolu prožili… Byla jsem tu už víckrát, ale to mě za tebou ještě nechtěli pustit.“
„Fakt?“ zeptal se a bylo vidět, jak se snaží zadržet slzy.
Přikývla jsem.
Přišel ke mně a objal mě. „Miluju tě,“ zašeptal.
„Já tebe taky.“
Odcházela jsem z nemocnice a doufala, že se všechno obrací k lepšímu. Ale taky jsem se bála. Strašně jsem se bála, že to nedopadne dobře.
„Já nevím, nemůžu tomu uvěřit. Proč mi to neřekl?“
„Lhal ti, neměla bys mu to už odpouštět. Po tom všem, co ti provedl.“
„Ale chce se léčit.“
„Jo, zase.“
„Ach jo, já jsem věděla, že to tak dopadne. Věděla jsem to od chvíle, co mi řekl, že už jednou v nemocnici byl.“
„Tak proč jsi se s tím nesmířila?“
„To nejde, nejde to…“
Přesně tenhle rozhovor jsem vedla se svým nejlepší kamarádem po tom, co on mi oznámil, že se chce jít znovu léčit. Bylo to asi půl roku po té, co se mi přiznal k prvnímu léčení. Do té doby jsem neměla tušení, že to může být tak zlé. Samozřejmě, že jeho časté výbuchy vzteku a agresivní chování kvůli úplným maličkostem mě znepokojovaly, ale nikdy jsem si nemyslela, že to může skončit až na psychiatrii. A dokonce dvakrát.
„Tentokrát to bude jiný, mám důvod se vyléčit.“
„Kéž by to byla pravda.“
„Věř mi, budu se snažit.“
„Myslíš, že to má cenu? Vážně to chceš udělat?“
„Musím to udělat. Takhle už to dál nejde. Nemůžu ti pořád jen ubližovat. Nechci ti ubližovat.“
„Jo, asi máš pravdu, takhle to opravdu dál nejde. Ale může to být dlouhá doba a já…“
„Nemusíš za mnou chodit. Nemusíš na mě ani čekat. Prostě si dál žij svůj život, a jestli někoho potkáš, na mě se neohlížej.“
„Ne, o to vůbec nejde, miluju tě a poč-“
„Ne, ne, ne, neříkej to. Neslibuj to. Jestli počkáš, tak fajn, jestli ne, tak ne, ale neslibuj to. Nikdy nevíš, co přijde.“
„Ale chodit za tebou můžu?“
„Já nevím, možná radši ne. Bude to tak lepší.“
S těmito slovy před měsícem odešel do léčebny. Pochopila jsem, proč nechce, abych mu slibovala, že na něho počkám. Jeho bývalá přítelkyně tohle čekání nevydržela. A taky mu říkala, jak moc ho miluje. Bylo pro něho dost těžké se s tím srovnat a proto se taky vykašlal na další terapii. Jenže teď mu zase na někom záleželo a chtěl se změnit. Věděla jsem, že to nebude lehké ani pro jednoho z nás, ale věřila jsem, že to zvládnu.
„Je emočně nestálý, jedná impulzivně, bez ohledu na následky, často se rozčílí kvůli maličkostem…“ doktorův hlas ke mně doléhal jako by zdálky. Nedokázala jsem ho úplně vnímat.
„A co to znamená? Jak dlouho tu bude muset být?“ přerušila jsem jeho výklad.
„To bohužel znamená, že tu bude muset být minimálně tři měsíce, ale spíš půl roku.“ řekl, a když viděl, jak se snažím zadržet slzy, které se mi tlačily do očí, dodal: „Je mi to líto.“
Přikývla jsem. Všechna slova v tuto chvíli vyznívala prázdně.
Půl roku. Docela dlouhá doba. A z této doby uplynul zatím pouhý měsíc. Chyběl mi. Strašně mi chyběl. Jenže to jsem nevěděla, co všechno nás ještě čeká.
Chodila jsem za ním pravidelně a i když se mě vždycky snažil přesvědčit, že je všechno v pořádku a je na tom líp, většinou to stejně končívalo podobně. Něco jsem řekla nebo udělala a on se naštval. Pokaždé mi předhazoval, že ho stejně opustím, že je to jen otázka času a mě už to pomalu přestávalo bavit. Snažila jsem se s ním mít trpělivost, ale stálo mě to hodně sil.
„Měl bych se ti omluvit,“ řekl mi, když jsem za ním zase jednou byla. Měl za sebou už čtyři měsíce a konečně se zdálo, že by to mohlo být lepší. Alespoň v mé přítomnosti se většinou držel.
„Nemusíš se omlouvat, vím, že je to těžký.“ usmála jsem se.
„Ale jo. Víš, nejhorší pro mě je, že vím, jak moc ti ubližuju, ale prostě si nemůžu pomoct. Mám pocit, že celý to léčení je k ničemu. Copak se může člověk úplně změnit?“
„Nemusíš se úplně měnit, jen malinko.“
„To je fuk. Stejně mi to přijde nemožný.“
„Ale no tak, vždyť je to už docela dobrý, tři čtvrtě terapie máš za sebou. To zvládneš.“
„Začínám o tom pochybovat.“ povzdechl si.
„To nesmíš. Jsem s tebou, bude to dobrý, uvidíš.“
Dívala jsem se na něj a viděla jsem, jak moc si není jistý. Bála jsem se, aby něco neprovedl.
„Ty jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo a já… nezasloužím si tě.“ zašeptal. „Nemůžu ti přece zničit život.“
„Ale ty mi přece život neničíš.“ snažila jsem se.
„Ale jo. Měla by sis najít někoho normálního a na mě zapomenout. Já se s tím nějak srovnám.“
„Ale ty jsi normální. A já tě miluju. Nechci nikoho jinýho.“
„Promiň. Vážně ti nechci ubližovat. Nechci tě dál trápit. Promiň.“ řekl a s těmito slovy odešel. Měla jsem strach. Působil tak děsivě klidně. Tohle nebyla slova vyřčená v afektu. On věděl přesně, co chce říct. A já se bála, že jsem přesně pochopila skrytý význam. Pro jistotu jsem radši zašla za doktorem a řekla mu o našem rozhovoru. Ujistil mě, že na něho dá pozor.
Jenže to se bohužel nestalo. Přeci jen to bylo loučení. Pochopila jsem to správně. Věděla jsem, proč se mi od něj nechce odejít. A litovala jsem, že jsem doktora nepřesvědčovala víc. Asi mým slovům nepřikládal velkou váhu, když to takhle dopadlo.
Nevím, jak je vůbec možné, že se dostal k práškům - možná mu je někdo přinesl, možná je sehnal někdo z pacientů - ale faktem zůstávalo, že se pokusil otrávit. A i když se mu to nepodařilo, byl v bezvědomí. A naděje, že by se probral každým dnem klesaly…
Stáli jsme před těžkým rozhodnutím. I když toto rozhodnutí leželo z velké části na jeho rodičích, také se mě týkalo. Šlo o to vzdát se veškerých nadějí a říct, že je konec. Nechat ho odpojit od přístrojů. A přesto, že tato volba byla velice těžká, bylo nám jasné, že je nevyhnutelná. Avšak je těžké nechat někoho zemřít. I když už svým způsobem mrtvý je… Po šesti měsících v kómatu byl konec. Definitivně.
Když jsem si před časem pokládala otázku, co vlastně zbylo, nevěděla jsem, že to může být ještě horší. Tenkrát jsem si myslela, že nezbylo vůbec nic. Jenže to nebylo ještě tak hrozné, pořád zbývala alespoň naděje. Ale teď, teď už opravdu nezbylo nic, ani co by se za nehet vešlo...